kostel sv. Antonína Paduánského

Dle vizitace z roku 1674 víme, že byl zděný. V roce 1707 však vyhořel a nebyl již obnoven. Současný novější farní kostel sv. Antonína Paduánského byl vystavěn po polovině 13. století na návrší nad Belanským potokem a po tatarském vpádě v letech 1241 – 42 fungoval částečně jako skromná pevnost. První stavební fáze se váže k 60. letem 13. století (obvodové zdivo lodě, triumfální oblouk se čtvercovým presbyteriem a západní portál). Na stavbě kostela se v prvé fázi uplatnil tzv. cisterciácko – burgundský sloh. K prvnís tavební fázi se řadí i západní stupňovitě uspořádaný pozdně románský. K první přestavbě došlo ve 14. století. Presbyterium bylo rozšířeno do dnešní polygonální podoby. Z této doby pocházejí i čtyři opěrné pilíře, které zachytávají tíhu kleneb. Na severní presbyteria se nachází fragment nástěnné malby zachycující pravděpodobně postavu sv. Antonína Poustevníka. I tato malba pravděpodobně pochází z přestavby ve 14. století. Další velkou rekonstrukci a přestavbu si vyžádal kostel po husitských bouřích v 1. polovině 15. století. Loď kostela byla zaklenuta na dva sloupy, čímž vzniklo dvoulodí po vzoru jihočeských kostelů. Kostel získal bohatou ornamentální výzdobu. Z této přestavby pochází také kaple sv. Valentina. Dominantu kostela tvoří vysoká kostelní věž v ose západního průčelí. Vývoj podoby věže je velmi dlouhý. Současná vzhled pochází z pseudogotické přestavby v roce 1832. Interiér kostela je vybaven pseudogotickými oltáři, které nahradily původní gotický. Z bohaté sochařsko-malířské výzdoby je třeba jmenovat především plastiku Madony s dítětem z konce 15. století, pozdně gotické plastiky sv. Mikuláše a sv. Antonína či vzácná plastika Ukřižovaného Krista ze 2. pol. 14. Velmi cennou částí mobiliáře je i křtitelnice z doby kolem r. 1700. Chrámový prostor byl v 18. století barokizován, čímž zanikly některé cenné starší prvky.

V horní části je zvonice je fasáda prolomena zvukovými okny - trifóriami (bifóriami. Spišskobelanskou zvonici postavil Ulrich Materer v roce 1598. Oproti zvonici např. v Kežmarku postrádá sgrafitovou výzdobu. Hmota objektu je zakončená štítovou atikou se střídavým rytmem. Vstup do zvonice je v přízemí ze západu.

Svatý Antonín byl františkánským mnichem, teologem a kazatelem. Narodil se do zbožné šlechtické rodiny, jeho původní jméno bylo Fernandéz, a v 15 letech vstoupil do řádu augustiniánů v Lisabonu. Později žil v klášteře v Coimbře, a získal značné teologické vzdělání. O několik let později v Maroku muslimové umučili několik františkánských mnichů, Fernandéz se zúčastnil jejich pohřbu v Portugalsku a jejich osud jím upřímně pohnul, rozhodl se je následovat. Přestoupil k řádu františkánů, přijal jméno Antonín a odjel do Afriky pracovat mezi muslimy. Tam bohužel záhy onemocněl zimnicí a několik měsíců byl upoután na lůžko. Musel se vrátit do Evropy, a poté, co jeho loď ztroskotala u břehů SIcílie se vydal najít a poznat sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu. Když se zcela zotavil, byl přijat v malém klášteře ve Forli kde žil velmi pokorně a nedal nijak najevo vědomosti, jimiž vynikal. Při jeho svěcení na kněze vyplynulo při jeho řeči k ostatním jeho vzdělání a byl poslán na studia, aby se věnoval kazatelství. Byl pozoruhodným znalcem Bible a jeho kázání dokázala ovlivnit prosté i vzdělané lidi. Antonín kázal v kostelích, na náměstích ale i na zcela obyčejných místech. Legenda vypráví, že když mu nechtěl v Rimini nikdo naslouchat, vystrčily ryby vody z hlavy a naslouchaly mu. Po tomto zázraku se všichni obyvatelé Rimini nechali pokřtít. Jindy měl ale i mnohatisícový dav posluchačů. Jiná legenda vypráví, že jednou navštívil veronského knížete Ezzelina, který nechal zavraždit deset tisíc lidí, a pohrozil mu že jestli nepřestane se zabíjením, rozdrtí ho Boží ruka. Hrabě slíbil nápravu, ale aby světce vyzkoušel, zda-li žije podle zásad, o kterých káže, poslal mu bohaté dary (a služebníkům nařídil aby ho zabili, jestli je přijme). Antonín se prý však zhrozil a poslal je pryč. Jiná legenda vypráví, jak se poté, co se Antonínovi s hostií v ruce vysmíval jeden nevěřící, osel toho muže se svaté hostii poklonil. Jindy se prý jednou musel zdržet jako host jistého šlechtice, a jeho hostitel ho viděl, jak chová na rukou Jezulátko. Sv. Antonín tak byl později často zobrazován (na slavném obraze od El Greca drží na jedné ruce Jezulátko a v druhé ruce bílou lilii / symbol nevinnosti). Antonínova kázání si získala na velké oblibě, kázal i v Tolouse, tehdy středisku sektářů, u kterých měla jeho kázání takovou odezvu že se mu začalo říkat "kladivo na kacíře“. Hodně cestoval a kázal na mnoha místech. Jeho kázání prý měla takovou sílu, že prostitutky a zloději činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. Papež Řehoř IX. jej poté, co slyšel jeho kázání, nazval „archou Písma svatého“. Sv. Antonín založil několik klášterů a nakonec se usadil poblíž Padovy, neboť jeho zdraví již bylo velice chatrné. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo, kde dlel. Zemřel ve věku pouhých 36 let, svatořečený byl necelý rok po své smrti, r. 1232. Některá jeho kázání se zachovala. R. 1263 byla postavena bazilika sv. Antonína, kam byly přeneseny jeho ostatky. U jeho hrobu se údajně stalo mnoho zázraků. Bývá zobrazován v kněžském rouše, nejčastěji jak drží Jezulátko, ale také jak se mu klaní osel nebo jak káže rybám, mezi jeho atributy patří kniha, chléb, dítě/Jezulátko, lilie, hostie, skříňka s poklady, kříž. Je patronem za nalezení ztracených věcí, manželství, žen a dětí, chudých, seniorů, cestujících, za šťastný porod, proti neplodnosti, proti horečce, proti ztroskotání lodi, proti lichvě a úrokům, cestujících, námořníků, pekařů, horníků, pošťáků a pracujících na poště a dalšího..