Grodno (Zagórze Śląskie)

Ve 14. století mu dominovala na jihu předsunutá obranná věž, chránící vstup. V jihovýchodním nároží byla vstupní brána s padacím mostem nad suchým příkopem. Uvnitř areálu byly postaveny dva obytné paláce. Na nádvoří byla do skály vytesaná cisterna na vodu. Při hradbách stálo několik menších věží, v areálu byly také dřevěné hospodářské budovy. Podoba objektu se postupně vyvinula od nevelké pevnosti k mohutnému goticko - renesančnímu hradu. Hrad byl výrazně renesančně přestavěn a rozšířen v letech 1545-1587. K původnímu jádru (Horní hrad) byly tehdy přistavěny hradby, chránící vstupní šíji a budovy s vnější bránou a novým obytným patrem. V této době byla také vybudována pro siluetu hradu typická osmiboká nástavba hlavní věže. Bylo vybudováno i nové předbraní staré části hradu. Zároveň bylo rozšířeno západní předhradí dolního hradu, kde vzniklo nové úzké podlouhlé nádvoří. Mimo hradbu nádvoří chránilo pět nových bašt, postavena byla také nová dvoupodlažní obytná budova brány na severozápadní straně. Původní hradní paláce byly rozšířeny, zvýšeny a patřičně vyzdobeny (mj. pískovcové renesanční portály). Byly také vybudovány nové vnější hradby. Původní vzhled si renesanční stavba uchovala přibližně do poloviny 17. stol. Od poslední třetiny 18. stol. hrad chátral a postupně se měnil ve zříceninu. V 19. a ve 20. století byly postupně některé budovy opraveny a na hradě bylo zřízeno muzeum..

Původně gotický hrad byl založen pravděpodobně svídnicko-javorským knížetem Boleslavem I. Surovým (1254–1301) v 90. letech 13. století. Boleslav I. tehdy budoval síť pevností, strategicky umístěných vůči Čechám. První písemná zmínka o hradu se objevuje až roku 1315, kdy se zde jako knížecí purkrabí připomíná pán z Haugwic (Haugvitz). V první polovině 14. století za vlády svídnicko-javorského knížete Boleslava II. Malého byl hrad rozšířen ve své horní části a v průběhu dalšího století byl znovu stavebně upravován. Po smrti Boleslavovy manželky Anežky Habsburské r. 1392 se stal hrad na čas majetkem českých králů (dědictví díky sňatku Karla IV. se zdejší dědičkou Annou Svídnickou). Panství sloužilo jako královská zástava a bylo řízeno provinčními královskými hejtmany. V době husitských válek byl hrad zastavován různým šlechticům, v průběhu 15. století byl dokonce sídlem loupeživých rytířů. Mezi tyto loupeživé pány patřil v l. 1443–1450 i Jiří z Mühlheimu. Po něm měl hrad v zástavním držení příznivec českých husitů Heřman Cetrys z Kynšperka (von Czettritz), který zemřel r. 1454. V držení Cetrysů z Kynšperka byl hrad do 16. století, kdy Jeroným Cetrys prodal roku 1535 panství baronovi Kryštofovi z Hochbergu, příslušníka jednoho z nejslavnějších a nejmocnějších panských rodů celého Slezska. Roku 1545 český a uherský král Ferdinand I. Habsburský přikázal předat zdejší královské zástavní panství s hradem do rukou jeho vysoce postaveného úředníka, Matyáše (Matěje) z Logova (von Logau). Za Matěje z Logova a posléze za jeho syna Jiřího byl starý nereprezentativní hrad v letech 1545-1587 renesančně přestavěn a rozšířen. Tehdy získala hradní věž pro ni dnes tolik charakteristickou osmibokou nástavbu. Nákladná přestavba rodinu finančně bohužel zcela vyčerpala, a vdova po Jiřím Logovi byla nucena pro nedostatek financí panství s hradem na konci 16. století prodat. S odchodem pánů z Logova skončila největší sláva hradu. V letech 1596–1601 byl hrad v majetku valašského knížete Michala Chrabrého. Roku 1602 se do té doby zástavní královské panství stalo královým rozhodnutím svobodným zemským statkem. Roku 1607 panství získal hrabě Jan Jiří (Johann Georg) z Hohenzollern-Sigmaringe, člen velmi významného rodu říšských hrabat, který si zvolil krásný reprezentativní hrad za své sídlo. Postupný úpadek hradu začal již v 17. století, kdy byl hrad nejprve za třicetileté války dobyt a částečně zničen Švédy. Starý hrabě Jan Jiří poté z hradu odešel a jeho potomky byl hrad prodán. V 2. pol. 17. století hrad značně poškodili vzbouření sedláci, když r. 1679 vypukla vzpoura utlačovaných poddaných, kterou tvrdě potlačil tehdejší majitel panství, baron Jiří Eben ze Strachowic. Roku 1686 udeřil do hlavní věže blesk a poškodil ji, roku 1689 hrad částečně vyhořel. Poté byl však ještě obnoven a udržován jako bohaté panské sídlo. V následujících letech se často střídali majitelé hradu. V letech 1754-1774 vlastnili hrad páni z Liers, kteří ho roku 1774 definitivně opustili jako sídlo, hrad byl od té doby obýván jen panskými služebníky a začal postupně chátrat. Již roku 1789 se zřítily některé úseky hradních paláců, následně se začalo rozpadat celé jižní průčelí jádra a částečně se zřítilo i vnitřní gotické nádvoří horního hradu. V průběhu 19. století se v držení hradu vystřídala řada majitelů. V letech 1823–1824 hrad vlastnili zdejší občané, kteří jej dokonce chtěli srovnat se zemí a využít jej jako zdroj stavebního materiálu. Za záchranu hradu bojoval archeolog, germanista a folklorista profesor Johann Gustaw Gottlieb Büsching (1783-1829), který se stal dalším majitelem hradu. Hrad mu byl pruským královským soudem přidělen k doživotnímu užívání. Profesor Büsching otevřel brány hradu návštěvníkům a začal shánět prostředky na nejnutnější záchranné stavební práce, sám také na záchranu hradu obětoval své nemalé jmění. Ve snaze o obnovu hradu pokračoval i další majitel této památky, hrabě von Burghaus, který hrad vlastnil v letech 1840-1852. Od roku 1852 byli majiteli hradu svobodní páni ze Zedlitz-Neukirchu, příslušníci významného a starého rodu. Také tito majitelé se zaměřili na obnovu hradu a hrad tak mohl být roku 1904 otevřen veřejnosti jako cenná historická památka. Současně byla pod hradem otevřena turistická ubytovna s výletní hospodou a letním divadlem. Ve starší části horního hradu bylo otevřeno hradní muzeum s bohatou expozicí z majetku rodu Zedlitzů (cenný nábytek, tapiserie, obrazy, zbraně, brnění, nádobí). Bohužel, expozice byla z velké části vyrabována roku 1945 na sklonku 2. světové války. Do tohoto roku byl hrad v majetku rodu baronů Zedlitz, poté byl zkonfiskován a stal se státním majetkem. Muzeum na hradě bylo obnoveno r. 1965, byť sbírky již nebyly tak bohaté. Hrad se stal sídlem Regionálního muzea turistického sdružení PTTK. Postupné chátrání hradu zastavily rekonstrukční práce, započaté na sklonku 19. století. Roku 1904 byla obnovena sgrafitová výzdoba. Od počátku roku 2009 je vlastníkem hradu nedaleká obec Walim, která se o památku pečlivě stará a pořádá zde mnoho akcí pro veřejnost..

Zdejší bílá paní patří k nejproslulejším zjevením v celém Slezsku.

Historici však tuto teorii odmítají..