Zoborský klášter

Jeho jedinou dosud stojící stavbou je hlavní trojkřídlá klášterní budova z roku 1695. Ta zaujala nejnižší západní stranu kláštera. Obě boční křídla jsou orientována východním směrem, tedy do svahu hory a směrem ke klášteru. Tato budova je dnes součástí léčebného zařízení. Po požáru v roce 1927 byl její exteriér postupně zmodernizován. Na fotografii z roku 1953 má již svou dnešní podobu včetně druhého podkrovního patra v mansardové střeše. Na starších fotografiích je patrná původní sedlová střecha. Středová osa kláštera procházela středem hlavní klášterní budovy. Východně od ní stál na této ose trojlodní klášterní kostel sv. Josefa. Vzhledem ke svahu hory byl postaven na terase nad hlavní klášterní budovou. Dodnes se zachovala zejména střední loď kostela a nadzemní pozůstatky bočních lodí. Zdivo kostela je nově zakonzervováno. Po stranách kostela stály kamenné, navzájem izolované příbytky řeholníků. Ty byly postaveny ve čtyřech řadách. Dvě z těchto řad stály na středových osách bočních křídel hlavní klášterní budovy. Jeden příbytek byl při nedávných archeologických výzkumech odkryt. Jeho zakonzervované přízemní zdivo je dnes možno vidět pod moderní střechou. Těchto příbytků mohl mít klášter až osmnáct. Každá řada měla čtyři příbytky. Další dva stály na nejvyšší terase za kostelem. Dnešní odkrytý příbytek stál na středové ose jižního křídla hlavní klášterní budovy. Pozorný návštěvník si všimne, že jižní křídlo je dnes mimo tuto osu. Bylo totiž někdy ve 2. pol. 20. stol. zbouráno a znovu postaveno jižněji. Střední křídlo klášterní budovy bylo prodlouženo. Klášterem procházel vodovod, který bral vodu ze Svoradova pramene. Vodovod napájel několik fontán a vodních nádrží. Nedávný výzkum odkryl celou jednu tarasní zeď za kostelem s otvorem fontány uprostřed. Tato zeď je dnes také zakonzervovaná. Volné prostory kolem budov původně sloužily jako ovocné sady..

Dnes jde o nejstarší historicky doložený klášter na Slovensku. O jeho založení se sice nedochovaly žádné písemné záznamy, historici ale počítají s jeho existencí nejpozději v roce 880. V tomto roce vzniklo Nitranské biskupství. Podle legendy tu měl dožít své poslední dny v roce 894 velkomoravský kníže Svatopluk. Tato legenda je zaznamenána v Kosmově kronice z 11. století. Nejstarší zachované písemné listiny z území Slovenska, tzv. Zoborské listiny z let 1111 a 1113, byly sepsány v Zoborskem klášteře. Listinou z roku 1111 král Koloman potvrzuje právo kláštera na majetky poddaných v oblasti dnešního západního a středního Slovenska. Druhá listina je majetkový soupis kláštera. Je v něm uvedeno přes 150 vesnic západního Slovenska. Jména osob a názvy vesnic byla v této době stále převážně slovenská. Po roce 1022 přišel do kláštera polský mnich Svorad. Do benediktinského řádu byl přijat pod jménem Ondřej. Později se z něj stal poustevník. Poustevničil na Skalce u Trenčína. Zemřel asi v roce 1034. V roce 1083 byl svatořečen. Jeho pozůstatky jsou dnes uloženy v katedrále na nitranském hradě. Od 14. stol. význam kláštera, stejně jako celého benediktinského řádu, postupně upadal. Král Matyáš Korvín (1458-90) jej předal ostřihomskému arcibiskupovi. Majetky kláštera byly v roce 1468 papežem přiděleny nitranskému biskupství. V roce 1471 byl klášter přepaden vojskem polského krále Kazimíra a poté zanikl. I po zániku zůstaly pozůstatky kláštera významným poutním místem. Proto tu nechal nitranský biskup Jan Selepcéni v roce 1663 vybudovat kapli, příhodně zasvěcenou místním světcům, sv. Ondřeji (Svoradovi) a jeho učedníku, sv. Benediktu. Biskup Blažej Jaklin pak po roce 1691 zahájil výstavbu nového kamaldulského kláštera na místě toho původního. Kamaldulové jsou odnoží benediktýnů. V celé tehdejší Rakouské monarchii bylo pouze pět kamaldulských klášterů. Klášter byl dokončen v roce 1695. Od roku 1720 tu byl kamaldulský noviciát pro celé Uhersko. V roce 1782 byl dekretem císaře Josefa II. řád rozpuštěn a klášter zrušen. Klášterní kostel sv. Josefa a obydlí mnichů vzápětí zpustly. Hlavní klášterní budova sloužila pár let jako manufaktura na výrobu sukna. V roce 1886 ji koupil biskup Roškováni. Díky vhodnému klimatu z ní udělal ubytovnu pro choré. V roce 1902 tu chtěl dr. Karel Thuroczy (Turóci) založit klimatické lázně. K realizaci projektu sice nedošlo, zařízení ale sloužilo zdravotním účelům i nadále. V roce 1927 lázně vyhořely. K opravě a úpravám bývalé klášterní budovy došlo v roce 1933. V roce 1940 sem arcibiskup Karel Kmetko umístil řád misionářů Božího srdce (verbisty). Ty pak v roce 1950 násilně vyhnali komunisti. Krátce nato došlo k výstavbě dnešního rozsáhlého respiračního léčebného střediska. Jeho součástí je i původní klášterní budova. První archeologický výzkum proběhl v roce 1942 a pak v letech 1961-62 a 1997. Šlo vesměs o záchranné výzkumy při stavebních pracích. Teprve v nedávné době byla systematicky odkryta část barokního kláštera jižně a východně od bývalého klášterního kostela..