Zniev

horní hrad s přiléhajícím opevněním. Horní hrad měl podobu obdélné věžovité stavby, v přízemí trojprostorové, kterou chránil systém šíjového příkopu a zděných hradeb od klesajícího terénu směrem na východ, k tzv. dolnímu hradu. V blízkosti horního hradu se jistě nacházely i budovy stráží a hospodářské objekty.Z horního hradu se do dnešních dnů zachovalo jen nepatrné travou zarůstající torzo základových zdí věžovité stavby a nenápadný úsek hradby na severovýchod od věže. Mírně klesající táhlý hřeben směrem k nižšímu vrcholu s tzv. dolním hradem, byl v několika místech přeťat příčnými šíjovými příkopy. Dolní hrad je stavbou novější. Vyvinul se z původní předsunuté strážní věže na skalnatém vrcholku, odděleného od stoupajícího hřebene k hornímu hradu hlubokým ve skále částečně vylámaným příkopem. Na ploše severovýchodně, východně a jižně od dolního hradu se rozkládalo poměrně rozlehlé předhradí s hospodářskými a strážnímu objekty. Celek byl obehnán kamennou hradbou, která tak obepínala jak dolní, tak i horní hrad. Z této hradby se zachovaly jen zlomky na severovýchod od dolního hradu a na východě. Zachován je i krátký zalamovaný úsek v místě první brány v jihovýchodním nároží opevněného areálu. Tou vstupovala cesta do areálu obou hradů. Stejně jako dnes směřovala od východu. A po svahu stoupala na sever až k východnímu úpatí dolního hradu, kde se dělila na cestu směřující do dolního hradu a na cestu jdoucí po jižním svahu dolního hradu a vrcholového hřebene na západ k hornímu hradu. Ve stavu současné zachovalosti hradu je stavebně nejzajímavější objekt tzv. dolního hradu. Ten se vyvinul z původně předsunuté strážní věže dochované ve hmotě hradu dodnes. Tvoří severozápadní nároží současného objektu. Její rozměry činí cca 8 x 7 m, při síle zdi od 0,8 m do 1 m. Stojí na nejchráněnějším místě, ze dvou stran chráněná strmými skalnatými srázy. Ze zbylých stran ji zřejmě chránilo lehčí opevnění. Někdy v 15. století, kdy význam horního hradu upadal, začal být kladen důraz především na přístupnější místo dolního hradu. Stará věž byla ze dvou stran obestavěna pozdně gotickými budovami, takže vznikl hmotově jednotný objekt, z nějž stará věž tvořila severozápadní čtvrtinu. Východní polovina severní fronty mírně před severní fasádu staré věže předstupovala, stejně tak na západě nad skalnatým příkopem. Ve východní polovině severní fasády se nacházela vstupní brána do objektu, do které se vstupovalo po nástupní rampě a padacím mostu. Někdy na přelomu 16. a 17. století došlo k dostavbě východní třetiny hmoty hradu. Vykrojení v jižní části bylo dáno nepříznivou konfigurací terénu. O něco později byla k západní polovině severní fasády někdejší staré věže, na skalnatý výběžek, přistavěna drobná strážní věžice či spíše bašta ve výši hmoty hradu, která střežila vstup do hradu. Toto byl poslední zásah do podoby hradu, jehož finální vzhled si můžeme poměrně dobře představit díky kresbě ze závěru 18. století. Na té je hrad vyobrazen od severu, těsně před opuštěním. Vidíme jednotnou blokovou dvoupatrovou dispozici, završenou šesticí příčných valbových střech. Díky svislým čarám můžeme dobře rozeznat všechny tři stavební fáze hradu: jak prostor gotické věže zcela vpravo s přistavěnou strážní věžicí na skalisku, tak střední pozdně gotickou část se vstupní branou a gotickým arkýřem ve 2. patře, a stejně tak nejmladší východní (levou) část. Do hradu se vstupovalo po rampě se schodištěm. Na kresbě jde dobře vidět i originální rozmístění oken, které dokonale koresponduje s půdorysy jednotlivých pater, které jsou součástí kresby. Jednotlivá patra jsou slovně označena, stejně tak jsou v legendě popsány všechny místnosti a měřítko. Přízemí hradu bylo klenuté, patra plochostropá. Z půdorysů je zřejmé, že strážní věžice byla přístupná až v patře. Je až udivující, že z hradu, který byl ještě před 200 lety obyvatelný a stojící v celé své kráse, se za dalších 100 let stala neobyvatelná bortící se ruina (avšak takřka v plné výšce), ze které se na počátku 21. století jen stěží zachovaly základové zdi a torza zdí v přízemí.

Výstavbu hradu na místě staršího sídliště inicioval přívrženec krále Bély IV., Ondřej z rodu Hunt-Poznanovců, a to patrně někdy v době tatarského vpádu v letech 1241–42. Písemně je hrad poprvé jmenován v roce 1243 jako hrad „Turuch“. Ondřej hrad vystavěl s velkým úsilím, což ostatně sám král ocenil při ochraně obyvatelstva a obraně království. Jelikož hrad zabíral poměrně rozlehlou plochu, našlo za jeho hradbami v době útoku ochranu poměrně velké množství lidí. Význam hradu po celé 13. a 14. století byl především v uplatňování královské moci v oblasti Turiece. V této době na hradě sídlil oficiál Turčianského komitátu, jež byl zodpovědný zvolenskému županovi. S významem hradu souvisel i fakt, že v roce 1248 založil král pod hradem proboštství, jehož klášterní budovy byly vystavěny v letech 1252–64. V přestavěné podobě stojí na okraji podhradní obce dodnes. Právě klášter dal obci i jméno. Po osamostatnění Turčianské stolice od Zvolenské v roce 1339 se sídlem župana nestal Turčianský hrad, ale mnohem lépe přístupný hrad Sklabiňa. Tímto význam hradu poklesl a po přejmenování na Zniev se stal spolu s podhradní obcí majetkem proboštství. Z hradu, dělícího se do té doby na horní a dolní, byl nechán svému osudu horní hrad a stavebně se majitelé hradu zaměřili na přístupnější dolní hrad, který byl v 15. století rozšířen. V roce 1530 byl hrad nenásilně získán Kostkou, šlechticem ve službách Jana Zápolského. Když se královské vojsko Ferdinanda I. pokoušelo násedně hrad dobýt zpět, vážně objekt poškodilo. V dalších desetiletích hrad často měnil majitele, kteří se stavebně na hradě samozřejmě podepisovali. I přes mnohé přestavby hrad neplnil roli pohodlného moderního sídla ani spolehlivé pevnosti. Přesto však byl pro jezuity, kteří od konce 16. století užívali klášter v podhradí, spolehlivějším útočištěm před povstalci Františka II. Rákócziho, než církevní objekty přímo v obci. Ještě po polovině 18. století byl hrad udržován a hlídán dvěma strážnými. Ze záznamu z roku 1770 však víme, že poddaní již byli zbaveni povinnosti přispívat na údržbu a provoz hradu. Zřejmě to souviselo se zrušením jezuitského řádu v roce 1773. Po tomto datu byl hrad ponechán svému osudu a poměrně velmi rychle se rozpadal. Enormně je to vidět na kresbě před opuštěním hradu, kde hrad stojí v plné kráse, zastřešený, poté na pohlednicích z přelomu 19. a 20. století, kde zdivo dolního hradu stojí až do výše 2. patra, a současnosti. V letech 1962–1963 vykonával na hradě archeologický průzkum G. Balaš..