Záhada amerického spisovatele Charlese Sealsfielda

Na přelomu let 1827 a 1828 vyšla v jednom málo známém londýnském nakladatelství knížka „Austria as It Is“. Měla formu cestopisu popisujícího cestu z francouzského přístavu Le Havre přes Paříž, Německo a Čechy do Vídně, ale jejím hlavním obsahem byl zejména podrobný a poučený popis politických i společenských poměrů v Čechách a v Rakousku se zdrcující kritikou metternichovského režimu. Autor knížky „Rakousko, jaké je“ popisované poměry nepochybně výborně znal, ale v publikaci nebyl uveden. Ještě v průběhu roku 1828 spis vyšel i francouzsky v Paříži a vzbudil velkou pozornost i rozhořčení u rakouského dvora. Začalo horečné pátrání po autorovi. Nepodařilo se ale zjistit nic víc než to, že tím autorem byl patrně záhadný Američan jménem Sidons, který rok předtím vydal v Londýně podobnou publikaci nazvanou „Spojené státy severoamerické, jaké jsou“. Knížka o Rakousku vzbudila velký ohlas po celé Evropě, roku 1830 vyšla v Bruselu a zároveň holandsky v Nizozemí, úryvky z ní otiskly časopisy ve Švédsku i Španělsku. Když ale v roce 1834 bylo vytištěno německé vydání v Lipsku, rakouský kancléř Metternich už musel použít veškerého svého vlivu, aby si vymohl zákaz jeho šíření. Nebylo divu, vždyť knížka obsahuje i samostatnou kapitolu věnovanou jeho osobě, která začíná slovy: Ještě nikdy se nevyskytl tak nenáviděný a současně obávaný člověk jako Metternich. Od Baltského moře po Pyreneje, od tureckých po holandské hranice se nese o něm jeden hlas – hlas zatracení. A o kus dál – Opředl celou Evropu jako gigantický pavouk svou sítí; své špicly má v každém hlavním městě. A v následující kapitole můžeme třeba číst: Tak jako Metternich vydržuje ve Vídni školu a dvůr k výchově a demoralizaci šlechty, tak v každém provinčním hlavním městě žijí jedna nebo více rodin, jež mají nejvyšší postavení a které hrají dvojí roli s cílem ochromit opozici; jednak jako Metternichovi špiclové, jednak tím, že navádí vůdce opozice k rozmařilému a výstřednímu životu, o němž se předpokládá, že odvede pozornost šlechty od veřejných záležitostí a vážné činnosti. I vytržené věty prozrazují, že autor poměry v Rakousku dobře znal a formuloval je nemilosrdně. Ale záhadný pan Sidons jakoby se propadl do země. Příběh měl pokračování až po třiceti letech.

Ve švýcarském Solothurnu v ranních hodinách dne 26. května 1864 zemřel osamělý muž. Šest let předtím tu zakoupil dům se zahradou a nedávno překročil sedmdesátku. Byl to Američan a téměř s nikým se nestýkal. Žil tu zapomenut, ačkoli před lety byl spisovatelem proslulým v Evropě i ve Spojených státech. Už jeho první román „Tokeah aneb Bílá růže“ z roku 1829 mu přinesl slávu. Je to příběh indiánského náčelníka, který zachránil a vychoval osiřelé bělošské dítě jako vlastní a přitom vedl beznadějný boj za přežití svého kmene vytlačovaného ze svého dědičného území bílými kolonisty. Následovala řada dalších dobrodružných knih: historický román „Virey a aristokraté“ z Mexika roku 1812, „Nathan, předák osídlenců“ o dobývání nových území zálesáky na americkém Západě, podobnou tématikou se zabývá i dvousvazkový román „Morton aneb Velká cesta“. Velkého úspěchu dosáhl soubor povídek z Texasu „Kniha o kajutě“, anglicky i německy vyšel třídílný román „Jih a Sever“. V posledních letech života napsal jeho pokračování „Východ a Západ“ a autobiografický román „Muž z lidu“. Když mu však nemoc znemožnila práci, oba poslední rukopisy spálil.

Při pohřbu na hřbitově sv. Mikuláše u Solothurnu nebylo komu kondolovat, nebyli žádní pozůstalí. Podle přání zesnulého byla na hrob umístěna deska nesoucí jen jméno s dovětkem „severoamerický občan“. Dramatické vysvětlení přišlo o tři týdny později, když byla otevřena závěť. Ukázalo se, že jméno záhadného Američana byl jen pseudonym, univerzálními dědici se stali potomci neznámého sedláka ze vsi v moravském markrabství, jehož byl synem. Tím se také vysvětlilo, proč většina knih byla v originálu napsána německy, i když vzápětí byla přeložena do angličtiny. Zároveň se otevřel nový dobrodružný román, román života, jehož tajemství prozradila až smrt.

Ves na pomezí markrabství moravského byla ještě po třicetileté válce převážně česká, místní obyvatelé si dokonce tehdy stěžovali, že jejich farář česky neumí. O jedno a půl století později to byla ves už čistě německá. Byla to však stále jedna ze šesti vsí v tomto kraji, které byly majetkem řádu křížovníků s červenou hvězdou, řádu založeného v Praze sv. Anežkou Českou, a které byly spravovány řádovým proboštstvím v Hradišti sv. Hypolita u Znojma.

Právě v této vsi, zvané Poppitz, se německému rychtáři, věrnému katolíkovi, sedláku a také vyhlášenému vinařskému odborníkovi Antonu Postlovi a jeho ženě Julianě narodilo 3. března 1793 první dítě. Synek byl pokřtěn Carl Anton a vyrůstal v zámožné rodině, která by žila v bohatství, kdyby se v ní nenarodilo ještě dalších deset dětí. Prvorozený syn byl nadaný a tak po pěti letech na gymnáziu v blízkém Znojmě doporučil místní farář rodině, aby dala hocha studovat do Prahy, kde se o něj postará křížovnický klášter. Stalo se. Během tříletého studia filozofie chlapce silně poznamenaly osvícenské názory oblíbeného profesora náboženské nauky Bernarda Bolzana. Pak následovalo čtyřleté studium teologie a na jaře roku 1814 již složil 21letý mladík kněžský slib. Oblékl černou sutanu s rudým řádovým křížem, ale před působením na některé venkovské faře ho zachránil nečekaný vývoj událostí. Hned příštího roku stanul v čele řádu jako generál-velmistr osvícený kněz Joseph Anton Köhler, který si ambiciózního mladíka vyhlédl za blízkého spolupracovníka a brzy ho jmenoval dokonce sekretářem řádu. Carl jako mladý mnich tak přivolal na svou osobu závist a nelibost spolubratří, ale jinak se mu otevřel nový svět. Pronikl do všech tajů kláštera i celého řádu, cestoval po křížovnických statcích a jeho představený ho uvedl do vysokých kruhů pražské společnosti. Vzdělaný, inteligentní a společenský mnich hovořící i francouzsky byl brzy vítán na večírcích, divadelních představeních a slavnostech pořádaných šlechtou i podnikateli. V jedné hraběcí jízdárně měl dokonce vlastního koně. Svobodomyslné názory ho brzy přivedly i do přísně zakázané zednářské společnosti a tajně se stal jejím členem.

Situace se podstatně změnila v roce 1820. Císařským dekretem bylo tehdy profesoru Bolzanovi zakázáno přednášet na univerzitě a nakonec byl vypovězen z Prahy. Do rozsáhlého vyšetřování bylo zataženo mnoho pokrokových kněží postižených potom církevními tresty. Pro osvícené názory už nebylo ve společnosti ani v církvi místo. I na Carla přišla řada udání pro některé odvážné výroky a jeho postavení v řádu začalo být vratké. Proto začal hledat cesty jak opustit řád a přejít nejlépe snad do státní služby. V dubnu 1823 byl třicetiletému sekretáři řádu povolen třítýdenní pobyt v Karlových Varech, kde si měl léčit nejspíš předstíranou jaterní chorobu. Pobyl tam jen několik dní a pak se tajně vydal přes Františkovy Lázně do Vídně. Přes protekci, na kterou spoléhal, však nepořídil. Nezbývalo než zmizet.

Už za několik dní zahájil generál-velmistr řádu s policií pátrání po zmizelém křížovníkovi, ale ten už byl za horami. Jeho první zastávkou byl württemberský Stuttgart, kde žilo několik zednářských přátel. Ti ho doporučili zednářům v Curychu. Bylo však třeba získat novou identitu a to v Evropě nebylo prakticky možné. Koncem léta už tedy vyplul vybaven švýcarským pasem na jméno Charles Sidons linkovou plachetnicí směr New Orleans. V Americe ho brzy nadchl politický systém i způsob života a stal se z něj přesvědčený demokrat. S pomocí zednářských doporučení navázal četné známosti, brzy zvládl jazyk a dokonce se pustil do obchodu s bavlnou. Projel napříč celými Spojenými státy a poznámky z této cesty se staly základem jeho budoucí knihy.

V roce 1826 získal americké občanství, zavrhl provizorní jméno Sidons a přijal nové, ryze anglicky znějící příjmení Sealsfield. S čerstvým americkým pasem se Charles téhož roku vydal do Evropy a tam se z něj stal spisovatel. Napsal a anonymně vydal fiktivní cestopisy po Spojených státech a Rakousku. Hned poté se vrátil do Ameriky, kde spatřil světlo světa první román „Tokeah aneb Bílá růže“. Měl značný úspěch. Charles dále psal, ale také úspěšně obchodoval. Za vydělané peníze koupil bavlníkovou plantáž v Louisianě a cenné papíry. V Americe ho čekalo ještě jedno osudové setkání. Žil tu ve vyhnanství bývalý španělský král a bratr francouzského císaře Josef Bonaparte. Charles vstoupil do jeho služeb a až do roku 1841 při svých cestách do Evropy hledal možnosti návratu Bonapartů na evropské trůny a pečoval o jejich majetek uložený ve Švýcarsku. Tyto aktivity nepřinesly úspěch, ale značnou vzpruhou bylo pro Charlese setkání s Walterem Scottem při cestě do Anglie roku 1831. A tak vycházely dobrodružné knihy jedna za druhou, všechny romány už pod přijatým americkým jménem. Od roku 1832 měl Charles evropské sídlo ve Švýcarsku, především v Schaffhausenu, kde našel klid ke psaní a ochotné nakladatelství v Curychu. Jeho knihy byly v Evropě populární, četla je i Božena Němcová a doporučovala je jako vhodnou četbu i svým dětem. Sealsfield předešel o dvě generace Karla Maye. Zatímco May v Americe nikdy nebyl, Sealsfield psal svá díla zásadně na základě vlastního poznání a zážitků.

Zlom přinesl revoluční rok 1848. Náhle se změnil vkus čtenářů a zájem o Charlesovy knihy pominul. Roku 1853 se naposled vydal do Ameriky, poprvé parníkem. Podnikl tam několik cest, prodal bavlníkovou plantáž, peníze vložil do cenných papírů a po pěti letech se definitivně vrátil do Evropy. Tehdy koupil dům se zahradou ve švýcarském Solothurnu, kde strávil svá poslední léta. Tajemství svého rakouského původu však během života nikdy neprozradil.

Jako dítě měl Charles či vlastně Carl své oblíbené místo za rodnou vsí, místo ke snění. Za listnatým a borovým lesem se tu otevírá nádherná skalní vyhlídka. Do dáli se táhnou zalesněné vrchy a v hluboce zaříznutém údolí šumí řeka Dyje. Snad právě tento zasněný pohled probudil Charlesův talent mistrovsky popisovat v knihách krásy americké přírody. Na počest slavného rodáka byla oblíbená vyhlídka po něm pojmenována. Na mapách ji proto najdeme jako Sealsfieldův kámen, i když se narodil jako Carl Anton Postl a jako Sealsfield tu nikdy nebyl. V českém prostředí sice zní ten americký pseudonym exoticky, ale místo je to opravdu překrásné. V roce 2016 byla na vyhlídku vrácena obnovená původní německá pamětní deska.

Někdejší německá vesnice se 400 obyvateli je dnes česká vesnička Popice. Původně byla česká a jmenovala se Popovice, protože byla církevním majetkem. Později byl kraj germanizován a dostala název Poppitz. Po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel se prakticky vylidnila. Nyní je místní částí města Znojma, žije tu asi 180 obyvatel a řada chalupářů. Kostel sv. Zikmunda už zapomněl na svou slávu stejně jako někdejší křížovnická fara. Při mé návštěvě roku 2005 tu Sealsfielda připomínaly jen dvě pamětní desky na nepříliš vzhledném přízemním domku s venkovským obchůdkem. Starou německou pamětní desku téměř pohltila rez. Snad proto sem přidali ještě jednu českou a kamennou, ale nic neříkající. Bylo na ní jen jméno a letopočty. Trochu málo na tak dobrodružný život zdejšího rodáka.

Naštěstí brzy potom se jeho památky ujal zapsaný spolek Popice Charlese Sealsfielda a v letech 2012-2013 zajistil rekonstrukci skutečného spisovatelova rodného domku, ve kterém vzniklo jeho muzeum a knihovna. V roce 2014 byla v areálu dokončena také rekonstrukce Galerie Stodola. Veškeré práce financoval majitel objektu Eduard Harant z Vídně. Muzeum i galerii provozoval spolek až do konce roku 2017. V roce 2018 celý areál Eduard Harant daroval městu Znojmo, které ho od té doby provozuje.

Muzeum Charlese Sealsfielda v Popicích je zpřístupňováno veřejnosti o víkendech letních měsíců. Na jeho budovu byla také přenesena obnovená pamětní deska, ta původní, německá. V roce 2023 uplynulo od narození nejslavnějšího popického rodáka právě 230 let.

Použité zdroje: