Sitno

Dokazují to fragmenty zděných konstrukcí a lůžka zdí zasekaná do skal. Při této přestavbě vzniklo na jižní straně nejvýše položeného, dnes již téměř neznatelného hradního jádra malé obdélné předhradí. Na západě se nacházela hlavní brána s padacím mostem, jež byla chráněna průchozí půlválcovou baštou. Nevelký dvorek předhradí obestíral z jižní a východní strany trakt přiléhající k obvodové hradbě. Ta se na východě u strážní věžičky spojovala s hradním jádrem. Od západu hrad chránilo další předpolí s cisternou u válcové bašty, které zabíralo úzkou přístupovou šíji, již z přístupové západní strany přetínal 5 m široký příkop. Později byla průchozí půlválcová bašta před branou přestavěna na čtyřbokou baštu s boční hranou na způsob barbakánu..

Nálezy dokládají i osídlení v době povelkomoravské, jež bylo soustředěno v terasovitě upravené jihovýchodní části. Mladší nálezy dokládají také osídlení v období vrcholného středověku v 11.-12. století, kdy akropole Sitno sloužila v časech nepokojů jako útočiště. Z toho důvodu došlo někdy v polovině 13. století k modernizaci zastaralého opevnění, což bylo zřejmě odezvou na ničivý vpád Tatarů v letech 1241-1242. Byla vybudována kamenná hradba o síle 3,4 m vedená po vrcholu původního valu. S tímto obdobím je podle dosavadních výzkumů spojován i vznik menšího hradu v nejzranitelnější části, na skalnatém výběžku ve východním cípu hradiska. V písemných pramenech z 13.-15. století se ale uvádí pouze vrch, nikoliv hrad Sitno. Proto prozatím není možné zodpovědět otázku, zda je to dáno dlouhodobým nesouvislým vývojem hradu, či zda byl vystavěn až na sklonku středověku. V písemných pramenech se hrad objevuje až v 16. století a to jako arx Szitnya nebo Etzelspurg. V roce 1548 byl hrad při trestné výpravě proti loupeživým rytířům, k nimž patřil i tehdejší majitel Melchior Balassa, dobyt císařským vojskem a měl být zbořen. K tomu však kvůli akutní hrozbě ze strany Turků nedošlo a hrad byl zapojen do protiturecké obrany. Po roce 1564 bylo, kvůli jeho strategické poloze, na hrad umístěno signalizační zařízení, jež spolu s dalšími místy zabezpečovalo přenos zpráv o pohybu nepřítele. Zároveň došlo k posílení hradní posádky o 42 mužů. V roce 1575 nechal hradní kapitán Jan Krušič provést úpravy opevnění. V dochovaném hradním inventáři z roku 1602 se uvádí, že kromě obydlí hradního pána, paní, jejich dcer a kastelána zde byl ještě další palác, pekárna, prachárna a sýpka na místě původní kaple. V roce 1610 dal král Matyáš Habsburský hrad do zástavy a v roce 1629 jej Ferdinand II. daroval Petru Kohárymu (v knize Encyklopedie slovenských hradů, Libri 2007 se u tohoto jména vyskytuje chyba) za věrnost v protihabsburském povstání. V době Rákócziho povstání hrad dobyli povstalci, kteří jej při svém odchodu v roce 1708 vážně poškodili. Poté již nebyl obnovován a na zobrazení z roku 1732 je již téměř beze střech. Koháryové (též Koháriové, slovensky Koháryovci) přesunuli správu majetku do Svätého Antona, kde vznikl velký čtyřkřídlý zámek, na jehož stavbu bylo využito materiálu z hradu. Jako zdroj stavebního materiálu hrad a opevnění posloužil i při stavbě rozhledny na Sitně. Ještě v polovině 18. století byl nad bránou patrný kamenný reliéf vlka a v některých místnostech existovaly klenby. Po vymření Koháryů přešla zřícenina hradu spolu s celým panstvím do vlastnictví Coburgů. Dodnes zůstala jen skromná zřícenina s nízkým, částečně zakonzervovaným zdivem..