Třídomí je místo, kde chamtivost dohnala hostinského k hrůznému činu

V Západních Čechách, přibližně mezi lázněmi Mariánskými, Františkovými a Vary Karlovými, se nachází chráněná krajinná oblast, která se nazývá Slavkovský les. A právě v něm, v panství hradu Loket a také poblíž obce Horní Slavkov, se v 18. století nacházela osada se neobvyklým názvem Třídomí.  Byly to opravdu původně jen 3 domy, ale s postupem let zde vyrostly další a další, a taky, jak se na každou pořádnou dědinu patřilo, kostel a hospoda. V roce 1921 už mělo Třídomí domů 71 a téměř 400 obyvatel. Druhá světová válka a hlavně léta poválečná byla ovšem pro tuto malou vísku osudná. Dnes už z ní nezbylo téměř nic. Na jejím místě stojí hájenka, rekreační chalupa a několik chat. Na dohled od ní se tyčí hora Krudum. A protože celý tento kraj býval odpradávna zaslíben vílám, skřítkům a ukrytým pokladům, váže se k němu i nejedna zajímavá pověst.

Přečtěte si nyní pár řádků o staré osadě, ve které kdysi žili naši předkové.  A až jednou vaše kroky zamíří do tohoto kraje a setkáte se tam s bytostí, jež vás ráda pohostí, už budete přesně vědět, co má za lubem…..

Každý den hrst zlaťáků darem

Třídomí vzniklo na zalesněné vrchovině, a jelikož se nic neděje jen tak, byl i jeho počátek spojen s historkou, kterou by si snad každý z nás přál zažít na vlastní kůži.

Byli jednou tři bratři. Mladí, dobrosrdeční chasníci, jež tvrdě dřeli v panství hradu Loket, které bylo tehdy velmi zpustošené od nájezdu Švédů. Znali jen lopotu, bídu a hlad, ale i přesto měli všichni tři laskavá srdce a vlídnost a dobrota zdobila jejich charakter. Nebylo tedy divu, že za jejich povahu jim nadpřirozené síly darovaly jeden ze svých pokladů.  Velký kámen ve tvaru trpaslíka, který stál na nízkém zalesněném pahorku. Jenže nebyl to kámen ledajaký. Měla to být jejich bezedná pokladnice, zdroj bohatství a konce bídy. Kdykoliv jeden z nich ke kameni přistoupil, kámen mu vydal hrst zlaťáků. Podmínkou bylo, že dál zůstanou přátelští a dobrosrdeční. Lakota a nepoctivost nesmí nikdy jejich duši ovládnout. Bratři svůj slib nikdy neporušili. Časem si nedaleko kamene postavili 3 malé domečky a žili v nich svorně až do smrti. Traduje se, že kámen vydával peníze i jejich synům, ale těm, po smrti otců, začal poklad zaslepovat oči. Záviděli jeden druhému a do jejich srdcí se vkradla nepoctivost, zášť a hrabivost. Jednoho dne kámen zmizel a chlapcům nezbylo nic jiného, než se začít živit vlastníma rukama.

Příležitost dělá zloděje

Roky plynuly a život ve Třídomí šel dál. Většina chlapů z osady pracovala v lese a po práci se setkávali v tamním výčepu. Osadou tou dobou vedla silnice, kterou se jednoho dne vracel ze svých cest bohatý kupec. Bylo již k večeru a tak se rozhodl přespat v blízkém hostinci. Když tam viděl místní chasníky, přisedl k nim a poroučel jim jídlo a pití, kolik kdo chtěl. Veselí trvalo dlouho do noci.

Ráno chtěl kupec pokračovat ve své cestě k domovu a žádal hostinského o účet. Ten dobře věděl, že takového hosta hned tak v krčmě neuvidí a milému kupci vystavil účet desetkrát tak vysoký, než měl být. Tomu se to samozřejmě nelíbilo a začal se s hostinským přít, že tolik toho nesnědli ani nevypili. Jenže najednou byl sám. Sám proti všem. Nebyl nikdo, kdo by se ho zastal a potvrdil jeho slova. Ani ti, kteří se tam s ním celou noc dobře bavili. Hádka byla zlá a kupci nakonec nezbývalo, než celý účet zaplatit. Na útratu padly všechny jeho vydělané peníze. Zklamaný lidmi zvolal před svým odjezdem osudnou větu: „Proklínám tě, hostinský, kéž by se ti tvoje vydřidušství vymstilo a byl jsi spravedlivě potrestán!“ Hospodský se hlasitě zasmál, mávl rukou a šel slavit, jak hezky kupce obral. Tu noc panovalo v místní krčmě veselí naposledy.

Hned příští den ráno to s hospodou začalo jít z kopce. Co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Víno v sudech kvasilo, pivo hořklo, jídla chutnala divně, vyhlášené pečínky byly náhle černé jako uhel. Ať se hostinský snažil sebevíc, všechno bylo špatně. Nic se mu nedařilo. Štamgasti chodili míň a míň, až přestali chodit úplně, žena mu utekla za jiným. Jednoho dne našli zoufalého hostinského oběšeného v lese za vsí.

Je libo šunku nebo raději vínko?

Když se dnes vydáte do Slavkovského lesa, tak asi 200 metrů severovýchodně od hory Krudum, v blízkosti obce Nadlesí, narazíte na boží muka. A právě tady prý lidé občas zahlédnou průsvitnou postavu, která se až nápadně podobá hamižnému hostinskému. Držíc v jedné ruce šunku, v druhé láhev vína a pod paží bochník chleba, toulá se po okolí a snaží se pocestným nabídnout jídlo. Až se prý najde někoho, kdo si od něj jídlo vezme, jeho prokletí skončí a hostinský konečně nabyde věčného klidu.

Autor: Tereza Marková