Balada z rokoka – příběh z počátku válek o dědictví rakouské

Asi půl hodiny cesty na jihovýchod od jihočeského městečka Mirotic leží Cerhonice. Je to jen malá ves, neměla nikdy ani vlastní kostel. Ale už od pozdního středověku tady stála tvrz vladyckého rodu Deymů ze Stříteže. Deymové byli v 18. století povýšeni do panského stavu s hraběcím titulem, ale to už jim Cerhonice dávno nepatřily. Roku 1688 totiž koupil zdejší panství premonstrátský klášter ve Schläglu v Horních Rakousích a stará tvrz se postupně proměňovala v prostý zámeček s kaplí sv. Vavřince. Dnešní podobu mu však mniši dali až při přestavbě ukončené roku 1810. Stavba nebyla příliš udržována, duchovní vrchnost tu nesídlila a mateřský klášter byl daleko. Schlägl, česky nazývaný Drkolná, leží sice nedaleko českých hranic, ale v odlehlé části Rakouska za šumavským hřebenem nad dnešní Lipenskou přehradou.

Slavný malíř Mikoláš Aleš, rodák ze sousedních Mirotic, vyprávěl kdysi svému příteli a vrstevníkovi, gymnazijnímu profesorovi Aloisu Jiráskovi dávný příběh, který se udál na cerhonickém zámku a zůstal v paměti místních lidí. Milovník české historie a spisovatel Jirásek jej v roce 1900 zvěčnil v drobné povídce nazvané Balada z rokoka. Ten příběh se totiž odehrál na přelomu listopadu a prosince roku 1741. Tehdy cerhonický zámeček nebo spíše ještě tvrz pro sebe zabral jakýsi francouzský plukovník se svými oficírskými přáteli, kteří byli posádkou v Písku a okolních vesnicích.

Pro Čechy to tenkrát byla těžká doba na samém počátku vlády Marie Terezie. Jen několik měsíců po smrti císaře Karla VI. se ukázalo, že jeho pracně prosazovaná pragmatická sankce zůstala jen cárem papíru. Dědické nároky korunní princezny Marie Terezie najednou nechtěl uznat téměř nikdo. Její někdejší nápadník, nyní pruský král Friedrich II., bez vyhlášení války obsadil Slezsko a v průběhu roku 1741 se vytvořila velká protihabsburská koalice. Španělsko se domáhalo habsburských držav v Itálii a Francie si činila nárok na habsburské Nizozemí, tedy dnešní Belgii, přestože náhradou za uznání pragmatické sankce už získala Lotrinsko, kterého se musel vzdát princ František Štěpán, manžel Marie Terezie. Nejdrzejší nároky, které se týkaly přímo zemí Koruny české, však vznesl bavorský kurfiřt Karel Albrecht. S pochybným, uměle vykonstruovaným odůvodněním požadoval pro sebe Čechy i s Prahou a královským titulem, dále Tyroly a část rakouských území.

Útok spojenců na Rakousko začal v červenci 1741. Karel Albrecht snadno obsadil Pasov a Linec, odkud se obrátil k severu do Čech. Od západu přes Plzeň táhli jeho spojenci Francouzi a od severozápadu Sasové, jejichž vládce a další kurfiřt se chtěl pro změnu stát pánem nově plánovaného království moravského. Habsburská monarchie byla vyčerpána dlouhými boji s Turky, její armáda byla početně slabá a územně roztříštěná a nebyla schopna útokům odolávat. Na konci listopadu se Karlu Albrechtovi vzdala Praha a tak se mu otevřela cesta k českému trůnu. Už 7. prosince se bavorský kurfiřt nechal v hlavním městě království provolat „králem českým z Boží milosti“ a o dva týdny později tu přijal hold a slib věrnosti stovek příslušníků české šlechty, rytířstva, měšťanstva i církve, kteří se nezachovali zrovna statečně. Ke královské korunovaci naštěstí dojít nemohlo, protože české korunovační klenoty byly tehdy uschovány ve Vídni.

Na pozadí těchto historických událostí se odehrál příběh, který Alois Jirásek zapsal podle Alšova vyprávění. Začal jednoho pochmurného listopadového dne léta Páně 1741, když před cerhonickým zámečkem zastavili tři jezdci. Byli to francouzští důstojníci. V tu dobu totiž celé Písecko a přiléhající jih Čech ovládla francouzská armáda jako spojenec Bavorů. Francouzského plukovníka, už postaršího hraběte, kterému jistě táhlo na padesátku, doprovázeli dva rytmistři, podstatně mladší hrabě a markýz. Cerhonické klášterní sídlo bylo vlastně téměř prázdné, žil tu jen hajný s početnou rodinou jako jakýsi správce a pak starý vysloužilý mušketýr, který byl zároveň lokajem. Další služebnictvo představoval už jen selský pacholek, který měl na starosti stáje a koně.

Plukovník si chtěl na zámečku zařídit dočasné sídlo, ale především potřeboval ubytovat tři mladé Pařížanky, které se dost lehkovážně rozhodly doprovázet své ctitele, ochránce i milence na vojenském tažení daleko na východ. Nikdo neví, jak se ty dívky, podle lidového podání šlechtičny nebo dokonce princezny, podle Jiráska komtesy, skutečně jmenovaly. Jirásek tedy té nejstarší, asi 23leté, dal jméno Therese a její mladší družky nazval Lucile a Mimi.

Stavba s mohutnými zdmi a nehostinnými místnostmi bez koberců a jen s nejnutnějším staromódním nábytkem měla skutečně daleko do pařížských paláců, na něž byla společnost zvyklá. Nic lepšího ale nebylo. Plukovník si zařídil jednu místnost jako svůj pokoj a nalezly se i komnaty pro všechny tři dívky. Když večer hrála společnost při víně karty a hajný s mušketýrem ji museli obsluhovat, nestačili závistivě zírat na šperky dam s napudrovanými účesy a na zlaté dukáty, které byly ve hře. Příštího dne pánové museli odjet ke svým posádkám a sloužícím přikázali, aby se o jejich společnice náležitě starali. Za dva dny se vrátili a následoval zase veselý den i noc. Tak to šlo několikrát po sobě a čas rychle plynul.

Začal nevlídný prosinec. Jednoho dne kavalíři své družky zase opustili a slíbili, že se jako obvykle za dva dny vrátí. Dívky si krátily dlouhou chvíli v cizím prostředí všelijak a nemohly se svých nápadníků dočkat. V dohodnutý den očekávaly své přátele ve zpustlé zámecké zahradě, kde už ze stromů opadalo poslední listí. Náhle se místo očekávaných důstojníků objevil francouzský dragoun na koni. Udýchaný posel od plukovníka vyřizoval, že pánové nepřijedou, z jihu nečekaně zaútočila rakouská armáda a Francouzi spěšně ustupují ku Praze. Dívky mají také co nejrychleji ujíždět směrem na Prahu a tam se někde setkají.

Komtesy na nic nečekaly. Ve svých komnatách rychle všechno sbalily do krabic a vaků a přibraly i věci z plukovníkova pokoje. Mezi nimi byla i bohatě zdobená bambitka. Uhrovitý selský pacholek zatím vytáhl ze stáje zaprášený obstarožní kočár a zapřahal koně. Mušketýr s hajným pomáhali dívkám balit a nakládali zavazadla.

Naložený kočár vyjel ze zámeckých vrat, přestože se krátký prosincový den už chýlil k večeru. Na kozlíku pacholek s hajným, starý mušketýr na stupátku. Dívky však nemohly poznat, že kočár nezamířil ku Praze, ale právě opačným směrem. Za samotami Pařezí vjel do hlubokých lesů, na křižovatce odbočil širokou cestou vpravo a pak náhle zastavil. Sklo z kočárového okénka se s rachotem vysypalo. Vyděšené dívky ještě stačily najít plukovníkovu bambitku, výstřel však vyšel do prázdna. Pak už se jen míhala mušketýrova šavle a tesák v ruce hajného. Křik a nářek brzy pohltil tmavý les tonoucí v začínající zimní noci.

Ráno našli krví zbrocená těla zavražděných dívek náhodní vesničané. Kolem se válely roztrhané krabice a otevřené prázdné vaky. Nešťastné komtesy pohřbili tam, kde je našli, u lesní cesty a na jejich hrobech vztyčili tři prosté dřevěné kříže.

Lupiči a vrazi si dobře spočítali, že ti francouzští oficíři jejich čin už nebudou moci pomstít. A tak jejich zločin mohly soudit jen boží mlýny. Melou sice pomalu, ale spravedlivě. Jak vypráví Jirásek, selský pacholek brzy zchroml a hrabivého hajného zabil v lese padající strom. Starý mušketýr, který se pomátl na rozumu, bloudil beze zbraně krajem a cosi nesrozumitelně blábolil. Žádného soucitu se mu však nikde nedostalo.

Dřevěné kříže nad hroby tří Pařížanek začas ztrouchnivěly a nahradil je kříž jediný, červený, kříž barvy nevinně prolité krve. Dodnes se tomu místu i blízké hájovně říká U Červeného kříže, i když žádný červený kříž tu dávno není. Ten také podlehl zubu času a místo něj tu byl postaven kříž obyčejný, železný. Tragédie tří lehkomyslných francouzských dívek však není ani dnes zapomenuta. Místo reznoucího kříže, který byl opraven v roce 1992, se roku 2004 objevily tři stejné, černě natřené kovové kříže na kamenných soklech. Každá komtesa má tedy zase svůj. Therese, Lucile, Mimi...

Na dolním okraji vesnice Čížová, jen kousek za železničním přejezdem u silnice do Zlivic, stojí v trávě za chodníkem velký, ale obyčejný dřevěný kříž s plochým reliéfem Krista. Působí nezvykle v těsné blízkosti nového chodníku a moderního osvětlení obce. Ten kříž prý označuje hromadný hrob francouzských pěšáků. Francouzi na konci roku 1741 prchali z jihu Čech před nečekanou ofenzívou císařské armády ku Praze. Jeden jejich oddíl byl 22. prosince právě u Čížové zaskočen rakouskými husary. Převaha jezdců na koních nad pěšáky byla zřejmá. Žádný z Francouzů se do vlasti už nikdy nevrátil. Místo posledního odpočinku prý jich tu našlo na tři stovky. Kdoví, možná mezi nimi byl i některý z těch důstojníků, kteří zanechali své společnice bez pomoci na cerhonickém zámečku. K té bitce mělo dojít právě v prostoru pole za křížem.

V 19. století vstoupily Cerhonice do českých dějin mnohem známější a příjemnější událostí jako rodiště významného českého dramatika a prvního dramaturga Národního divadla. V zámeckém areálu, nyní v domě č. p. 82, se totiž roku 1850 narodil správci klášterního statku Jiřímu Stroupežnickému syn Ladislav. Samotné Cerhonice pod názvem průhledně zkráceným na Honice se staly dějištěm jeho nejslavnější hry, která je dodnes stálou součástí divadelního repertoáru. Právě tady se totiž odehrává děj Našich furiantů. Ale to už je úplně jiná historie.

Zámeček na cerhonické návsi působil dlouhá léta smutně a ošuměle. V jeho přízemí je dosud zachována část zdiva středověké tvrze. V poslední době sloužil řadu let jako depozitář Národního technického muzea. Nakonec byl vydán v restituci posledním majitelům a v roce 2002 získal konečně nového soukromého majitele, který se postaral o jeho postupnou rekonstrukci. Zámeček dostal nové omítky a oplechování věžičky a obnovy se dočkaly i interiéry. V současnosti je možno si prostory zámečku pronajmout na svatby nebo jiné rodinné slavnosti, stejně jako pro nejrůznější společenské akce.

Rovinaté lesní cesty u Ostrovce, Vráže i Cerhonic dnes slouží jako oblíbené cyklostezky i turistické trasy. U jedné z nich střeží tři černé železné kříže tajemství dávného zločinu, říká se tam ale stále U Červeného kříže, i když barvu krve už nemají. Památku zavražděných Pařížanek mají prý připomínat také tři barokní kapličky, které byly vybudovány u tří výpadových cest z Cerhonic. Jsou úplně stejné, liší se jen barvou. Jedna je zdobena žlutě, druhá je bílá a třetí cihlově červená. Ta poslední je zasvěcena Panně Marii a jako v jediné se zachoval také mariánský obraz.

Prý až do začátku druhé světové války vycházelo každou první neděli v červnu z Cerhonic kajícné procesí k Červenému kříži, aby uctilo památku tří nevinných obětí války o českou zemi. To už je ale dávná minulost. Ty tři barokní kapličky tu ale stojí dodnes.

 

Použité zdroje: