Kamenná Prachnerova Terezka ošizená o dědictví
25. září 2023 | Jiří Špaček 2.6 min | Historie
Jeden z příběhů, odehrávajících se v uličkách a náměstích Starého Města pražského, je věnován známému sochařskému dílu. Dívčí postava představující Vltavu tu sídlí přes 200 let
Nedaleko staroměstského vltavského břehu stával od románských dob mariánský kostelík. Přilehlé náměstíčko vytvářelo jakýsi dolík a po deštích nebo povodních na něm zůstávala dlouhou dobu stát voda. Staré svatyni se proto neřeklo jinak než kostel Panny Marie na Louži. Ten patrně původně patřil k románskému dvorci, který během staletí zanikl. Pobělohorský zbohatlík Jan Václav Gallas si nechal na jeho místě v letech 1713-1719 postavit monumentální barokní palác s nádhernou sochařskou a malířskou výzdobou. Však si také proto pozval věhlasného vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu a zhotovení soch zadal neméně věhlasné dílně Matyáše Bernarda Brauna. Vnější výzdoba stavby však příliš nevyniká, protože palác je utopen mezi úzkými křivolakými uličkami.
Starý kostel byl roku 1791 zbořen a brzy nato na jeho místě vznikla malá palácová zahrádka ohrazená vysokou zdí. V roce 1818 byla do zdi vestavěna kašna. Jejím zhotovením byl pověřen Václav Prachner (1784-1832) z bavorského rodu architektů a sochařů usazeného v Praze. Václav už byl rodilý Pražan a prožil tu celý život. Do výklenku s kašnou umístil dívčí postavu symbolizující nedalekou Vltavu. Dívka drží dva džbány představující dva vltavské prameny. Z jednoho vytéká jen kamenný proud, pět hvězdiček na něm připomíná tragický osud Johánka z Pomuku, později známého světce Jana Nepomuckého, z druhého džbánu může vytékat skutečná voda. Po stranách kašny stávaly dvě lavice, na něž služebná děvčata pokládala putny na vodu pro své domácnosti.
Ačkoli pohledná kamenná dívka na kašně představuje Vltavu, od počátku jí nikdo neřekl jinak než Terezka. Nikdo už neví proč, snad podle některé z dívek, které sem chodívaly pro vodu. Naproti kašně na místě nynější městské budovy stával obytný dům. Bydlel v něm na penzi také starý rytmistr od dragounů. Vysedával u okna svého pokojíku, pokuřoval, celé dny hleděl na kamennou dívku a nakonec se do ní zamiloval. Když po letech starý mládenec zemřel, příbuzní s úžasem zjistili, že milované Terezce odkázal deset tisíc zlatých. Samozřejmě, že si to nenechali líbit. Hned běželi k soudu žádat o zrušení platnosti rytmistrovy závěti a dokazovali, že starý pán nemohl být při smyslech. Soud jim dal nakonec za pravdu a tak Terezka byla o dědictví ošizena. Přitom se blížila doba, kdy by se jí peníze rozhodně hodily.
Nemilosrdný čas i lidé se na stárnoucí Terezce podepsali a roku 1953 ji muselo vystřídat její dvojče z bílého pískovce. A tak i dnes Terezka hledí na náměstíčko, po němž spěchají studenti a loudají se turisté. Voda z jejího džbánu vytéká jen málokdy, vždyť pro ni už nikdo k ní nechodí, jen nebeští ptáci sem v horkých dnech přilétají.
Náměstí bylo odedávna nazýváno podle kostela. Později neslo i jiné názvy poplatné době. I když už více než dvě stovky let tu žádný kostel nestojí, historický název byl náměstí zase vrácen, je to opět náměstí Mariánské.
Použité zdroje:
- wikipedia
Galerie
