Pocta zemřelému císaři Františkovi aneb Krannerova kašna

Císař František vládl Čechám a své říši dlouhých 43 let. I když s tím vládnutím to bylo všelijaké, protože František na to prostě moc neměl a prakticky za něj vládli jiní.

František se narodil roku 1768 ve Florencii jako syn arcivévody Leopolda a synovec Josefa II., tehdy ještě spoluvladaře Marie Terezie. Ten v něm chtěl vidět svého nástupce, podílel se dokonce na jeho vzdělávání, na konci svého života však uznal Františkovu prostoduchost a jako nástupce označil svého bratra Leopolda. Leopold II., jehož velkolepou korunovaci na českého krále známe z Jiráskova románu F. L. Věk, by byl jistě schopný vladař jako jeho bratr Josef, avšak mnohem opatrnější a méně ukvapený. Vládl však jen dva roky. Zemřel na počátku roku 1792 patrně na otravu způsobenou z politických nebo soukromých důvodů. Císařem říše římské národa německého se tedy stal jeho nejstarší syn, tehdy 24letý František jako František II. Duševně omezený císař byl tehdy již podruhé ženatý. První manželka, mladičká Alžběta, zemřela roku 1790 po prvním porodu a brzy potom i její dcerka. František se ihned znovu oženil, tentokrát s Marií Terezií, vlastní sestřenicí z neapolsko-sicilské větve. Známá císařovna Marie Terezie byla totiž jejich společnou babičkou. Tato dívka, sršící italským temperamentem, mu dala 12 dětí, aby po 17 letech zemřela vyčerpána četnými porody a tuberkulózou. Příbuzenský sňatek ještě více prohloubil dědičné postižení habsburského rodu. Děti, které přežily do dospělosti, byly vesměs slabomyslné a postižené epilepsií. František se pak oženil ještě dvakrát. Důležité je, že již v roce svého nástupu na trůn se na korunovacích na českého a uherského krále setkal s významnou osobou, která ovlivnila celou dobu jeho vlády. Byl to Klemens Lothar Metternich, prohnaný, ale velmi prozíravý diplomat, poté ministr zahraničí a nakonec kancléř císařství. Jen díky jemu mohl František na trůně přežít bouřlivou dobu, která následovala.

Ta doba začala již roku 1793 popravou jeho tety, marnivé francouzské královny Marie Antoinetty a jejího manžela, a pokračovala nekonečnými válkami s Francií, zejména po nástupu Napoleona. Nemůžeme tady vyprávět celou historii jeho vlády. Zajímavé je však snad to, že nastoupil na trůn jako František II., ale po větší část svého panování byl už jen František I., ale za to mohl vlastně Napoleon. Když se roku 1804 prohlásil francouzským císařem, František si přidělil také nový titul císaře rakouského a stal se jeho prvním nositelem. V roce 1806 ho Napoleon přinutil, aby se vzdal formálního titulu císaře římského, který byl v této podobě užíván od roku 800 a vlády Karla Velikého. Římská říše už fakticky neexistovala a František vládl kromě Uher a českých zemí jen nad vlastními državami v Alpách. Německé země, které dříve tvořily volný svazek říše, tehdy utvořily Rýnský spolek, byly pod Napoleonovým vlivem a císaře Františka neuznávaly.

Po Napoleonově poslední porážce u Waterloo v roce 1815 zavládlo konečně období, po němž František toužil. Období klidu a nehybnosti. Stejně jako Metternich byl zastáncem starých dobrých časů a nepřítelem všech novot i pokroku. Až do roku 1848 se Metternichovi dařilo udržet poměrný klid v Rakousku i okolní Evropě. Toho se však již František nedožil. Zemřel ve Vídni 2. března 1835 na zápal plic za vydatného přispění neschopných lékařů, kteří ho léčili jen sirupem proti kašli a pouštěním žilou. Tehdy byl František již od roku 1816 počtvrté ženat, tentokrát s bavorskou princeznou Karolinou Augustou, ženou upjatou, nudnou a studenou, avšak těšící se dobrému zdraví. V Praze nám jako památka na ni zbyl Karolinenthal neboli Karlín. Manžela staršího o čtvrt století přežila o 38 let.

Na trůn po Františkovi usedl jeho syn Ferdinand, jako rakouský císař toho jména první, jako český král Ferdinand V. Už František pochopil, že jeho syn, silně degenerovaný dobrák, není schopen samostatné vlády a ustanovil trojici členů jeho rady, kterou tvořili Metternich, hrabě Kolowrat a arcivévoda Ludvík. Situaci dobře vystihovalo tehdejší oblíbené úsloví Vídeňanů „Der gute Nandl ist ein Trottel“, přičemž zdrobnělina Nandl odpovídá českému Ferda.

Už je však načase přejít k vlastnímu tématu. V roce 1841 bylo zásluhou osvíceného hraběte Karla Chotka, který byl nejvyšším purkrabím království českého, rozhodnuto, že bude moderně upraveno nábřeží v sousedství staroměstských mlýnů. Na břehu, který se povlovně skláněl do vody, byly tehdy jen ohrady s dřívím a nevzhledné rybářské domky, u nichž se sušily sítě. Stavbu dnešního Smetanova nábřeží mezi mlýny a budoucím staveništěm Národního divadla, provedl v letech 1841-1845 proslulý českobudějovický podnikatel Vojtěch Lanna, který podnikal na Vltavě v dopravě i stavebnictví. Současně bylo rozhodnuto, že na novém nábřeží za vysokou nábřežní zdí vznikne památník bývalého císaře Františka.

Návrhy na podobu památníku byly dva. Jeden předpokládal, že bude mít podobu pomníku. Ten druhý navrhoval něco užitečnějšího, areál budov nazvaný Francisceum, který měl sloužit jako sídlo kulturních institucí, které za vlády tohoto panovníka vznikly, včetně Vlasteneckého, nyní Národního muzea. Nakonec však zvítězila první varianta a její provedení bylo svěřeno Josefu Ondřeji Krannerovi. Pražský rodák Joseph Andreas Kranner (1801-1871) byl renomovaný architekt a kameník.

Základní kámen stavby, která vycházela z podoby monumentální gotické kašny v Norimberku, byl položen 22. srpna 1845. Krannerovi s prací pomáhal kameník Karel Svoboda. Šlo o polygonální nádrž ve tvaru osmicípé hvězdy, nad níž se tyčila novogotická věž do výše 29 metrů. V dolní části kolem nádrže bylo umístěno celkem 17 alegorických soch představujících 16 tehdejších krajů, přičemž sedmnáctá jako alegorie Prahy zaujala místo proti Vltavě. V horní části se nachází baldachýn pro jezdeckou sochu panovníka a kolem něj je dalších osm alegorických soch znázorňujících činnosti, které přispívají ke všeobecnému rozkvětu. Jednotlivé sochy představují vědu, umění, mír, hojnost, průmysl, obchod, orbu a hornictví. Nad baldachýnem vidíme čtyři znaky. Jsou to dva lvi, český a lucemburský, a dvě orlice, moravská a rakouská.

Zhotovením jezdecké sochy byl pověřen tehdy uznávaný sochař Josef Max (1804-1855). Do výstavby však zasáhl bouřlivý rok 1848 a socha bývalého panovníka už nebyla považována za tak vhodnou. Uvažovalo se o jejím nahrazení sochou jiného císaře nebo dokonce alegorickým zobrazením Bohemie podle Maxovy připravené studie. Nakonec však všechno zůstalo při starém.

Celou záležitost tehdy vtipně komentoval Karel Havlíček Borovský svým epigramem:

NOVINA Z PRAHY

„Na nábřeží podívat se běž,

gotická se na něm staví věž.

Okolo ní českých krajů chlouba

a ve věži bude – trouba.“

Odhalení dokončeného díla i s Maxovou bronzovou sochou vladaře proběhlo po uklidnění poměrů ve vší tichosti 30. května 1850. Pomníku Františka I. se tehdy začalo říkat také Hold českých stavů.

Císař na pomníku měl však klid jen půl století. Po rozpadu rakousko-uherské říše a vzniku Československa se nehodilo nic, co by připomínalo nenáviděné Habsburky, kteří zavlekli svět do katastrofální války. Jezdecký pomník byl ihned v roce 1918 zakryt a v květnu následujícího roku odstěhován do lapidária Národního muzea. Jeho originál tam je ostatně dosud.

Historie tím však neskončila. V roce 2003 proběhla celková rekonstrukce stavby, při níž byl opraven i složitý přítok vody do kašny. Od původní Maxovy sochy byly tehdy zhotoveny dvě kopie. Jedna z nich byla nově instalována ve Františkových Lázních. Ty totiž byly založeny v roce 1793 a nazvány Franzensbad na počest císařova nástupu na trůn.

Kopie se nenápadně roku 2003 vplížila na opravený pomník ještě ve větší tichosti než v roce 1850, takže si toho téměř nikdo nevšiml. V dnešní době socha habsburského císaře už nikomu nevadí a tak František i se svým koněm opět hledí na Vltavu. Umělecké Krannerovo a Maxovo dílo je zase kompletní. Okolní prostor je nyní hezky upraven, oplocen a od roku 1993 nese název Park národního probuzení.

 

Použité zdroje: