Książ

V pramenech se nachází mnoho mezer, nejasností a dokonce rozpory. Navíc nedaleko, asi 800 m jihozápadním směrem stával další hrad, dnes nazývaný Stary Książ. První písemné zmínky o hradu Książ (německy Fürstenstein) se objevují na konci 13. století. Předpokládá se, že jej v místech staršího dřevěného hradu založil svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový (Bolko I. Surowy), zvaný též Javorský z dynastie slezských Piastovců (zakladatel svídnicko-javorské větve) vládnoucí v letech 1278–1301. Hrad sloužil k ochraně kupecké cesty vedoucí do Čech a k ochraně hranic. Později v knížectví vládl Boleslav II. Malý (Bolko [nebo též Bolesław] II. Mały [Świdnicki]) (1312–1368), který byl vnukem knížete Boleslava I. Kníže zemřel bez potomků a správkyní knížectví se stala jeho manželka Anežka Habsburská. V roce 1392, po smrti Anežky, hrad a celé svídnicko-javorské knížectví připadlo České Koruně. Později hrad získal uherský král Matyáš Korvín a hradním kapitánem se stal velitel Georg von Stein. Ten přispěl k výrazným úpravám hradní pevnosti. Až do roku 1509, kdy byl majetek dán do zástavy Konrádovi von Hochberg, se majitelé často střídali. V roce 1605 jej Hochbergové získali zcela do svého vlastnictví a původní hrad upravili v pohodlné sídlo. Hochbergové se časem stali jedním z nejvlivnějších a nejbohatších pruských rodů. V 19. století navíc získali knížecí titul a díky sňatku Jana Jindřicha VI. s Annou Anhalt-Pless se rod Hochbergů stal vlastníkem rozsáhlého majetku Plštinského knížectví. Od té doby se titulovali knížata Hochberg von Pless. V 18. století za Konráda Ernsta Maxmiliana bylo sídlo barokně přestavěno. Tehdy vzniklo monumentální východní průčelí s hlavním vchodem, Maxmiliánská síň, řada salónů a vstupní budova s branou. V roce 1734 byl v parku postaven pavilón, jenž byl v roce 1885 upraven na rodovou hrobku. V 18. a 19. století vznikly zámecké terasy. V letech 1909-1923 za tehdejšího majitele Jana Jindřicha XV. byl zámek rozšířen o severní a západní křídlo, k němuž byly přistavěny dvě věže. Kvůli nepříznivým hospodářským podmínkám během 1. světové války nebyla historizující přestavba zcela dokončena a Hochbergové museli zámek opustit. Majetek přešel do nucené správy a v roce 1941 byl zkonfiskován ve prospěch Německé říše. Honosné sídlo, které ve své historii hostilo například císaře Viléma II., cara Mikuláše a jeho manželku Alexandru, pruské krále Fridricha II. a Fridricha Viléma III., řeckého krále Konstantina I. s manželkou Sofií, nizozemskou královnu Vilemínu a princeznu Juliánu nebo Winstona Churchilla, začalo od té doby upadat. Za 2. světové války byl upravován pro účely velitelství polovojenské organizace Todt, čímž byl značně poškozen. Vybavení bylo odvezeno a pod zámkem vznikla dvě patra podzemních tunelů, jejichž účel je dodnes nejasný. Předpokládá se, že měla sloužit pro výrobu zbraní nebo jako chemické laboratoře a že zámek byl upravován na jeden z vůdcových stanů. V roce 1945 zámek obsadila Rudá armáda a poté připadlo území Polsku. V 70. letech byla zahájena první rekonstrukce. Od roku 1991 spravuje zámek jménem obce Valbřich společnost s r. o. Przedsiebiorstwo zamek Książ w Wałbrzychu Sp. z o. o..

Zasloužil se o základy reformy sociální péče, kterou později zavedl říšský kancléř Otto von Bismarck. Z iniciativy knížete byly prováděny územní změny na jeho pozemcích, stavěly se nové cesty, ve městech se budovaly kanalizace a otevíraly nové školy. Jan Jindřich XV. (1861-1938) byl dědic ohromného jmění a posledním majitelem zámku. Kromě zámku Książ vlastnil zámek ve Valbřichu a Pštině, 13 černouhelných dolů, elektrárny, koksovny, lázně, kamenolomy a pivovary. Kněžna Marie Tereza Olivie přezdívaná Daisy (1861-1943) se ve svých 18 letech provdala za Jana Jindřicha XV. Byla známá nejen pro svůj půvab, ale i dobročinnost. Za 1. světové války pracovala jako zdravotnice ve vlacích, lazaretech a polních nemocnicích. Na zámku Książ žila ještě krátce po konfiskaci majetku. Poté byla převezena do Valbřichu, kde zanedlouho zemřela..