Caernarfon

Jméno Caernarfon pochází z velšského „‘y gaer yn Arfon“ - pevnost v zemi naproti Mon’. Mona je přitom velšské jméno ostrova Anglesey, který se nachází naproti na druhé straně mořského průlivu. Tou pevností zmiňovanou ve jméně Caernarfon ale není dnešní hrad, nýbrž mnohem starší římská pevnost Segontium. Její odkryté základy lze vidět na okraji města. Kolem roku 1190 byla na místě dnešního hradu postavena motta (hrad s uměle navršeným vrchem, na němž stálo dřevěné opevnění). Jejím zakladatelem byl Hugh z Avranches, první normanský pán Chesteru. Založení tohoto hradu bylo prvním pokusem Normanů o kontrolu tohoto území. Hrad stál přímo na břehu řeky Seiont u jejího ústí do průlivu Menai, byl tak snadno přístupný z moře. Normané se zde ale neudrželi dlouho a již roku 1115 byl hrad s okolím znovu v držení Velšanů. V jejich rukou zůstal až do roku 1283. Zda byl jimi osídlen, však není známo. Stavba dnešního kamenného hradu byla zahájena na jaře roku 1283 anglickým králem Eduardem I. v rámci okupace severního Walesu. Velšský princ Llywelyn ap Gruffudd se v roce 1272 odmítl podřídit Eduardově nadvládě poté, co byl Eduard korunován anglickým králem. To přimělo Eduarda k invazi do severního Walesu v roce 1277. Anglické vojsko v tomto roce zabralo značné teritorium Walesu a velšský princ byl obklíčen sítí nových hradů, postavených Angličany na hranici jeho panství. Spory však pokračovaly a Eduard I. nakonec přistoupil k druhé a závěrečné invazi v závěru roku 1282. V prosinci 1282 byl Llywelyn ap Gruffudd zabit a v prvních měsících roku 1283 pak byly poraženy poslední zbytky velšského odporu v horách Snowdonie. Král Eduard I. dokonal porobu velšského národa výstavbou závěrečné skupiny hradů v srdci pokořeného území. Do této skupiny patří i Caernarfon spolu s dalšími hrady Conwy a Harlech. Všechny tyto ‘okupační’ hrady byly postaveny na pobřeží za účelem snadného zásobování z moře a záchrany hradu v případě obležení. Král Eduard měl na moři naprostou převahu a dobře věděl, že jej Velšané na moři neohrozí. Na pevnině byla situace jiná, Velšané se neustále bouřili a k Angličanům byli velmi nepřátelští. Výstavba hradu tak probíhala pod ochranou vojska. Projekcí a stavbou byl stejně jako u všech ostatních královských hradů pověřen mistr Jakub ze St. George. Ten přišel na anglický dvůr ze Savojska na výslovné přání krále Eduarda. Původní motta byla dokola obestavěná kamennou hradbou a ocitla se tak ve východní části současného hradu. Spolu s hradem bylo stavěno také opevnění přilehlého města. Úplně první zmínka o stavbě pochází z 24. června 1283, kdy byl hlouben příkop mezi hradem a městem. Následně byly vztyčeny dřevěné palisády k obraně staveniště. Dřevo na stavbu přivážely lodě. Král Eduard I. a královna Eleonora přijeli z Conwy 11. nebo 12. června a dohlíželi na stavbu po dobu více než jednoho měsíce. Byli ubytovaní přímo na staveništi ve dřevěném domě (s velkou pravděpodobností na vrcholu motty). Královský pár se znovu vrátil na staveniště na velikonoce 1284. Tou dobou už mohla stát Orlí věž do výše prvního patra. Podle tradice se právě v ní dne 25. dubna 1284 narodil královský syn Eduard z Caernarfonu, budoucí král Eduard II. Seznamy výdajů na stavbu naznačují, že zedníci byli se stavbou hotovi ke konci roku 1286 a v roce 1287 se již prováděly dokončovací práce. Výdaje na stavbu se pak úplně zastavily v roce 1292. Celkový výdaj na stavbu hradu a města byl tou dobou kolem 12000 liber. Zbývalo ale dokončit hradbu na severní straně hradu proti městu. V letech 1294-95 došlo k velšskému povstání pod vedením Madoga ap Llywelyn. Město padlo jako první a hrad samotný se svou nedokončenou severní stranou pak neměl šanci na obranu. Symbol anglické vlády ve Walesu tak skončil v plamenech a královský místodržící přišel o život. Král Eduard I. v roce 1295 vzpouru potlačil a vydal příkazy k opravě a dokončení opevnění v Caernarfonu. V roce 1321 byla nad Královou branou vztyčena socha krále Eduarda II., která je tam k vidění dodnes. Do roku 1330 byla stavba hradu přivedena do dnešního stavu, Králova a Královnina brána nebyly na vnitřní straně hradu nikdy dokončeny. V letech 1400-14 proběhlo poslední velké povstání Velšanů proti anglické nadvládě pod vedením Owaina Glyn Dwr. Hrady Aberystwyth, Beaumaris, Caernarfon a Harlech byly v roce 1403 posledními baštami anglické nadvlády v okolí. Caernarfon odolal útokům vzbouřenců v letech 1403 a 1404. Město bylo až do konce 15. století výhradně anglické. Teprve s nástupem Jindřicha VII. z velšského rodu Tudorovců na anglický trůn v roce 1485 bylo otevřeno i Velšanům. Napětí mezi Angličany a Velšany tím poněkud opadlo a hrad začal ztrácet na významu. Roku 1538 je zmiňován jako značně zchátralý. V roce 1620 byla zastřešena již jen Orlí věž a Králova brána, která sloužila jako vězení. Svou poslední vojenskou roli hrad sehrál během anglické občanské války (1642-51). Byl opevněn ve jménu krále a třikrát obležen parlamentním vojskem. Stejně jako všechny ostatní hrady nakonec padnul. V roce 1660 vydal parlament příkaz ke zboření hradu. K tomu však naštěstí nedošlo. Na konci 30. let 19. století proběhla oprava hradních zřícenin pod vedením Sira Llewelyna Turnera. Během těchto oprav byly znovu postaveny některé horní partie hradu, především cimbuří některých věží a hradeb. Hrad byl po celou dobu své existence královským majetkem. Roku 1908 byl převeden do majetku státního úřadu Office of Works. V roce 1969 proběhla ve hradě královská ceremonie, během níž královna Alžběta II. prohlásila svého syna Charlese velšským princem. Dnes se o hrad stará CADW, velšský úřad památkové péče. Od roku 1987 je hrad spolu s městským opevněním na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.