Zastrčená socha připomíná statečný boj Pražanů se Švédy

Blížil se konec třicetileté války. Všichni již byli unaveni. Ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku probíhala zprvu tajná jednání mezi habsburskou  rakouskou monarchií, Francií a Švédy již od roku 1643. První návrh mírové smlouvy byl hotov v roce 1645, ale ztroskotal na zásadním švédském požadavku na návrat ke stavu v roce 1618 a nikoli 1630, jak navrhovali Rakušané. K protestantským Švédům se proto upíraly naděje českých evangelíků na návrat z exilu do vlasti.

Švédové se snažili vyvinout nátlak na Rakousko opakovanými útoky do středu Evropy, na Prahu a Vídeň. Po porážce Bavorů na jaře 1648 začali rychle postupovat do Čech. Přes Plzeň a Rakovník mířily jejich oddíly ku Praze. Generálu Königsmarkovi usnadnil přepad Prahy zrádce. Bývalý císařský důstojník Arnošt Ottovalský, který znal Prahu jako své boty a cítil se ošizen malým odškodným za invaliditu, přeběhl ke Švédům. Ukázal jim pobořené místo v hradbách poblíž kapucínského kláštera na Hradčanech. Skupinka Švédů se tímto otvorem dostala v noci z 24. na 25. červenec 1648 za hradby, zezadu pobila stráže u Strahovské brány a vpustila dovnitř své spolubojovníky, kteří zakrátko obsadili celé Hradčany a Malou Stranu.

Švédové se však ze svého hlediska dopustili taktické chyby. Pustili se do rabování bohatých šlechtických paláců i královského hradu a zajímání významných osobností jako rukojmí, ale zapomněli rychle obsadit most. Staré Město tak stačilo uzavřít železnou mříží mosteckou bránu a zorganizovat obranu. Nevelké, asi třítisícové pražské posádce přišly na pomoc velké posily v podobě dobrovolnických oddílů měšťanů, řemeslníků, Židů, řeholníků a zejména studentů a začal boj na život a na smrt.

Pokus Švédů přebrodit Vltavu u Vyšehradu zmařili stateční voraři z Podolí. Mnohatisícové švédské posily nakonec oblehly pražské hradby ze všech stran a snažily se je zničit dělostřelbou, ale marně. V boji o jediný pražský most se vyznamenali zejména studenti. Vedl je univerzitní profesor, jezuita Jiří Plachý. Vynikal odvahou, organizačními schopnostmi a vysokou, téměř dvoumetrovou postavou. Švédy byl považován za čaroděje, protože všechny kulky se mu zázračně vyhýbaly. Praha se statečně bránila dlouhé měsíce.

Mezitím mírová jednání ve vestfálských městech pokročila. Švédové totiž přistoupili na kompromisní návrh na návrat ke stavu nikoli v roce 1618, ale v roce 1624. Tím zradili český odboj a zmařili všechny naděje evangelíků v cizině. Čechy podle dohody zůstaly v katolické sféře. Mírová smlouva byla podepsána 24. října, o týden později zpráva o míru dorazila do Prahy a město tak bylo zachráněno.

Švédové však v některých městech zůstávali ještě dlouho potom, poněvadž podrobnosti o jejich odchodu se dojednávaly v Norimberku až do roku 1651. V Praze naložili uloupené rudolfinské sbírky z Hradu a cennosti z hradčanských i malostranských paláců na lodě a vory, po Vltavě a Labi je odvezli do Hamburku a dále po moři do Stockholmu. Generál Königsmark si pochvaloval, že tato kořist z Čech byla větší než za celá léta války.

Hrdinná obrana Prahy se projevila ve znaku Starého Města, který byl polepšen o ozbrojenou paži s mečem v bráně. Na Staroměstském rynku byl roku 1650 na paměť této události vztyčen nádherný barokní mariánský sloup. Podle jezuitů totiž právě přímluvy Panny Marie přispěly k záchraně města. Pražský sloup s mariánskou sochou na vrcholu se stal později vzorem pro mnoho podobných sloupů v dalších městech, stavěných zejména jako poděkování za odvrácení moru.

V roce 1847 vytvořil pískovcovou sochu studenta – obránce Prahy před Švédy sochař Josef Max. Pocházel ze Sloupu v Čechách, kde rod Maxů proslul několika sochařskými generacemi. Maxův student však vůbec nepřipomíná studenty, které známe dnes. Je to vousatý muž v historickém oblečení, který v pravé ruce drží zbraň, v levé třímá praporec a nohou se symbolicky opírá o Kamenný most, tenkrát ještě zdaleka nikoli Karlův, protože tento název pochází až z roku 1870. Socha má anonymní postavou připomínat hrdinství studentů klementinské univerzitní koleje při obraně Prahy, znalci se však přiklánějí k názoru, že byla spíše inspirována postavou pověstného „dlouhého pátera“, studentského vůdce, jezuity Jiřího Plachého.

Socha prý byla původně zamýšlena pro umístění na mostě, tento návrh byl ale zamítnut. Zůstala proto v ateliéru, který Josef Max vlastnil spolu s mladším bratrem Emanuelem. Další naděje na využití se upírala k roku 1848 a dvoustému výročí bojů o most. Revoluční události toho roku však pomníkům nepřály. Nakonec byla socha v úplné tichosti postavena na zastrčeném nádvoříčku nedalekého areálu až v roce 1864. Josef Max se toho již nedožil. Zemřel jako 51letý v roce 1855. Snad se o její umístění zasloužil o 6 let mladší bratr Emanuel, který se dožil na sochaře zcela neobvyklých 91 let.

Socha studenta stojí na svém místě dodnes. Nádvoříčkem Klementina denně procházejí stovky lidí, zejména studentů a turistů, ale všimne si jí málokdo. A málokdo také ví, co má vlastně představovat.

V Praze se však nachází ještě jedna připomínka tohoto střetnutí Pražanů se Švédy. Najdeme ji na Petříně v bývalém pavilonu Klubu českých turistů z roku 1891, dnes známém jako Zrcadlové bludiště. Je to dioráma.

Dioráma je velký obraz o ploše 80 m² s plastickým popředím. Jedná se o jeden z největších obrazů v Čechách, dnes známý pod názvem Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648. Malbu v roce 1891 v průběhu 50 dní vytvořili bratři Karel a Adolf Liebscherové ve spolupráci s Vojtěchem Bartoňkem. Autorem předpolí dioramatu je Karel Štapfer. Malba zachycuje památnou scénu z roku 1648, kdy se švédská armáda pokoušela přes Kamenný most dobýt Staré Město, ale díky statečnému odporu studentů a profesorů z jezuitské koleje bylo město uhájeno. Obraz je namalován na celistvě utkaném plátně o unikátních rozměrech zhruba 1050 cm x 8160 cm. Tím se řadí mezi jeden z největších obrazů v Čechách i ve světě.

Pavilon s bludištěm, ve kterém je dioráma umístěno, vznikl sice jako prozatímní stavba, ale stojí tu již více než jedno a čtvrt století.

 

Použité zdroje: