Životní osudy venkovského sládka ze Sadové u Hradce Králové

Vesnice Sadová na silnici mezi Hradcem Králové a Hořicemi by asi byla zcela neznámá, kdyby se právě v jejím okolí nestrhla na začátku července 1866 krvavá bitva mezi útočícími Prusy a obránci císařství rakouského. Tehdy tu podle později zlidovělé písničky bojoval statečný kanonýr Jabůrek, který „u kanónu stál a furt jen ládoval“. Těžko říct, jestli se tak opravdu jmenoval, ale dodnes ho připomíná název hostince u železničního přejezdu. V Sadové však začal také jiný příběh, a to dávno před krutou bitvou, která tehdy na počátku léta přervala mladé životy desetitisíců vojáků na obou válčících stranách.

Psal se rok 1777, když se místnímu bednáři narodilo poslední, už deváté dítě. Byl to synek a dostal jméno František. Bylo mu jen jeden a půl roku, když otce ztratil. Matce Ludmile, která ovdověla s houfem dětí, nezbylo, než se znovu vdát. Františkův otčím nebyl zlý člověk. Převzal místo panského bednáře a snažil se velkou rodinu uživit, jak to šlo. Přesto rodina žila z ruky do úst a třela bídu. Na malého Františka neměl nikdo čas a tak rostl jako dříví v lese. Platilo to téměř doslova, protože hoch od prvních krůčků miloval přírodu a toulání po lesích bylo jeho největší zálibou.

František Smetana však byl trochu zvláštní dítě. Jak rostl, stále více se trápil, když viděl, že někteří jeho bratři umějí číst a psát a on ne, protože chudá rodina už neměla peníze na sobotáles panu učiteli, aby nejmladšího synka mohla posílat do školy. František si ale poradil sám, a to velmi neobvyklým způsobem. Chodil do důvěrně známého lesa chytat ptáky, které se pak snažil prodat. Ze skromných výdělků začal učiteli platit sobotáles sám. Místní učitel byl zřejmě hodný člověk. Naučil Františka nejen číst a psát, ale také hrát na housle, protože si dobře všiml jeho nevšedního zájmu o hudbu.

Když bylo Františkovi 13 let, usoudila matka s otčímem, že je nejvyšší čas, aby se připravil na nějaké povolání. Protože věděli, jak miluje toulání po lesích, domnívali se, že by pro něj bylo nejlepší vyučit se na myslivce. Starý myslivec, ke kterému ho dali do učení, však byl mrzout a neměl vůbec žádné pochopení pro mladého chlapce. Svým chováním Františkovi brzy myslivecké povolání znechutil tak, že hoch zakrátko utekl domů. Rodina naštěstí brzy našla řešení.

František byl nadšen, když se dozvěděl, že se půjde učit do sadovského pivovaru. Učil se dobře. Za dva roky byl vyučeným sládkem a podle tehdejšího zvyku se musel vydat do světa na zkušenou. Vandroval po Rakousku, ale nejdéle pobyl v Plzni a Dobřanech. Když se vrátil domů, přinesl si dokonce nějaké našetřené peníze.

Svému řemeslu se František naučil skutečně dobře. Brzy po návratu z vandru se oženil, jeho nevěstou byla o šest let starší Anna Bartoníčková. Mladí manželé se rozhodli vydat za hranice a vrhnout se do podnikání. Rozhodnutí také uskutečnili. Pronajali si pivovar s kantýnou v Prusku nedaleko města Neiße, nyní je to polské město Nysa. Dařilo se jim, šťastně přečkali i napoleonské války, které se přehnaly kolem. Když se roku 1807 vrátili do Čech, měli čtyři děti a velké našetřené jmění, prý to bylo víc než sto tisíc zlatých.

František se rozhodl pronajmout si chvalkovický pivovar a našel si byt v blízké České Skalici. První rok bydlel v domě, na němž je dnes pamětní deska. Bylo to v uličce prudce klesající z náměstí k řece Úpě přímo proti staré dřevěné budově školy.

Brzy však přišly životní rány. Roku 1808 zemřela jeho milovaná manželka, ale František se zanedlouho znovu oženil. Jeho druhá žena se jmenovala Ludmila Exnerová. V roce 1811 došlo ke státnímu bankrotu, kdy peníze ztratily čtyři pětiny své hodnoty. František se však opět brzy vzpamatoval a pronájem chvalkovického pivovaru vyměnil za pronájem většího pivovaru ve městě nad prudkým ohybem řeky Metuje. Dnes se jmenuje Nové Město nad Metují.

Pivovar v sousedství zámku už dávno nestojí. Na jeho místě dnes najdeme pomník jeho syna, ten se však narodil později. V Novém Městě začátkem roku 1820 ztratil i svou druhou manželku. Jeho životní elán byl ale nezdolný. Ještě téhož roku se oženil potřetí.

Byl tehdy na vrcholu životních sil, bylo mu 43 let. Jeho další nevěsta se jmenovala Barbora Lynková a byla dcerou panského úředníka. Byla o 14 let mladší a pocházela z jeho rodného kraje. Svatbu měli v Hořicích 20. listopadu 1820. Podnikání se stále dařilo a tak se František rozhodl přenechat pronájem novoměstského pivovaru svému bratru Václavovi a roku 1823 se s rodinou znovu přestěhoval. V jeho novém působišti byl ještě větší pivovar, který stál přímo naproti krásnému renesančnímu zámku hrabat Valdštejnů ve městě se začínající vlasteneckou tradicí.

Františka tu potkalo štěstí a to nejen proto, že patřil v Litomyšli již mezi honoraci. Bylo právě 10 hodin dopoledne 2. března 1824, když se mu narodil první syn. Bylo mu 47 let, měl už deset dětí, ale všechno byly dcery. Otcova radost byla nezměrná. Bylo masopustní úterý, poslední den rozmarného veselí. Chasa zpívala a tančila a šťastný František nechal na dvůr vyvalit sud piva, aby tu radostnou událost mohli všichni řádně oslavit. Narození syna, kterému dal jméno Fridrich, si tehdy pečlivě poznamenal do svého zápisníku. Asi nejen z radosti, ale také pro pořádek, vždyť se mu pak narodilo ještě dalších sedm dětí a tak jich měl dohromady osmnáct. Fridrich však později proslavil jméno svého rodu nejvíc, protože po otci zdědil v nejvyšší míře nadání, kterého si všiml už ten dobrosrdečný učitel v Sadové.

František prožil ještě šťastná i krušná léta. Nejprve se mu dařilo dobře. V roce 1831 odešel z Litomyšle a pronajal si pivovar v Jindřichově Hradci, kde působil čtyři roky. V letech 1835-1844 si dokonce nejprve pronajal a poté koupil malý barokní zámeček s pivovarem v Růžkových Lhoticích u Čechtic. V 66 letech však nešťastně přišel o veškeré jmění, zámeček musel prodat a začínat znova od píky jako sládek v Obříství. Dožil se 80 let, zemřel 12. června 1857 v Novém Městě nad Metují. Paní Barbora ho přežila o 7 let. Zemřela v Mladé Boleslavi právě v den 44. výročí svého sňatku, 20. listopadu 1864.

Byla to určitě jen náhoda, že právě v roce Fridrichova narození, bylo zapsáno do staré dřevěné školy naproti domu, v němž František žil s první manželkou v době svého působení ve chvalkovickém pivovaru, malé děvčátko z nedalekého podzámčí. To děvčátko se jmenovalo Barunka Panklová a později se stalo slavnou spisovatelkou a tak na budově školy, lépe řečeno na té její části, kterou se podařilo zachránit po požáru, přibyla také pamětní deska. Obě pamětní desky se na sebe dívají. Té na škole si všimne skoro každý, té Františkovy naproti málokdo. A není to tím, že nic nenapsal. Ostatně uměl psát jen tak, jak se to kdysi naučil ve škole, německy a kurentem. Je třeba dodat, že ta ulička se dnes jmenuje Boženy Němcové.

Snad ani není třeba dodávat, že z Františkova prvorozeného syna Fridricha vyrostl vynikající muzikant a zakladatel české národní hudby Bedřich Smetana. Ten se později naučil psát i česky a počeštil si i své křestní jméno. Ale to už je pro jiný příběh.

 

Použité zdroje: