Dva šlechtici, kteří si přivedli do Čech lva: příběh druhý – Heřman z Bubna

Vyprávění o statečném rytíři Heřmanovi z Bubna začneme překvapivě v pražských Holešovicích. Tam je totiž Heřmanova ulice. Na jejím nároží s třídou Dukelských hrdinů, která až do roku 1950 nesla jméno primátora Bělského, stojí poměrně moderní dům a na něm se pod okny prvního patra vyjímá v omítce velký nápis „U Heřmana z Bubna“.

V odborných publikacích se dočteme, že ulice je pojmenována skutečně podle této středověké postavy. Pohlédneme-li na dům, je zřejmé, že to pojmenování zdědil po nějaké starší stavbě, která nemusela stát zrovna tady. Popojdeme-li totiž o poměrně dlouhý blok domů dále za křižovatku s Veletržní ulicí, zaujme nás proti stavbě hotelu a tramvajové zastávce trojice secesních domů. Prostřední se řešením sice liší od krajních, ale spojují je malby na fasádě mezi okny, které zaujímají výšku dvou pater. Na všech jsou postavy na koních a ta trojice je skutečně velmi svérázná.

Na prvním domě vlevo uvidíme bájnou Vlastu, proslulou vůdkyni z dívčí války. Prostřední jezdec je český král Jiří z Poděbrad i se svým heslem Veritas Dei vincit, tedy Pravda Boží vítězí, které ve zkrácené verzi známe i z naší prezidentské vlajky. Boží pravda už není v módě, musí nám stačit ta obyčejná. Na třetím domě doplňuje bojechtivou děvu z pověstí a historického krále postava, jejíž jméno už padlo: Heřman z Bubna.

Nabízí se řada otázek. Kdo to vlastně ten Heřman byl, že se dostal do tak zvláštní společnosti. A proč je zrovna v Holešovicích a na tomto domě. Brzy zjistíme, že odpověď na tyto a podobné otázky je velmi obtížná.

Z fasády na nás hledí Heřman v brnění a červeném plášti a v ruce drží jakési žezlo. To je zvláštní, protože Heřman byl jen rytíř. Ale do té trojice se vlastně hodí, protože je historickou postavou, která se proslavila nejvíc tím, že vstoupila do pověsti. A ten znak nad jeho hlavou je skutečně jeho. Nikoho jistě nepřekvapí, že kolébkou rodu pánů z Bubna je hrad Buben, který stával na ostrohu nad soutokem Plešnického potoka s řekou Mží nedaleko pod hrází dnešní Hracholuské přehrady na Plzeňsku.

Hrad Buben byl postaven patrně počátkem 14. století, nejspíše za vlády Jana Lucemburského. Rytířský nebo též vladycký rod, který se podle něj pak psal, se původně psal z Dolan podle blízké vsi a tvrze, která již zmizela ve vodách přehradní nádrže. Situaci ještě komplikuje skutečnost, že hrad byl původně zván jen Hrádek, a příslušníci rodu používali všechny tři přídomky, tedy z Dolan, Hrádku i Bubna.

To je ovšem historie, která se našeho Heřmana už netýkala, protože se narodil až v 16. století, kdy byl Buben již pustý. Na vysvětlenou je však třeba uvést, že právě Plzeňsko bylo oblastí, která se zasloužila o nové osídlení a kolonizaci východních Čech, zejména kraje pod Orlickými horami a v povodí Orlice. Východ Čech byl totiž původně výsostným územím Slavníkovců a později Vršovců. Oba tyto rody byly Přemyslovci vyvražděny a čeští panovníci potřebovali jejich území stabilizovat a zajistit si nad nimi vládu.

Toho úkolu se ujal především rod Drslaviců, rozvětvený a nejmocnější rod Plzeňska. Jeho příslušníci se stěhovali na východočeská panství a tak se stalo, že názvy jejich hradů z plzeňského kraje jako Litice nebo Potenštejn čili Potštejn známe také od řeky Orlice. Také spřízněný rod pánů z Bubna se objevil ve východních Čechách. První tu zřejmě byl Otík z Bubna, který se roku 1397 přiženil na tvrz Hříště, jeho manželka Kačka byla dcerou ovdovělé majitelky. Ta tvrz ani ves již neexistují, ale stávaly v těsné blízkosti dnešních Doudleb nad Orlicí.

Plynuly roky a rod pánů z Bubna se rozrůstal a získával nové majetky, zásadně si však ponechával svůj původní rodový přídomek. Otíkovy pravnuky v 16. století již nacházíme na jiných panstvích. Mikuláš měl panství Libchava na Orlickoústecku, zatímco Otík panství Březno na Mladoboleslavsku a právě tento Otík nás bude zajímat. Jeden z jeho synů byl totiž náš Heřman, tedy Heřman, kterého hledáme, poněvadž jinak se to v jednotlivých větvích pánů z Bubna Heřmany jen hemží.

Ten náš Heřman se narodil někdy v 1. polovině 16. století, některé prameny uvádějí rok 1536, zřejmě ve východních Čechách. Jeho starší bratr Mikuláš spravoval statky na Orlici a rodový majetek značně rozšířil, když roku 1562 přikoupil panství Litice a v roce 1575 Žamberk. V letech 1585-1590 si poblíž staré tvrze Hříště postavil krásný, původně lovecký zámek Doudleby a začal používat přídomek z Bubna a Litic. Heřman měl podíl na otcově panství v podobě malé vsi s tvrzí Skašov u Mladé Boleslavi, nejdříve se však jako správný rytíř dal na vojenskou dráhu. Věrně sloužil panovníkovi, bojoval v tureckých válkách a díky své statečnosti to dotáhl až na polního maršálka. Byl s poselstvím v zemi mouřenínské a odtud také pochází známá pověst. Příběh statečného rytíře zveršoval obrozenecký spisovatel a básník Simeon Karel Macháček (1799-1846), jinak též překladatel a středoškolský profesor v Jičíně. Jeho báseň vyšla roku 1836, shodou okolností stejně jako Máchův Máj, a začíná verši:

„Heřman z Bubna byl udatný pán, u swého krále na slowo wzatý,

kterýkoli mu rozkaz dán, býwal wěrnému wládyce swatý.“

 

Macháčkově staré češtině je už dnes těžko rozumět a tak ten příběh přeložíme do jednoduchého vyprávění. Heřman se jednou v té mouřenínské zemi ocitl s koněm sám na poušti, když uslyšel velký řev. Vyjel se podívat blíž a uviděl lva, jak bojuje se dvěma tygry. Lev už umdléval a Heřman jako správný rytíř se mu rozhodl proti přesile pomoci. Přesnou ranou skolil jednoho tygra, zatímco lev z posledních sil zabil druhého. Když bylo po boji, Heřman roztrhl svou košili, aby obvázal krvácejícímu lvu rány. Znavený lev se mu pak položil k nohám. Když Heřman vsedl na koně, aby se vrátil, lev se zvedl a šel za ním. Vděčné zvíře šlo za Heřmanem jako pes a přišlo s ním až do Čech. Ostatně i Heřman byl lvu vděčný. Po cestě domů měl náležitý respekt a často dostal v hospodách najíst i zadarmo. Po návratu do Čech podle pověsti Heřman navštívil krále a vyvázal se z vojenské služby. Pak si koupil panství Jelení s hradem, oženil se a lev s ním žil až do smrti. Pánova smrt však pro něj byla takovou ranou, že do tří dnů pošel také. Lev i pán pak byli pohřbeni společně v kostele, který Heřman založil.

Tolik v podstatě obsah pověsti. A jak to asi bylo ve skutečnosti. Po návratu z tureckých válek se Heřman nejprve uchýlil na svou malou tvrz Skašov u Mladé Boleslavi, ale z odměny, kterou dostal za své služby, si roku 1573 opravdu koupil od pánů z Pernštejna poddanské městečko Horní Jelení s panstvím. Horní Jelení leží v lesích východně od Pardubic a Heřman se tak dostal do blízkosti majetku svého bratra Mikuláše. V městě byl skutečně starý hrádek, ale dlouho neobývaný a zcela zpustlý, takže si Heřman musel postavit nové sídlo. Nebyl to žádný hrad, spíš jen tvrz v sousedství hospodářského dvora a navíc byla jen dřevěná. Heřman se oženil, jeho manželka se jmenovala Saloména, ale manželství zůstalo bezdětné.

V roce 1600 Heřman v Horním Jelení založil kostel Nejsvětější Trojice. Byla to stavba bez věže s dřevěnou zvonicí u hřbitovní zdi. Sotva byl kostel dokončen, rytíř 26. března 1602 zemřel a byl pohřben do hrobky před oltářem.

Ale jak to mohlo být s tím lvem. Vědečtí badatelé to vyprávění rozcupovali jako nesmysl. Vždyť lva není možné si ochočit a vůbec to vypadá jako úprava staré pověsti o Bruncvíkovi. Někteří dokonce osočovali Macháčka, nejspíš neprávem, že si tu pověst vymyslel. Poslední verše jeho básně zní:

 

„Prostřed kostela sladce spí, lwa kůže mu pod hlawu dána,

Odpočíwej tam w pokoji tělo slawného českého pána!“

Tak se podíváme ke kostelu v Horním Jelení. Je tu ale jedna komplikace. Kostel postavený Heřmanem byl pro zchátralost v roce 1863 zbořen stejně jako zvonice a v letech 1864-1866 byl postaven kostel nový, stejného zasvěcení, ale tentokrát již s věží v průčelí. Do jeho interiéru bylo přeneseno původní barokní vybavení a také Heřmanův náhrobní kámen. Ale jen kámen.

Na náhrobním kameni si přečteme, že Heřman pocházel z rodové větve Varlichů či Varlejchů z Bubna. Přísně a důstojně na nás hledí vousatý rytíř v plné zbroji a s okružím kolem krku. Bylo mu něco přes šedesát. Tak se to tehdy dělalo, v renesanci to bylo běžné. Ale tenhle kámen se přece jen trochu liší. Ten statečný rytíř má totiž pod hlavou lví kůži.

Heřmanův náhrobní kámen pochází z roku 1602 a vtírá se otázka: Podle čeho tehdejší sochař nebo kameník lva zpodobnil, když ho tady nemohl nikde vidět? A aby těch otázek nebylo málo, existuje ještě skutečně věrohodná zpráva z roku 1789. Tehdy byl v Horním Jelení opravován původní Heřmanův kostel a přitom byl vyzdvižen i náhrobní kámen zakladatele. Pod ním se objevila zděná hrobka. V ní byly v rubáši nalezeny kosti a v místě pod hlavou – lví kůže.

Dnes už tu zprávu nikdo nemůže ověřit. Do nového kostela totiž nebyla přenesena hrobka, ale jen náhrobní kámen. Tak se alespoň podíváme, co bylo dál. Protože Heřman zemřel bez potomků, jeho panství zdědil starší bratr Mikuláš a připojil ho ke svému. Protože i Mikuláš byl bezdětný, učinil dědicem velkého majetku vnuka svého dalšího bratra Jindřicha jménem Jindřich Jan.

Jindřich Jan udělal kariéru, za stavovského povstání totiž zůstal věren katolickému císaři a díky tomu byl i se svými sourozenci roku 1629 povýšen do panského stavu, přičemž mu byl polepšen erb. V roce 1644 se páni z Bubna a Litic stali dokonce hrabaty, zatímco Jan z Bubna z jiné rodové větve, od roku 1609 císařský generál, se přidal ke stavovskému povstání, byl jedním z velitelů v bělohorské bitvě a po porážce musel s Friedrichem Falckým opustit zemi, kde byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a ztrátě cti i majetku.

Pro pořádek je třeba dodat, že rod pánů z Bubna a Litic žije dosud a v restituci mu byl i vrácen majetek, zejména zámek v Doudlebech. Ale také mu patří zámeček v Horním Jelení.

Zbývá nám poslední otázka. Jak a proč se Heřman z Bubna ocitl v Holešovicích. Po zvážení všech dostupných zpráv se tak stalo zřejmě buď z historických omylů a záměn nebo z vlasteneckého romantismu konce 19. století. K možnosti vzniku takových záměn přispívá skutečnost, že v roce 1850 byly Holešovice sloučeny se sousední vsí Bubny a název Holešovice-Bubny se užíval až do roku 1960, kdy se z něj Bubny vytratily a zůstaly jen v názvech ulic a nádraží. Bubny byly starobylá, původně rybářská osada na levém břehu Vltavy kolem románského kostelíka sv. Klimenta a patřila k ní celá letenská pláň. O vsi je zmínka již v soupisu majetku vyšehradské kapituly v roce 1088. S hradem Buben na Plzeňsku, který vznikl o více než dvě století později, neměla tedy nic společného. Až na ten název.

V některých starších článcích se dokonce uvádělo, že na konci 16. století byla tato ves u Prahy v majetku Heřmana z Bubna, ale to zcela postrádá historickou oporu. Jeho majetky byly na Pardubicku a Mladoboleslavsku a na konci zmiňovaného století churavějící rytíř žil v Horním Jelení, kde se horečně snažil vybudovat kostel, aby měl důstojné místo pro svůj hrob. Jinde se také můžeme setkat s tvrzením, že z této vsi Bubny pocházel Stach z Bubna, který byl v letech 1388-1392 purkrabím na Potštejně. To už je úplný nesmysl. Právě tento Stach, který se psal také z Dolan a Hrádku, je totiž jedinou prokazatelnou osobností ze zakladatelského rodu hradu Buben a v roce 1397 tento ještě zánovní rodový hrad prodával. O vzniku jeho přídomku z Hrádku a Dolan jsme se už zmínili. Stach z Bubna skutečně byl purkrabím na Potštejně, nikoli ovšem na známém Potštejně na Orlici, nýbrž na již zaniklém Potštejně čili Potenštejně u Žinkov jižně od Plzně, jednom z hradů rodu Drslaviců, který kolonizoval Podorlicko. Později Stach žil na Strakonicku a na okolí Prahy neměl žádnou vazbu.

Heřman se narodil v době, kdy rodový hrad Buben už byl opuštěnou ruinou. Svůj statek Skašov, který zdědil po otci, by vůbec nepoznal. Statek ani tvrz nepřežily třicetiletou válku. Dnešní Skašov leží na katastrálním území obce Petkovy asi 12 km východně od Mladé Boleslavi a tvoří ho jen několik hospodářských budov. Na místě někdejší tvrze prý stojí sýpka a obytná část slouží jako rekreační stavení. Polní plochu východně od statku pohltila rozlehlá fotovoltaická elektrárna.

Ostatně Heřman by nepoznal ani své sídlo v Horním Jelení. Jeho tvrz byla roku 1817 zbořena a na jejím místě hrabata z Bubna nechala v letech 1864-1866 postavit jednoduchou patrovou stavbu, které se sice říká zámek, ale zámek ani zdaleka nepřipomíná. Také nebyla nikdy panským sídlem, nýbrž jen sídlem hospodářské správy panství. Byla postavena ve stejné době jako protější kostel Nejsvětější Trojice, do něhož byl přenesen Heřmanův náhrobek.

Heřman tedy zřejmě žádnou historickou spojitost s Holešovicemi ani s pražskými Bubny neměl. Na fasádu se do vlastenecké společnosti bojovné Vlasty a krále Jiřího dostal nejspíš díky vzniklé pověsti jako reprezentant české udatnosti a čestnosti. Ale přece jen tu zůstává ještě jedna zajímavost. Páni z Bubna měli ve znaku zprvu jakousi kouli a později buben ve tvaru kotle čili tympánu v modrém poli. Tento znak používal zřejmě i Heřman. Páni z Bubna a Litic po svém povýšení do panského stavu v roce 1629 dostali erb polepšený tak, že v pravém poli je vysoký buben ve zlatém poli a v levém lev vyrůstající z korunky. Proč právě lev, těžko říct, ale nejspíš to bude skutečně připomínka statečného prastrýce. A skutečnost, že páni z Bubna užívají dodnes přídomek podle zaniklého hradu po rozptýlení rodu po různých místech Čech, Moravy i cizích zemí, je dokladem neobvyklé věrnosti příslušníků jednoho rodu památce předků v dávné minulosti.

Malá poznámka na okraj: snad nikoho nemýlí, že pravou polovinu znaku vidí vlevo. Znaky se popisují z pohledu toho, kdo štít nesl, takže my je vidíme zrcadlově obráceně. A pokud jde o toho lva, existuje ještě jedna vysvětlující možnost. Pokud si ho Heřman nepřivedl do Čech živého, alespoň jeho kůži si ze svých cest skutečně přivézt mohl.

 

 

Použité zdroje: