
Lokalita hradiska se nachází na zdaleka viditelné dominantě Štiavnických vrchů, na legendami opředeném vrchu Sitno (1009 m n. m.) nad slovenskou obcí Ilija v okrese Banská Štiavnica. Na Sitno, kde se nachází také vyhlídka, rozhledna a objekt se sezónní restaurací, vede několik turistických cest. Nedaleko vrcholu na jeho východním skalnatém výběžku stával hrad, jehož zbytky se zde nacházejí dodnes. Západně pod vrcholem Sitna leží Počúvadlianské jazero sloužící jako rekreační oblast.
Lokalita byla ze tří stran přirozeně chráněna andezitovými bradly, jediná možná přístupová cesta vedla od východu. Akropole hradiska vymezujícího plochu o rozloze 16 ha byla opevněna mohutným valem ve dvou liniích. Kamenný obvodový val, napojující se na skalní bradla ze severu a jihu, měl zachytit první nápor útočníků. Z vnější strany byl zřejmě příkop a nahoře dřevěná palisáda. Obvodový val je dodnes dobře patrný na jihu a východě. Druhou linii tvořil asi 350 metrů dlouhý příčný val rozdělující hradisko na dolní a horní část. Horní část sloužící zřejmě jako akropole hradiska, posvátné místo se sídlem vládců, byla rozdělena do teras a minimálně osídlena. Dolní hustě osídlená část hradiska byla centrem obchodu a řemesel. Podle nálezů se zde odléval bronz a tkaly látky. Kromě šperků, keramiky a dalších všedních předmětů zde byla nalezena i antická mince z 2. stol. n. l. V té době se však stopy osídlení na čas ztrácejí. Další nálezy dokládají přítomnost člověka na Sitně až v době povelkomoravské. Mladší nálezy dokládají také osídlení hradiště v období vrcholného středověku v 11.-12. století, na což navazuje modernizace opevnění v pol. 13. stol. a následná výstavba hradu v nejvýchodnější části hradiska..
Podle ní v Pribinových dobách (tedy v 9. stol., kdy zde není osídlení doloženo a ještě nebyli ani rytíři) byl pánem na Sitně kníže Stojmír, který měl dva syny. Lidé pod vládou Stojmíra žili v blahobytu a spokojenosti. Když cítil, že brzy zemře, nechal předvolat své syny a vyzval je, aby spolu žili ve svornosti. Podle tradice určil za nástupce svého staršího syna Tyra. Když Stojmír zanedlouho zemřel, byl podle pohanského zvyku spálen v posvátném háji na Sitně. Ale oba synové přání otce nesplnili a zanedlouho se pustili do boje o moc. Starý pohanský velekněz Nákon se snažil bratrovražednému boji zabránit, ale bez výsledku. Když se proti sobě vojska obou synů postavila k boji, velekněz je proklel, aby je skála všechny pohltila a neotevřela se, dokud nebudou opravdu potřeba. Sotva odezněla Nákonova slova, ostrý blesk ozářil kraj. Sitno vzplálo obrovským plamenem a třásla se země. Když soud dozněl, vyjasnilo se a bojovníci zmizeli. Hora je pohltila a uvěznila do obrovské jeskyně. Tam čekají, až budou moci odčinit svůj hřích, dokud je nebude národ potřebovat. Každých sedm let se probouzejí, aby se zeptali, zda nenastal jejich čas. Strážce, starý rytíř, na to vystoupí na vrch, aby zavolal na všechny strany světa, zda je čas. Když odpověď nepřijde, zavře okovanou bránu a vrátí se do síní hory, aby rytíři čekali dalších sedm let.