Příběh utrpení a nadějí člověka aneb Křížová cesta 21. století

Na břehu Labe nedaleko Kuksu leží ves Stanovice. Řeka tu ještě nemá žádnou mohutnost a překračuje ji starý most, u něhož barokní Šporkův či Sporckův mlýn upravený na penzión s restaurací láká pocestné. Ve stráni nad vsí vede železniční trať, k níž míří polní cesta s červenou turistickou značkou. Je docela nenápadná až do chvíle, kdy dojdeme k podchodu pod tratí. Za ním se totiž zjeví něco nečekaného. V louce tu stojí tři andělé, vlastně archandělé.

Když za podchodem trati pohlédneme vpravo, užasneme. Podél trati se táhne pod lesem široká louka a na ní vidíme další sochy. Na mírném návrší nás upoutají dominantní obří ruce sepjaté k modlitbě a když k nim dojdeme, otevře se před námi pokračování louky s dalšími díly. Obelisk uzavírající tuto řadu leží téměř kilometr od prvního sousoší.

Soubor děl z hořického pískovce nese název Příběh utrpení a nadějí člověka, ale od počátku je obecně i turisticky nazýván Křížovou cestou 21. století. Duchovním otcem projektu byl sochař Vladimír Preclík, jehož myšlenka nebyla vůbec nová. Křížovou cestu tu vybudovali již v letech 1725-1735 jezuité ze sousední Žirče po výměně pozemků s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Měla 9 zastavení a měřila asi 620 m. Vedla ke kapli Povýšení sv. Kříže z let 1729–1730, z níž se zachovaly jen základy. Samotná barokní křížová cesta zanikla v průběhu 20. století zbouráním zbylých zastavení a rozoráním polní cesty s alejí.

Vladimír Preclík založil roku 2004 občanské sdružení Křížová cesta a přizval ke spolupráci dalších 14 českých sochařů tří generací se zkušeností tvorby v kameni a s blízkým vztahem k východním Čechám. Z jeho podnětu však nevznikla žádná klasická křížová cesta, nýbrž volný soubor děl s duchovními náměty. Sochy z hořického pískovce vznikaly v průběhu čtyř let, a to některé přímo v kamenolomu, další pak v ateliérech. Sochař Preclík sám se dokončení projektu nedožil, zemřel v 79 letech na jaře roku 2008. Právě během toho roku se však na podzim podařilo jeho plán realizovat. Soubor je nyní majetkem Královéhradeckého kraje.

Vydáme se tedy na prohlídku tohoto pozoruhodného místa. Za východiště nejlépe zvolíme výše zmíněný Šporkův mlýn na Labi u Stanovic, kde motoristé najdou na pravém břehu i nevelké parkoviště (50.4008108N, 15.8700003E). Červená značka záhy překříží silnici Žireč-Zaloňov a podejde železniční trať. Za podjezdem je turistické rozcestí Křížová cesta 21. století, z něhož odbočuje vpravo žlutá značka a ta bude naším nedlouhým průvodcem. Ještě předtím však naši pozornost upoutá první zastavení, které je umístěno poněkud stranou na louce vlevo od červené značky.

Úvodní sousoší tří andělů se jmenuje Zvěstování (50.3996953N, 15.8626372E) a představuje archanděly Gabriela, Michaela a Rafaela zvěstující Panně Marii narození syna Ježíše. Autorem tohoto díla je Daniel Klose (*1973), nejmladší ze skupiny zúčastněných umělců.

Pochází z Opavy a vystudoval v letech 1988-1992 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Následně studoval mezi lety 1992–1998 na fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde se věnoval oboru sochařství u prof. akad. sochaře Vladimíra Preclíka. Ten si pak také svého žáka vybral jako autora jednoho ze zastavení projektu Křížové cesty 21. století. Jako umělec se Daniel Klose věnuje především figurativní tvorbě. Ke svému dílu řekl: „Andělé se slétli na zem, Ještě není čas. Zkameněli. Avšak jednou procitnou, zažehnou svá křídla a rozletí se zvěstovat novinu.“

Zatímco červená značka dále stoupá lesem k proslulému skalnímu Betlému Matyáše Bernarda Brauna, my se vrátíme k turistickému rozcestí, kde najdeme hned u něj druhé zastavení. Nese název Rouška Veroniky (50.4001439N, 15.8629381E) a jeho autorem je sochař Stanislav Hanzík (1931-2021). Tento rodák z Mostu byl na AVU v Praze žákem prof. Jana Laudy v letech 1951-1957 a poté aspirantem nebo asistentem u prof. Vincence Makovského a Karla Lidického. Sám byl jmenován profesorem roku 1988. Za svůj 90letý život vytvořil množství děl, která jsou umístěna v řadě galerií i ve volném prostoru. Příkladem může být jeho Fontána se lvy před pražským Karolinem, sousoší Rozhovor ve Voršilské zahradě u Národního divadla, pomník Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech nebo opuková socha Dobrého pastýře v rotundě sv. Jiří a Vojtěcha na hoře Říp. Pro křížovou cestu zvolil dílo připomínající apokryfní příběh soucitné ženy Veroniky, která se setkala s Ježíšem stoupajícím s křížem na Golgotu a rouškou mu otřela zpocenou a zkrvavenou tvář. Autorův komentář: „Veronika přistoupila ke Kristu, aby mu otřela zmučený obličej. Odměnou jí byl otisk Trpitelovy tváře.“

Jen o kousek dál, po levé, tedy jižní straně cesty je další pozoruhodné dílo zvané Zázrak Nanebevstoupení (50.4003322N, 15.8622211E). Toto třetí zastavení vytvořil sochař Vojtěch Adamec (1933-2011), který proslul jako tvůrce sakrálních děl. Pro původ ze zámožné zemědělské rodiny mu bylo znemožňováno vysokoškolské studium, ale vzhledem k mimořádnému talentu přes to prosadil prof. Otakar Španiel jeho přijetí na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde v letech 1952-1960 studoval nejprve kresbu a později přešel na sochařství a malbu. Věnoval se především volné figurální plastice, malbě a kresbě. Oficiálním sakrálním zakázkám, které jej učinily veřejně známým, se více věnoval až v posledních desetiletích života. Jde především o sousoší sv. Vojtěcha a Radima na slavníkovském hradišti v Libici nad Cidlinou, sochu papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové a busty královen v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové. Ke svému dílu autor řekl: „Šikmě stoupající figura vzbuzuje pocit levitace. Zázrak odpoutání v kameni je obtížný. Konkávní a konvexní tvary sochu odhmotňují.“

O necelých sto metrů dále nacházíme další dílo, čtvrté v pořadí. Jmenuje se Trnová koruna (50.4008611N, 15.8616200E) a vytvořila ho Ellen Jilemnická (*1946). Ač rodačka z Hradce Králové, prožila dětství a mládí v Hořicích, kde její rodiče působili jako středoškolští profesoři. Podobně jako její starší bratr Ivan absolvovala tamější Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a poté studovala na Akademii výtvarných umění ve Wroclawi a Praze. Provdala se za filozofa, psychologa a kulturologa prof. PhDr. Vladimíra Boreckého (1941-2009). Tato sochařka a kreslířka působila jako profesorka sochařství na fakultě architektury ČVUT i na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Věnuje se i psaní poezie. Z jejích prací lze v Praze vidět Metamorfózy roku u Chodovské tvrze nebo sochu sv. Jana Nepomuckého u mostu v Dolních Počernicích. Ke svému dílu na Křížové cestě napsala: „Stylizovaná hlava Krista s trnovou korunou v kubistických tvarech. Nechce šokovat, ale probouzet soucit s trpícím a empatii k bližnímu.“

Jen o 50 metrů dále na opačné straně cesty nad železniční tratí stojí pohledová dominanta celého areálu, nazvaná Katedrála prosby (50.4012903N, 15.8612142E). Autorem jejího námětu a celého projektu byl sochař Vladimír Preclík (1929-2008). Ten však svou sochu nikdy nespatřil. Podle jeho modelu ji spolu s kameníky realizoval po jeho smrti sochař Zdeněk Hejl. Do vnitřku díla byla vložena speciální nerezová schránka s replikou Preclíkovy sochy „Opora“ a text se zprávou pro budoucí generace o záměrech projektu a jména všech autorů soch. Jeho dílo v podobě sepjatých rukou působí monumentálně, přestože – jak mi při jednom setkání řekl Mistr Ivan Jilemnický – mělo být podle představy autora námětu ještě o metr vyšší. Tehdy však nebyl k dispozici vhodný kámen ani dostatek času.

Vladimír Preclík byl český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog a předseda uměleckého spolku Mánes. Narodil se v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni bylo otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta. Ke svému příspěvku ke Křížové cestě Preclík napsal: „Prosba je modlitbou. Prosíme a doufáme s očima upřenýma k nebi. Proč k nebi? Nebe je synonymem tajemství, víry a naděje.“ Ten výrok najdeme i na informačních tabulích na obou koncích areálu.

Když postoupíme dále, najdeme vlevo u cesty dílo Svatá rodina (50.4013736N, 15.8604192E), které vytvořil Jan Koblasa (1932-2017). Koblasa byl český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník, hudebník, emeritní profesor sochařství v Kielu, žijící od roku 1968 v zahraničí. Po r. 1990 se však zúčastňoval ve vlasti sochařských sympózií a také působil jako pedagog. Ke svému zdejšímu dílu řekl: „Otec, matka a na jejich klíně dítě v rozpaženém gestu – v touze obejmout – ve znamení krize. Na odvrácené straně plastiky reliéf ležícího Krista. Boží hrob.“

Jen o malý kousek dále na stejné straně se nachází další dílo. Světlo v temnotách (50.4014136N, 15.8600797E) je dílem hořického rodáka Ivana Jilemnického (1944-2012). Byl to sochař, grafik a ilustrátor. Jako většina sochařů tesal do kamene, ale význačnou část své tvorby vyřezával motorovou pilou do dřeva. Ve svém rodišti vystudoval Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou. Pak působil jako pedagog na Lidové škole umění. Po roce 1969 mu byla z politických důvodů znemožněna normální výstavní činnost. Po celý život se totiž otevřeně hlásil k evangelickému vyznání. Od roku 1990 byl členem Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska a od roku 1993 výtvarným redaktorem časopisu Kámen. Byl to jediný sochař, kterého jsem měl tu čest osobně poznat.

Jen malá odbočka: v roce 1978 se Ivan Jilemnický přihlásil do výtvarné soutěže v rámci Světové výstavy poštovních známek Praga 78. Jako umělec v nemilosti pochopitelně nemohl vyhrát a jeho pozoruhodné dílo zůstalo v jeho hořickém ateliéru plných 32 let. Počátkem nového století se rozhodl dílo „Pocta poštovní známce“ darovat hlavnímu městu Praze s jediným přáním, aby bylo instalováno v parčíku před vchodem do Poštovního muzea pod Novoměstskou vodárenskou věží. Po několikaletém vyjednávání se to podařilo až koncem května 2010. Byl nejvyšší čas. Za necelé dva roky již zákeřná nemoc ukončila jeho život v nedožitých 68 letech.

V pražských Strašnicích, kde žil, byl po něm pojmenován park naproti Úřadu městské části Praha 10, kde lze vidět jeho díla stejně jako v nedaleké zahradě Trmalovy vily. O svém díle na Křížové cestě Jilemnický řekl: „Mezi dvěma kamennými vertikálami prochází světlo. Poslední okamžiky před setměním, smrtí a vzkříšením.“

Vpravo přímo u značené cesty nacházíme krásné dílo Slza (50.4016244N, 15.8599369E), které vytvořil Václav Fiala (*1955). Je to český sochař a malíř, který v letech 1973–1976 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1976–1992 se věnoval malbě a v tomto období uspořádal řadu výstav. Od roku 1992 vytváří sochařská díla. Jeho první veřejnou realizací byl Pomník obětem první a druhé světové války v Rožnově pod Radhoštěm z roku 1996. Je členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Žije a pracuje v rodných Klatovech. Pro Křížovou cestu vytvořil ušlechtilou kompozici, jejíž smysl každý snadno pochopí. Jeho výrok k ní to říká jasně: „Slza je zpodobením pláče, kříž symbolem utrpení, srdce znakem lásky. Symboly po tisíciletí užívané i zneužívané.“

O 50 metrů dále po levé straně stojí další dílo. Nazývá se Vykoupení (50.4013494N, 15.8595492E) a jeho autorem je Jan Hendrych (*1936). Jan Hendrych je český sochař, malíř, restaurátor, kurátor a emeritní profesor Akademie výtvarných umění v Praze. V letech 1951–1955 absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby a následně studoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1963–1966 studoval postgraduálně na Akademii výtvarných umění. Po roce 1968 ztratil možnost vystavovat a živil se restaurováním soch. Od roku 1990 působil na Akademii výtvarných umění v Praze a o rok později zde byl jmenován profesorem. Zároveň působil jako externí profesor na Akademii umění v Banské Bystrici.

Ke svému dílu na Křížové cestě řekl: „Vysoký dřík korunovaný třemi hlavami – symboly různosti tváří, ras, náboženství. Zpodobují tváře lidského údělu – i v hříchu.“

Na téže straně cesty uvidíme dílo Pieta (50.4016489N, 15.8588475E), které vytvořil Marius Kotrba (1959-2011). Tento rodák z Čeladné byl sochařem, malířem, pedagogem a jednou z významných postav českého umění. V letech 1974–1978 absolvoval SUPŠ v Uherském Hradišti a následně se rozhodl pro uměleckou dráhu. V letech 1981–1987 studoval na AVU v Praze, kde absolvoval sochařský ateliér u profesorů Stanislava Hanzíka a Miloše Axmana. Po odchodu z Prahy, kde působil na AVU, se i s rodinou trvale usadil v Rožnově pod Radhoštěm a začal se plně věnovat sochařským kompozicím. Zajímavé jsou stylizace jeho figur do podoby charakteristických rázovitých rourovitých forem. Vytvořil množství křesťansky či kulturně-historicky motivovaných kompozic. Známé jsou například plastika Svatý Kryštof z r. 1993, která byla také realizována v bronzu na dálničním obchvatu u Olomouce r. 2005, monumentální bronzová Spravedlnost před budovou brněnského Nejvyššího správního soudu z r. 2009 nebo kolosální bronzové sousoší Dobrý pastýř z r. 2011, které bylo po umělcově smrti instalováno v Podhoří u dálnice D1 na úseku Lipník nad Bečvou–Bělotín. Marius Kotrba zemřel předčasně v 51 letech na infarkt při řízení motorového vozidla na Slovensku. Ke svému dílu pro Křížovou cestu řekl: „Doba a způsob vyjádření se mění, ale hluboké působení smutku přetrvává. Tak jako radost v naději v život věčný.“

Když postoupíme asi o 70 metrů dále po žluté značce, potkáme vlevo při cestě již jedenácté zastavení. Je to podivuhodné dílo Krajina kříže (50.4019161N, 15.8580231E) jednoho z nejstarších zúčastněných autorů Čestmíra Mudruňky (*1935). Tento český akademický sochař a restaurátor vystudoval r. 1954 Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích, pak pracoval čtyři roky jako kamenosochař a kameník při opravách církevních objektů a v letech 1958-1964 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Od té doby pracuje ve svém pražském ateliéru zejména v kameni a bronzu. Pro Křížovou cestu vytvořil zajímavou kompozici dvou objektů, u níž je důležité, aby se divák na ni podíval ze správného místa. Průhled křížem je impozantní. Sám ke svému dílu poznamenal: „Zrození – smrt. Máme svůj kříž. Vstupujeme do něho. Určujeme jeho podobu. Krajina zůstává.“

Další dílo stojí osamoceně asi o 50 m více vlevo od cesty. Socha připomínající spíše mimozemšťana se nazývá Hledač (50.4015569N, 15.8580150E) a vytvořil ji Michal Šarše (*1956). Tento pražský rodák studoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a dále sochařství na Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval r. 1984. Ve svém díle zcela vědomě opouští klasickou tradici evropského sochařství založenou na aristotelovské filozofii a hegelovské estetice. Jeho Hledač trochu vybočuje z pojetí ostatních na Křížové cestě, ale patří sem, protože zjevně hledá lásku, štěstí a smysl života. To potvrzuje i autor svými slovy: „Figura vrostlá do sedadla obrací svět do sebe v touze dotknout se jeho tajemství a objevit smysl lidské existence.“

Jen kousek před myšlenou spojnicí Hledače a Krajiny kříže jsme překřížili trasu někdejší zaniklé barokní křížové cesty, kterou v minulosti vybudovali jezuité ze Žirče.

Když se vrátíme na značenou stezku, asi po 50 m uvidíme po levé straně další práci, třináctou na naší cestě, s názvem Lásky bolest (50.4018922N, 15.8569192E). Jejím autorem je Jiří Marek (*1972), brněnský rodák, který s rodinou žije v Medlově u Brna. MgA. Jiří Marek představuje již třetí generaci sochařské rodiny Marků. Vystudoval kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, pak v letech 1992-1998 sochařství u prof. Vladimíra Preclíka na fakultě výtvarných umění v Brně a na konec v letech 2006-2009 ještě restaurování sochařských děl na AVU v Praze. Ke svému dílu na Křížové cestě řekl: „Láska života v uzavřeném kruhu. Ten ale může být rozseknut smrtí. Pak se velká láska mění ve velkou bolest. Kompozice ve tvaru kříže zachycuje poslední setkání Ježíše Krista s matkou Marií a Máří Magdalénou.“

Jen o několik kroků dále po pravé straně stojí Brána naděje (50.4022433N, 15.8564078E), dílo Jaromíry Němcové (*1959). Tato pražská rodačka vystudovala sochařství na Akademii výtvarných umění u Miloše Axmana a Stanislava Hanzíka. Autorka se vedle monumentálního sochařství věnuje malbě a od 90. let intenzivně také grafice. V sochařské tvorbě jsou pro ni typické totemické sochy, trůny a brány. Ke svému dílu na Křížové cestě řekla: „Postavy se v pase zlomily, aby se navzájem opřely. Už mezi nimi není napětí, zvítězila opora; branou je možné i pohlédnout vzhůru do bezbřehých nebes.“ K tomu je možno jen dodat, že její Bránou naděje při pohledu k severu vidíme krásnou českou podhorskou krajinu s hřebeny Krkonoš na obzoru.

Asi o 50 m dále přímo u cesty stojí poslední zastavení této pozoruhodné Křížové cesty. Je dílem Jiřího Kačera (*1952) a nazývá se Obelisk (50.4022822N, 15.8552517E). Za ním už žlutě značená cesta klesá do podchodu pod železniční tratí a míří k železniční zastávce Žireč.

Jiří Kačer pochází z Prahy a začínal jako štukatér. Poté studoval na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích (1970-1974) a r. 1975 byl přijat do sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění. Vzhledem k tehdejším poměrům však zakrátko raději přestoupil na obor restaurování kamenných plastik. Studia ukončil roku 1981 a v letech 1990–1994 působil na Akademii výtvarných umění jako odborný asistent. V letech 1981-1987 organizoval letní sochařská setkání v opukovém lomu v Přední Kopanině, po roce 1992 byl pravidelným účastníkem sochařských sympozií doma i v zahraničí. Jiří Kačer žije a pracuje v Praze a v Hostivici. Své dílo pro Křížovou cestu komentoval takto: „Symbol síly myšlenky a její schopnosti odolávat, podpořené vzájemnou soudržností a stálostí ve smýšlení.“

Jsme na konci zvláštní Křížové cesty. Dávno utichly několikaleté spory o její trasu, která nerespektuje tu zaniklou, barokní. Dne 4. října 2008 byla cesta slavnostně otevřena a posvěcena tehdejším královéhradeckým biskupem Mons. ThLic. Dominikem Dukou O.P.

Za více než 15 let se kamenná díla stala součástí krajiny. Za tu dobu již několik jejich tvůrců odešlo do světa, kde neexistuje čas. Zanechali nám tu nejen kusy opracovaného pískovce, na které si může každý sáhnout, ale také myšlenkové poselství, které asi každý není schopen nebo ochoten pochopit.

Vladimír Preclík může být s podobou Křížové cesty, kterou navrhl, ale nikdy neviděl, určitě spokojen.

 

 

Použité zdroje: