Ľupča

Mezi zachovalé prvky patří zejména obruby gotických oken se skosenými nebo přesekávanými pruty původně s kamenným křížem, střílny a smolné nosy. Na nároží se zachoval polygonální arkýř s vysokou jehlancovou střechou, pod ním je sdružené renesanční okno. Na arkádovém nádvoří horního hradu jsou renesanční portály. Takzvaný Rubigallovský portál s bohatým rostlinným dekorem je datován do roku 1573. V interiéru se z nejstaršího slohového období zachovalo několik gotických lomených portálů. Z renesančního období ze 16. století se v interiéru zachovaly dřevěné stropy a několik portálů, které charakterizuje zejména portál z roku 1531 s obrubou s přesekávanými pruty. Přestavbu hradu počátkem 17. století reprezentují typické bohatě řešené štukové síťové hřebínkové klenby s rostlinným dekorem. Na jedné klenbě je datace 1615. Novogotické schodiště má klenutý prostor rozčleněný lomenými oblouky nesenými kulatým sloupem. Hradní kaple je zaklenuta žebrovou klenbou. K zajímavostem patří 112 m dlouhá, do skály vytesaná úniková chodba, vedoucí z hradní studny do domu pod hradem. Na nádvoří dolního hradu roste 400 let stará lípa..

Prvně se hrad uvádí v listině z roku 1250 pod názvem Liptza. Někdy v té době byl postaven v údolí pod hradem také klášter. Někdy v průběhu 50. a 60. let 13. století na hradě často pobýval král Béla IV., který zde vydal několik listin. V roce 1255 se hrad vzpomíná v souvislosti s výsadní listinou krále Bély IV. pro město Banskou Bystrici (nova villa Bystriciensis Prop Lipche r. 1255). Po smrti krále Ondřeje III. se v roce 1301 hrad stal soukromým majetkem Demetera a Donče, předků rodiny Balassa. V roce 1306 se hradu zmocnil Matúš Čák Trenčanský, v jehož držení zůstal do roku 1314, kdy se opět vrátil do rukou magistra Donče. Později během 14. století hrad v letních měsících často navštěvovali uherští králové, o čemž svědčí četné listiny zde sepsané. V roce 1424 jej král Zikmund Lucemburský daroval své manželce Barboře Celjské. Po smrti Albrechta II. Habsburského v roce 1439 získala hrad jako vdovské sídlo Alžběta Lucemburská, která jej postoupila hradnímu kapitánovi Jiřímu Horvátovi. Jakou měl hrad ve 13.-14. století podobu, se již přesně neví. Při hloubkovém archeologickém průzkumu vedeném I. Gojdičem se z nejstarší zástavby podařilo identifikovat trojpodlažní obytnou hranolovou věž, která byla situována na nejvyšším místě skalního hřebene. V nejnižším podlaží věže, s interiérem 4x4 m, se dochovala cisterna a v úrovni poschodí fragmenty žebrové klenby a černé kuchyně. Poslední obytné poschodí bylo přístupné po vnějším dřevěném schodišti. K severozápadnímu nároží věže se připojovala další zástavba, která pokračovala směrem na západ. Věž obklopovalo obvodové opevnění. Při zemětřesení v roce 1443 byl, podle dobových záznamů, téměř celý hrad pobořen. Horvátovi potomci započali rekonstrukci, v níž po roce 1447 pokračovali Dóciové, kteří se po smrti krále Matyáše, v roce 1490, stali i novými majiteli hradu. V rámci postupné obnovy a pozdější gotické přestavby vznikla na východním konci horního hradu velká válcová věž, od níž směrem k západu vedlo nové palácové křídlo napojené na starší hranolovou věž. Na jižní straně hradního jádra byl vybudován nový pás opevnění, čímž vznikl dnešní čočkovitý půdorys horního hradu. V roce 1531 hrad dobyl pro královnu Marii Jagellonskou, manželku Ferdinanda I. Habsburského, královský důstojník Kryštof Thurn, který nechal zesílit obranu přístupu. Hlavní vstup od severu nechal překrýt přístavbou průchozí dvojpodlažní bašty a v místě původní brány dal vsadit pozdně gotický portál s letopočtem 1531. Následně došlo ke zvýšení paláce přibližně do výšky do té doby dvou dominantních věží. Tyto úpravy se nesly již v raně renesančním slohu. Renesanční úpravy byly dokončeny za držení Pavlem Rubigalem a jeho synem v letech 1570-1590. V té době byla k jižní hradbě přistavena hranolová bašta s novým vstupem a zřejmě i nové zděné předhradí na východě. V budování opevnění pokračoval další majitel hradu Kašpar Tribel, který hrad vlastnil v letech 1600-1620. Po Tribelově smrti hrad koupil Štěpán ze Seče (Szécsi), po němž jej zdědila jeho manželka Marie Szécsiová, která se později provdala za Františka Wesselényiho. Za Szécsiů byly provedeny raně barokní úpravy, při nichž v nádvoří horního hradu vznikly arkádové chodby a v horním podlaží nová kaple. V roce 1666 stál Wesselényi v čele spiknutí proti králi, za což byl hrad jeho vdově zabaven. V roce 1672 se uvádí, že hrad měl 6 bašt a 24 místností. Během povstání sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho byl hrad v roce 1703 povstalci dobyt a vyrabován. Na krátko jej, za své zásluhy od knížete, dostal hrabě Mikuláš Bercsényi, ale po potlačení povstání byl opět zabrán císařským vojskem. V polovině 19. století hrad postihl požár. Při následných novogotických opravách bylo postaveno v rozšířeném předhradí nové vstupní křídlo. Na jeho ploše v letech 1886-1887 vznikla přístavba sloužící jako výchovný ústav a později sirotčinec. Po skončení II. světové války byly na hradě řeholní sestry a poté dočasně sloužil jako kněžský seminář. Na konci 20 .století na hradě vzniklo menší muzeum. V roce 2002 hrad odkoupila akciová společnost Železiarne Podbrezová, která zahájila rekonstrukci a hrad zpřístupnila veřejnosti..