maják Hook

Na řece Suir leží město Waterford, které bylo po Dublinu druhým nejdůležitějším královským přístavním městem v Irsku. Na řece Barrow leží město New Ross, které bylo ve středověku významným šlechtickým přístavním městem. Zálivem proto vedla významná námořní dopravní tepna. K zajištění bezpečnosti dopravy bylo třeba postavit na poloostrově maják. Na rozbouřeném moři měly lodě potíže ústí zálivu najít. Věž majáku je obdobou válcových hradních donjonů ze začátku 13. století. Pro seznam irských válcových donjonů viz tabulka ve foto-souboru hradu Dundrum. Šířka věže je 12,3 m, výška 24,7 m (s mladší nástavbou 35 m). Síla zdiva u země je 3,7 m, ve vyšších podlažích 2,7 m. Má tři středověká podlaží s křížovými klenbami a otisky prkenného bednění. Každá klenba má dvojici silných protínavých klenebních pásů. Klenby zaručovaly ohnivzdornost věže, což bylo obzvláště důležité vzhledem k signálnímu ohni, který hořel na její koruně. Dnes je na koruně věže další užší nástavba a ochoz s kovovým zábradlím. Nástavba nese ocelovou prosklenou lucernu majáku a další ochoz s kovovým zábradlím. Schodiště v síle zdi stoupá spirálovitě vzhůru proti směru hodinových ručiček, podobně jako na hradě Mocollop v hrabství Waterford. Začíná v přízemí na pravé straně vstupu do věže. Cestou vzhůru do druhého patra udělá příchozí 1,5 otočky. Původní vstup mohl být v prvním patře, pokud byla při stavbě dodržena všechna pravidla výstavby středověkého donjonu. V tom případě by byl dnešní vstup v přízemí proražen dodatečně, podobně jako u donjonu na hradě Dundrum. Přízemí bylo obytné, místnost má průměr a výšku 5 m, je v ní krb a jedno okno. Později zde bylo skladiště uhlí, které mohlo být vynášeno po schodech nebo zvenčí vytahováno na ochoz pomocí kladky. Uhlí bylo v Irsku ve větší míře spalováno od 2. poloviny 16. století. Dobové záznamy svědčí o jeho dovozu z Walesu. V síle zdi věže jsou alespoň dvě latrínové komory, jedna je přístupná přímo ze schodiště. Odpadové šachty jsou taktéž v síle zdi, ven ústí u země. První patro má místnost s půdorysem ve tvaru písmene D, krb a dvě okna. V síle zdi jsou tři komory. Druhé patro má krb a tři okna, mezi nimiž jsou v síle zdi tři komory..

Salvátora na popud Waltera Maršála, pátého hraběte z Pembroku. Po jeho smrti v roce 1245 jim král Jindřich III. Anglický (1216-1272) v dubnu 1247 přikázal, aby ve stavbě pokračovali. Později ve 13. století se o provoz majáku starali patrně templáři z nedaleké komendy Templetown. Po zrušení řádu v roce 1314 totiž přechází povinnosti ohledně provozu majáku na radu města New Ross. V jejich správě byl až do 17. století. Během Irské konfederační války (1641-1653) byl mimo provoz. V roce 1657 je zmiňován jako bývalý maják. V roce 1671 jej uvedl znovu do provozu Robert Readinge. Byla nainstalována nová lampa, jako palivo bylo použito uhlí. Do ohně se přikládalo hlavně v noci a za špatné viditelnosti, během dne naváděla lodě bílá vápenná omítka věže. Později maják patřil Loftusům z nedalekého panství Loftus Hall. Správci majáku jej měli od Loftusů v pronájmu. Od roku 1791 byla v majáku použita lampa na velrybí tuk, od roku 1871 byla lampa plynová. V roce 1864 byla u majáku postavena dosud stojící obydlí pro správce majáku a jejich rodiny. Od roku 1867 patří maják současnému majiteli Commissioners of Irish Lights. Od roku 1911 byl pro světlo používán parafín. Nový hodinový mechanismus zajišťoval blikání světla, bylo ale zapotřebí jej každých 25 minut natáhnout. Od roku 1972 je světlo elektrické. Provoz majáku je od roku 1996 plně automatický. Centrální ovládání všech irských majáků je v jediné budově v Dublinu, v Dún Laoghaire. Od roku 2001 je interiér majáku přístupný veřejnosti..