Miranovy duby připomínají tragédii z doby selského povstání

Badatelé dlouho nemohli tu záhadu rozluštit. Josef Miran byl zcela nepochybně vesnickým rychtářem, ale žádný statek ve vsi neměl majitele toho jména a žádný sedlák se tak nejmenoval. Také pátrání v matrikách bylo marné, takové příjmení se tam nikde a nikdy nevyskytovalo. Dlouho trvalo, než někdo přišel na vysvětlení. Miran totiž není skutečné příjmení, ale zřejmě osobní přezdívka. A náhle všechno do sebe zapadalo.

Josef Černý alias Miran byl skutečně rychtářem v Přezleticích, obci ležící nyní u samé severní hranice Prahy. Narodil se v prosinci 1739 a na svém statku začal hospodařit v roce 1760. Jeho otec Jakub Černý na něm hospodařil od roku 1744 a děd Jan Černý již od roku 1714. Ten statek historicky zvaný Samkovský je dnešní stavení s popisným číslem 13 při Dolní návsi.

O rychtáři Miranovi by dnes nikdo nevěděl, kdyby za časného jara roku 1775 nevypuklo v Čechách proslulé selské povstání. V letech 1770 a 1771 nastala v Čechách strašlivá neúroda, jejímž důsledkem byl hladomor. Vyžádal si tenkrát na čtvrt miliónu obětí. Bída, přetrvávající nevolnictví a neúnosné robotní povinnosti jitřily stále víc nespokojenost venkovského lidu. Myšlenka vzpoury začala doutnat především v severovýchodních Čechách, kde se zformovala jakási selská vláda, zvaná guberno. Její tajný plán chtěl využít možnosti, že v den pouti ke sv. Janu Nepomuckému 16. května 1775 měl i venkovský lid volný přístup do bran hlavního města. Zástupy nevolníků měly obsadit Prahu a vynutit si jednání o zrušení roboty. Pro nesnesitelné životní podmínky se však tento termín ukázal jako příliš vzdálený. K prvnímu povstání došlo na Broumovsku už v lednu a postupně začala živelně propukat další na Hradecku, Bydžovsku, Pardubicku, Čáslavsku, Chrudimsku i Boleslavsku. Vlnu vzdoru již nebylo možno zastavit, protože se mezi sedláky rozšířila zpráva, že jim vrchnost zatajuje císařský patent, jímž měla být robota omezena nebo dokonce zrušena. Ten údajný patent měl být vydán již roku 1771 Josefem II. společně s patentem, jímž byla povinně zavedena popisná čísla budov. Josef byl totiž roku 1765 po smrti svého otce jmenován ovdovělou Marií Terezií spoluvladařem.

V polovině března selské bouře dosáhly vrcholu a začal pochod povstalců ku Praze. Tažení vedlo selské guberno v čele se rtyňským rychtářem a hospodským Antonínem Nývltem, kterému se říkalo „selský císař“. Vzbouřenci vyzbrojení většinou jen cepy, kosami, palicemi a holemi táhli od vesnice k vesnici, od zámku k zámku, a všude se dožadovali vydání údajně zatajovaného patentu. Když se místní správci dušovali, že žádný patent nemají, nutili je podepsat tzv. revers, jehož vzor sepsal dvacetiletý královéhradecký student Jan Chvojka, pro neuvěřitelnou podobu s Josefem II. zvaný „selský generál“. Šlo o prohlášení, že se povinnost roboty pozastavuje, dokud se záležitost nevysvětlí. Pokud ho pán nebo správce odmítl podepsat, zámek byl vypleněn.

Zemský purkrabí Karl Egon kníže Fürstenberg proti vzbouřencům nevyslal žádné vojsko a tak jejich počet stále narůstal. Za sedláky zůstávala dlouhá řada vyrabovaných zámečků a dvorů i vyjedených hospod s nezaplacenou útratou. Jeden proud skončil neslavně u Chlumce nad Cidlinou, když se neúspěšně pokusil vniknout do zámku Kinských. Jiný proud však postupoval dále podle Labe, 22. března obsadil zámek v Poděbradech, o den později byl třítisícový dav již v Brandýse. Dále se rozdělil na dvě větve, první táhla na Prahu přes Vinoř, Prosek a Ďáblice, druhá odbočila k Vltavě a pokračovala přes Klecany a Roztoky.

To již v Praze zavládlo zděšení a narychlo byla prováděna opatření, aby se sedláci do města nedostali. Brány a hradby byly obsazeny vojskem a velitel pražské posádky, šlechtic Franz Wied vyslal proti vzbouřencům jeden jízdní oddíl, který na sedláky narazil u Vinoře. Když se ho však povstalci nezalekli, vrátil se tryskem do města. Právě u Vinoře se k povstání přidal přezletický rychtář Miran.

U Libně a Vysočan se k povstalcům připojili další houfy z Posázaví, Povltaví a Mělnicka. Když 24. března přitáhli za teplého jarního rána na Špitálské pole před Invalidovnou v dnešním Karlíně, bylo jich už na dvacet tisíc. Tam jim z Poříčské brány vyšel vstříc pod ochranou jízdního i pěšího vojska velitel Wied a purkrabí Fürstenberg s dalšími zemskými hodnostáři. Některé prameny sice uvádějí, že v čele delegace nebyl purkrabí Fürstenberg, nýbrž hrabě Antonín Nostitz, ale to není důležité. Čtyři vůdci v čele davu byli vyzváni, aby odložili zbraně, přistoupili blíž a vysvětlili, proč v takovém počtu přicházejí. „Jdeme do Prahy a chceme svobodu!“, zněla odpověď. Ten, kdo odpověděl, byl právě Miran, který si přitom sáhl pod vyboulený kabát. Na otázku, co pod kabátem ukrývá, výhrůžně odpověděl: „Karabáč na panské šelmy, jako jsi ty!“ Netušil, jak se mu zpupná odpověď vymstí. Když zástupy jedním hlasem potvrzovaly, že chtějí osvobození od roboty, byli povstalci vyzváni, aby si zvolili dvacet mluvčích pro jednání s místodržícími a ostatní se v klidu vrátili domů. Sedláci však dobře věděli, že vrchnost i sama císařovna již dříve odmítla jakékoli stížnosti poddaných přijímat. Návrh proto nepřijali. Hodnostáři tváří v tvář hrozivému davu přenechali rozhodování vojenskému veliteli a sami se vrátili do města.

Když velitel pražské posádky viděl, jak jsou sedláci vyzbrojeni, zakázal vojákům střílet ostrými náboji a vydal příkaz k útoku šavlemi a bodáky. Pěší i jízdní zakrátko povstalce rozprášili na všechny strany a začali je pronásledovat. Na osm set zajatců bylo uvězněno v blízké Invalidovně a čekalo na rychlý soud. Nejpřísněji mělo být naloženo s vůdci rebelie a těmi, kdo po vyhlášení stanného práva byli přistiženi se zbraní nebo kladli odpor vojsku. Dopadlo to však poněkud jinak.

Jako první byl k trestu smrti odsouzen 35letý přezletický rychtář Josef Miran. Marně za něj v Praze prosila jeho žena, která přišla se svými třemi dětmi a čtvrté právě čekala. Rozsudek měl být vykonán již za pět dní, 29. března 1775. Šibenici mu vojáci postavili před Invalidovnou, právě na místě, na kterém pohrozil purkrabímu karabáčem. Za mrazivého dne vyšel na popravu ve svém nejlepším oblečení a na prsou měl zavěšenu tabulku s nápisem „Buřič selského lidu a spoluraubíř“. Hořce plakal, když viděl mezi přihlížejícími svou nešťastnou ženu i děti, 11letou Aničku, devítiletou Kateřinu a šestiletého Pepíka. Milost však nedostal.

Do 4. dubna došlo v Praze ještě ke třem dalším popravám. U Újezdské brány byl popraven Josef Dvořák, 19letý syn sedláka z Roztok, u Brusky jejich 26letý pacholek Josef Černý a u Vyšehradské brány Josef Šafář z Postřižína. Všichni popravení měli shodou okolností stejné jméno jako císař a proto se o nich mluvilo jen jako o „čtyřech nešťastných Jozífcích“.

Zoufalá Miranova vdova přežila svého muže jen o tři měsíce. Počátkem července zemřela při porodu. Bylo jí 32 let. Statek v majetku rodu Černých zůstal a hospodařily na něm další generace. Majitel jiného jména se na něm objevil až roku 1840.

Povstání však mělo přece jen nějaký výsledek. V srpnu téhož roku skutečně vyšel patent, který robotu alespoň reguloval. V roce 1781 pak následovalo Josefovo zrušení nevolnictví, ale na zrušení roboty a poddanství museli sedláci čekat ještě přes 70 let.

Rychtář Josef Černý alias Miran (1739-1775) svou prakticky jedinou větu zaplatil životem, a to na rozdíl od skutečných vůdců povstání. „Selský císař“ Antonín Nývlt byl totiž již na podzim z vězení opět na své rychtě ve Rtyni a ve své hospodě. Zemřel tam sedm let po potlačení povstání a na místním hřbitově je udržován jeho hrob u kostelní zdi. A „selský generál“ student Chvojka? Ten si odbyl tři a půl měsíce nucené práce na stavbě jakéhosi jezu u Pardubic a pak se také pokojně vrátil domů.

Po potlačení rebelie byla jižně od Miranovy vsi Přezletic vysazena skupina jedenácti dubů, které měly připomínat památku jejích obětí.

Původně tvořily jakousi alej, ale postupem času se ztratily v dnešním Vinořském háji. Duby sice okolní stromy poněkud převyšují, ale to je více patrné, jen když opadá listí. Dnes jsou staré téměř dvě a půl století, jsou chráněné jako památné a nikdo jim neřekne jinak než Miranovy duby. Obec k nim nově ještě připojila tabulku se stručným vysvětlením jejich historie. Je na ní však jedna nepřesnost. Žádný Karlín totiž tehdy ještě neexistoval. Pozdější pražské předměstí bylo založeno až roku 1817 a nazváno na počest Karoliny Augusty, čtvrté manželky tehdejšího rakouského císaře Františka I. Karolinenthal. Dlouhý německý název si později Češi upravili na Karlín. Miranovy duby od roku 1974 rostou v Praze, neboť k ní byly připojeny s územím Vinoře. Vede kolem nich žlutě značená turistická stezka.

 

 

 

 

 

Použité zdroje: