Reginaldova věž

Vikingského trojúhelníku. Vikingské město bylo založeno při soutoku řeky John’s River s mnohem větší řekou Suir. Soutok poskytoval dobře bránitelný trojúhelný prostor. Řeka Suir chránila město na severní straně, kde byl od samého začátku lodní přístav. Soutok obou řek je východně od Reginaldovy věže. Město bylo chráněno nejprve dřevěnou palisádou a později kamennou hradbou. Na místě Reginaldovy věže mohla stát nějaká citadela již za Vikingů v 10. a 11. stol. Současná kamenná věž je mohutný válcový donjon (obranná a obytná věž) z přelomu 12. a 13. stol. Vikingy tedy nepamatuje, ale i tak je označována za nejstarší dochovanou městskou civilní stavbu v Irsku. Věž byla součástí městského opevnění, kontrolovala lodní dopravu a byla první na ráně pro všechny lodě plující proti proudu řeky. Reginaldova věž může být nejstarším válcovým donjonem v Irsku. O toto prvenství se potenciálně dělí s dosud stojící Archivní věží na hradě v Dublinu. Založení Archivní věže je datováno do roku 1204. Se stavbou Reginaldovy věže je nutno počítat nejpozději v době vlády krále Jana Bezzemka (1199-1216). Tehdy v ní byla mincovna. Později věž sloužila také jako vězení. Druhá stejně veliká věž, zvaná Turgesiova, stála při řece v severozápadním rohu trojúhelníku. Při nedávných výzkumech byly odhaleny její základy. Obě věže mohly být postaveny současně. Reginaldova věž je třípatrová, horní dvě patra jsou z 15. a nebo 16. stol. Druhé patro je tedy na úrovni původního ochozu. Vnější průměr věže je 13,4 m, vnitřní průměr je 7,4 m. V přízemí je tedy zdivo 3 m silné. Výška věže dosahuje 15,5 m. Původní vstupní portál je na jihozápadní straně prvního patra. V 16. stol. byly prolomeny dva vstupy v přízemí. Jedním z nich je současný vstup na severovýchodní straně. Ten původně vedl do dělostřelecké bašty, přistavěné k věži v 2. pol. 16. stol. a zbořené na začátku 18. stol. Jednotlivá podlaží spojuje točité schodiště v síle zdi. Dále jsou v interiéru krby a latrína s odpadovou šachtou v síle zdi. Věž mohla zpočátku plnit roli hradu, který Waterford jinak nikdy neměl. Město bylo jedním ze čtyř královských měst v Irsku, spolu s Dublinem, Corkem a Limerickem. Královské hrady stály pouze v Dublinu a Limericku. Nabízí se tedy otázka, proč byl druhý královský hrad postaven v Limericku a nikoli ve Waterfordu, druhém nejvýznamnějším městě na ostrově. Pravděpodobnou odpovědí je snaha krále Jana zajistit periferie anglické moci na západě a severu Irska. Irský klan O’Brienů ohrožoval Limerick po celý zbytek středověku. Na severu král opevňoval hrad Carrickfergus. Jižní a východní části Irska byly naopak vcelku dobře zajištěny sítí nových šlechtických hradů. Oba hradební úseky, které k věži přiléhaly, byly strženy na přelomu 17. a 18. stol. V letech 1819-1850 bylo ve věži vězení. Třetí patro používaly vězeňkyně jako taneční sál. V 2. pol. 19. stol. byla věž sídlem vrchního strážmistra. Dnes se o věž stará státní památková péče OPW (Office of Public Works)..

Osídlení tábora spadá do období let 850-950. Na konci 9. stol. se začali Vikingové stěhovat do lokality dnešního města na místo, kde se řeka John’s River vlévá do řeky Suir. Soutok poskytoval dobře bránitelný trojúhelný prostor. Osídlení je poprvé zmiňováno v roce 914. Založení osady je dnes připisováno vikingskému králi Ragnalovi (zemřel r. 921). Keltské obyvatelstvo jí dalo jméno Dundory, což v překladu znamená Dubová pevnost. Opevnění bylo totiž postaveno z dubových palisád. Vikingové ji ale pojmenovali Vedrafiordr (Beraní záliv), z čehož je odvozeno dnešní jméno města. Král Ragnal vyplul z Waterfordu s velikou flotilou lodí někdy v období 914-917. Válečná výprava dobyla anglické město York a Ragnal se stal králem Yorku. V letech 1031, 1037 a 1088 bylo město vypáleno Iry, v roce 1088 se na útoku podíleli také Vikingové z Dublinu. V roce 1096 se stal Anselm prvním biskupem Waterfordu. V roce 1170 dobyli město Anglonormané v rámci okupace Irska. Jejich velitelem byl Richard de Clare, přezdívaný Strongbow (Silný luk). Ten je dnes znám jako dobyvatel Irska. Dne 17. října 1171 připlul do Irska král Jindřich II. Anglický (1154-1189). Jeho ozbrojený doprovod o síle 4000 mužů připlul na 240 lodích. Hned druhý den po příjezdu dorazil král do Waterfordu. Účelem návštěvy bylo formálně převzít kontrolu nad Irskem a omezit politickou moc Strongbowa. Ve Waterfordu a na dalších místech se mu podřídila většina irských králů. Jindřich II. prohlásil Dublin a Waterford za královská města, čímž omezil moc Strongbowa na obou koncích jeho nového panství. V roce 1185 přijel do Waterfordu princ Jan, budoucí král Jan Bezzemek (1199-1216). Ten se choval jako nevychovaný spratek, tahal Irům za vousy a málem způsobil vzpouru. V roce 1204 založil ve městě mincovnu a udělil právo každoročního osmidenního trhu. Město dostalo nové opevnění a různé daňové úlevy při dovozu a vývozu zboží, především vína. V roce 1210 začala výstavba nové gotické katedrály. V tom samém roce navštívil král Jan město podruhé. O blaho města projevoval osobní zájem, jeho vláda byla proto pro Waterford zásadní. Od roku 1274 mělo město právo zvolit si starostu. V roce 1349 dorazila první vlna moru. Tehdy třítisícové město přišlo o třetinu obyvatel. Waterford vedl obchodní spory s přístavním městem New Ross, které bylo šlechtické. Waterford musel za svá privilegia bojovat i přesto, že byl královským městem. V roce 1370 proto radní nechali sešít všechny královské listiny, které od začátku anglické vlády udělovaly městu jeho privilegia. Vznikl tak nový ilustrovaný 4 m dlouhý svitek. Situace města se ale nelepšila, částečně také proto, že Anglie byla ve stoleté válce s Francií. Oslabení anglické vlády využívaly okolní šlechtické rody Powers, Dunhills a O’Driscolls. Ti všichni chtěli po městě výpalné. V roce 1386 došlo k bitvě u Janova mostu na jižní straně města. Rod Powers v této bitvě prohrál. V roce 1394 připlul do Waterfordu anglický král Richard III. Ten se pokusil obnovit pořádek v Irsku. V doprovodu 30000 lučištníků a 4000 rytířů procestoval velkou část země. K celkovému zlepšení situace to ale dlouhodobě nepřispělo. Waterford pokračoval v bojích s loupežníky i nadále. V bitvě u Ballymacaw v roce 1461 město porazilo O’Driscolly a zkonfiskovalo jejich tři galeony. V 15. stol. mělo město přibližně 5000 obyvatel. Jeho postavení se začalo lepšit především díky obchodu s vlnou. Po Dublinu bylo až do 17. stol. druhým nejvýznamnějším městem na ostrově. V 16. stol., v době náboženské reformace, byli jeho obyvatelé donuceni přijmout anglikánskou víru. Po smrti Alžběty I. Anglické v roce 1603 měšťané doufali v obnovení katolicismu. Jejich naděje ale brzy pohasly. V důsledku propagace náboženské svobody byla na město v období 1618-1626 uvalena přímá královská správa, načež byl Waterford znovu spořádaným anglikánským městem. V letech 1641-53 probíhala Irská konfederační válka. Zároveň probíhala také Anglická občanská válka (1642-1651). V rámci těchto bojů na město v listopadu 1649 zaútočil Oliver Cromwell, velitel anglického parlamentního vojska. Obléhání trvalo devět dnů. Vlivem špatného počasí, nedostatku zásob a nemoci ve vojsku se ale musel Cromwell stáhnout. Město se samo vzdalo v srpnu 1650. V roce 1696 byly strženy hradby na říční straně města a na jejich místě byly postaveny nové domy. V sedmdesátých letech 18. stol. byla stará gotická katedrála nahrazena novou klasicistní. V roce 1854 dostalo město první železniční spojení. Z původních pěti tratí dnes funguje jediná trať do Dublinu a živoří druhá trať směrem na Limerick. V roce 1946 se začal do Waterfordu stěhovat český továrník Karel Bačík, majitel skláren ve Světlé nad Sázavou. V důsledku komunistického převratu o své sklárny přišel. V dubnu 1947 založil ve Waterfordu sklárnu Waterford Crystal. Jeho společníkem a hlavním návrhářem byl Miroslav Havel. Společně ve městě zaučili místní dělníky ve výrobě broušeného skla. Waterford Crystal je dnes světoznámou značkou..

stol. obsadili Normandii. Normandie dnes nese jejich jméno jako země mužů (lidí) ze severu (Northman). Z Normandie podnikli v roce 1066 invazi do Anglie. Příchodem do vikingského Waterfordu tak paradoxně jedna skupina Vikingů (Northman, muži ze severu) vytlačila jinou skupinu Vikingů, v Irsku v té době známou jako Ostman (muži z východu). Francouzi měli Vikingy za muže ze severu, Irové a Angličané za muže z východu, jde tedy o dvě odlišné zeměpisné perspektivy stejného místa původu, kterým byla Skandinávie. Ani jedna skupina již v roce 1170 nebyla čistě skandinávského původu. Zatímco Anglonormani byli napůl Francouzi a Angličané, Vikingové z Waterfordu byli napůl Irové (zdroj: online Wikipedia). Velitelem mužů ze severu (Anglonormanů) byl Richard de Clare, přezdívaný Strongbow (Silný luk). Ten je dnes znám jako dobyvatel Irska. Do Irska připlul v čele hlavního invazního vojska 23. 08. 1170. O dva dny později dorazili muži ze severu k Waterfordu. Město bylo dobře opevněno kamennou hradbou. Na pomoc mužům z východu navíc přišlo mnoho irských bojovníků. Muži ze severu dvakrát zaútočili ztečí, byli ale odraženi. Muži z východu nechali před hradbami všechny dřevěné domy předměstí. Ještě horší ale bylo že jeden dům stál na dřevěných kůlech opřený o městskou hradbu. Pro lepší stabilitu byl navíc zavázán do hradební zdi. Muži ze severu zaútočili právě na tento dům. Jejich lučištníci kryli výpravu, která k domu doběhla. Výprava přeřezala kůly a dům se přesně podle očekávání zřítil i s polovinou hradby. Průrvou v hradbě se muži ze severu dostali do města. Boj v ulicích se změnil v krveprolití. Posledním útočištěm obránců byla citadela na místě dnešní Reginaldovy věže (zdroj: C. Kostick, Strongbow, The Norman Invasion of Ireland, The O’Brien Press, Dublin, 2013). Před jistou popravou zachránil většinu zajatců irský král Diarmait MacMurchada. Právě on pozval Strongbowa k invazi do Irska poté, co přišel o svůj trůn. Odměnou za navrácení králova ztraceného trůnu byla ruka jeho dcery Aoife a po smrti krále celé jeho království Leinster. Diarmait [Dermit] je proto v Irsku znám jako zrádce, který pozval do Irska nejhoršího nepřítele irského národa. Ruku královy dcery získal Strongbow právě ve Waterfordu po dobytí města (zdroj: online Wikipedia). Muži ze severu po vítězství nelenili a necelý měsíc po dobytí Waterfordu obsadili také Černou tůň (Dublin/Dubhlinn). Více k obsazení Dublinu Anglonormany viz katedrála Nejsvětější Trojice v Dublinu..

Irský spisovatel Bram Stoker vydal svůj román Drákula v roce 1897. Hlavní postava románu sice žije na zámku v Transylvánii, s princem Vladem III. Draculou (1431-1476) ale přímo spojena není. K tomuto spojení došlo teprve ve 2. pol. 20. stol. Všeobecně se dnes věří že Bram Stoker pojmenoval Drákulu po Vladu III. Draculovi. V rumunštině slovo dracul znamená drak. Málo známou druhou teorií přitom je, že jméno slavného upíra pochází z irského slova dreach-fhoula (drac-ula, zlá krev). Tento výraz má pravděpodobně původ ve starodávné praxi upouštění žilou při léčbě různých nemocí. Je tedy Drákulovo jméno odvozeno z rumunského slova drak a nebo z irského výrazu pro zlou krev? O tom dnes můžeme jen spekulovat. Irské pověsti jsou plné upírů a Bram Stoker je dobře znal. V jedné místní pověsti se dokonce mluví o hradu Dun Dreach-Fhoula (pevnost drac-ula) v nejvyšším pohoří ostrova. Žijí v něm krvežíznivé víly. Zmínka o vílách je přitom zásadní, irské víly jsou totiž všeobecně velmi zlé. Jejich případná krvežíznivost proto nepřekvapí. Víly žijí v megalitických hrobkách, kterým lidé dříve říkali vílí hrady. (Více o tom jaké potíže měli Irové s darebnými vílami viz megalitická mohyla Fairy Castle). V Irsku je registrováno celkem 2248 megalitických hrobek, kterákoli z nich proto může být Drákulovým hradem. Po hraběti Drákulovi je v Irsku nejznámější upír Abhartach, který řádil naposledy v neolitu. Jeho hrob je totiž zatěžkán neolitickým dolmenem (opět spojení megalitické hrobky s upírem). Nachází se v katastru obce Slaghtaverty v Severním Irsku. Abhartach momentálně spí. Časem jej ale nějací nenechavci, archeologové nebo hledači pokladů stejně probudí. Dalším irským upírem je žena jménem Carmilla. Její postava se zrodila z pera irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanu v roce 1872. Muži se jí bát nemusí, Carmilla má totiž ráda ženy. Muži se ale musí mít na pozoru právě ve Waterfordu. Tady totiž řádí upíří nezbednice Dearg-doo (v irštině doslova odsávač krve/upír). Ta je údajně velmi krásná. Její hrob je na nedalekém hřbitově. Po večerech z něj vylézá a vábí muže do temných koutů. No a co se stane potom, to už víme z chování hraběte Drákuly. Snad se tedy budou návštěvníci Waterfordu chovat slušně a nepolezou nikam za zdejšími krasavicemi. Na základě výše uvedených okolností je možno uvažovat o tom, že i v žilách hraběte Drákuly koluje irská krev..