
Obec Horné Lefantovce (maďarsky Felsőelefánt) leží na západním Slovensku v Nitranském kraji v okres Topoľčany na západním úpatí pohoří Tribeč, které patří do chráněné krajinné oblasti Ponitří. Na území obce stojí kostel, dvě kaple a celkem pět šlechtických sídel. Zřejmě největší a zároveň nejznámější zdejší sídlo - kaštieľ (jeden z typů šlechtických sídel na Slovensku, u nás označovaný jako zámek [popřípadě tvrz]), původně klášter, stojí v lese východně od obce. Druhý poměrně známý zámek (kaštieľ), jenž je i nejstarším, se nachází v parku na východním okraji obce a třetí stojí u kostela. Kromě kaštieľů se v obci nachází další typ šlechtických sídel - kúria (skromnější sídlo nižší a střední šlechty na Slovensku, u nás označované jako zámek [popřípadě palác]). Tyto skromnější zámečky jsou zde zastoupeny dvěma stavbami. Jedna zachovalá kúria se nachází v jižní části obce a druhá, ve velmi špatném stavu, je v centru severně od kostela na křižovatce ulic Hlavná a Habánská. V lese za obcí stojí hrobka rodu Edelesheim-Gyulai.
Jána, který byl později upraven na reprezentační vstup s balkónem. K uzávěru presbytáře gotického kostela přistavěli okrouhlý balkón a původní loď výškově rozdělili. Na prvním podlaží vznikla dvorana a na horním slavnostní síň s původními klenbami a vzácnými freskami Josefa Bergla z roku 1774 s výjevy ze života sv. Jana Křtitele. V interiérech se zachovaly barokní klenby a pozdně barokní štuková výzdoba. Kolem zámku je anglický park, který postupně přechází do volné přírody. Zachovala se historická konfigurace terénu i drobná parková architektura, kaplička sv. Jana, v lese stojí mauzoleum..
Je tedy možné, že zde stával kostel již dříve. Lefantovský klášter se stal prvním paulínským klášterem na území Slovenska a jedním z nejstarších v celém Uhersku. V roce 1530 se před tureckými nájezdy do kláštera stahovaly příslušníci Paulínů z celého Uherska. V roce 1636 až 1687 byl klášter opevněn, ale přesto jej v roce 1708 vyrabovalo císařské vojsko. V letech 1760-1774 byl klášter barokně upraven téměř do současné podoby. V roce 1782 císař Josef II. vydal nařízení, kterým byla činnost paulínského řadů zrušena. V roce 1786 řád natrvalo toto místo opustil. Později bývalý klášter sloužil jako lazaret pro raněné napoleonské vojáky, poté skladiště. Několikrát byl vyrabován a navíc jej zasáhl požár. V roce 1836 od Správy náboženských nadací chátrající budovu, i s přilehlými majetky, koupil sedmihradský hrabě František Gyulai (1798-1868), pozdější rakousko-uherský ministr války. Jelikož neměl mužského potomka, v roce 1866 adoptoval Leopolda Edelsheima (1826-1893), čímž vznikl základ rodu Edelsheim-Gyulai. Hrabě Leopold Edelsheim-Gyulai (maďarsky Edelsheim-Gyulai Lipót) začal v roce 1894 ruiny kláštera přestavovat na honosný panský zámek. Přestavbu svěřil budapešťskému staviteli Jozefu Hubertovi, který na hlavní římsu nad střední rizalit umístil velký erb. Uvnitř budovy kromě provozních a hygienických zařízení ke změnám nedošlo. Kostel byl však změněn na několik místností. Triumfální oblouk byl zazděn, svatyně rozdělena na dvě podlaží, v přízemí vznikla vstupní předsíň s vchodem pod kulatým balkonem. Z lefantovského revíru o celkové výměře asi 2 000 ha polovinu tvořily souvislé lesní pozemky na západním svahu Tribečského pohoří. Dalším majitelem byl Leopold Edelsheim-Gyulai ml. (1863-1928) a poté jeho syn rovněž Leopold (1888–1981). Na zámku vyrostla jeho dcera hraběnka Ilona Edelsheim-Gyulai. Po konfiskaci majetku v roce 1948 odešel hrabě Edelsheim-Gyulai ml. s rodinou do švýcarské emigrace. Dne 1. června 1948 zde byl zřízen Léčebný ústav pro tuberkulózní ženy. K léčbě plicních onemocnění sloužil až do roku 2010. V současnosti je nevyužitý areál majetkem Specializované nemocnice sv. Svorada Zobor v Nitře, která jej podle zákona nesmí do roku 2024 prodat..