Dunstanburgh

Jedná se o obdélný palác s průjezdem v přízemí. V čele paláce jsou na jižní přístupové straně dvě mocné, dovnitř otevřené půlkruhové věže. Ty mezi sebou svírají portál brány a branský průjezd. Nad přízemím se nacházela dvě obytná patra majitele hradu. Severní portál branského průjezdu se původně otevíral do rozlehlého prostoru jednodílného hradu. V letech 1380 až 1383 nechal Jan z Gauntu postavit malé opevněné nádvoří na severní straně branského domu. To bylo od zbytku hradu odděleno jednoduchou hradbou. Někdy v této době byl branský průjezd v paláci zazděn a v západní obvodové hradbě zřízena nová, podstatně jednodušší brána. Tou se vstoupilo nejprve do původního rozlehlého prostoru hradu a teprve poté druhou bránou do nového nádvoří. Tím zde vzniklo malé jádro hradu. Původní obvodová hradba hradu má dvě ramena. To západní vede od dvouvěžového branského domu podél západního okraje hradního kopce k samostatně stojící obdélné věži Lilburn a pak dále k okraji útesu nad mořem na severní straně. Hradba je dnes zachovalá pouze v základech. Věž Lilburn tak stojí opravdu o samotě, daleko od branského domu. Jedná se o donjon (obytnou věž). Dvě obytná patra nad přízemím měla krby a prevéty. Západní část věže stojí na skále, u níz jsou navíc malé přírodní skalní věže. Od západu se tak naskýtá na věž úchvatný pohled, zvlášť když kolem ní ještě navíc krouží káňe. Jižní hradba vede od dvouvěžového branského domu k východu, kde končí věží Egyncleugh nad malým skalnatým zálivem moře. V této hradbě jsou hned tři obdélné věže, které poskytovaly flankování (boční odstřel). Před hradbou byl navíc ve skále vylámán příkop. Obrana tak byla na jižní přístupové straně dost silná, včetně dvouvěžového branského domu samotného. Mnoho návštěvníků dosud přichází ke hradu od jihu, s nádherným pohledem na tuto monumentální část hradu. Od věže Egyncleugh pokračuje obvodová hradba novějším úsekem z 15. stol. kolem zálivu na východní skalnaté pobřeží hradního kopce. Zde tato novější hradba navazuje na starší východní úsek obvodové hradby. Východní hradba je vcelku dobře zachovalá, byla vždy docela nízká a vede téměř v přímce k mořskému útesu na severní straně hradního kopce. V její délce jsou v pravidelném rozestupu tři latríny v síle zdi. Útes na severu zajišťoval dostatečnou obranu a proto zde hradba nikdy nestála..

O své državy daleko na severu v Northumbrii se původně moc nezajímal. Hrad zde začal stavět jako své útočiště teprve poté co byl zapleten ve vraždě králova oblíbence a údajně i milence Pierse Gavestona v roce 1312. Tomáš Lancaster se stal významným odpůrcem krále. Nevraživost mezi oběma bratranci možná sahala až do jejich společného dětství na dvoře krále Eduarda I. Anglického. Eduard I. možná upřednostňoval svého synovce před svým slabým synem. Obtížného vztahu královského otce a syna se částečně dotknul také film Statečné srdce (1995). Výstavba hradu začala na jaře 1313 prokopáním příkopu západně od hradního kopce. Tento příkop spolu se třemi rybníky oddělil celý hradní kopec od pevniny na západě a na jihu. Moře pak chránilo hrad na severu a na východě. V tom samém roce se Tomáš dohodnul s mistrem Eliášem ‘zedníkem’ na výstavbě dvouvěžového branského domu za cenu 224 Liber. V roce 1315 Tomáš obdržel formální královské povolení hrad opevnit. K dokončení hradu došlo patrně v roce 1319, v březnu toho roku se stal prvním hradním správcem Robert z Binchesteru. V srpnu 1319 odtud Tomáš Lancaster táhnul na sever na hranici Skotska aby tam oblehnul Skoty obsazený Berwick-upon-Tweed. Při této příležitosti mohl Tomáš vidět svůj nový hrad poprvé a také naposledy. V březnu 1322 sem Tomáš utíkal poté co prohrál ve vzpouře proti králi. 16. března byl cestou napaden královským vojskem u Boroughbridge, poté byl předveden k soudu, odsouzen za zradu a popraven. Hrad pak připadl králi. Král vedl válku se Skotskem, takže hrad Dunstanburgh potřeboval. Dva dny po Tomášově popravě pověřil obchodníka z Newcastlu Richarda z Emeldonu postavením hradní posádky o síle čtyřiceti pěších vojáků a čtyřiceti lehce obrněných jezdců. V roce 1326 získal hrad mladší bratr popraveného Tomáše Jindřich. V roce 1362 přešel sňatkem Jindřichovy vnučky Blanche na vévodu Jana z Gauntu, třetího syna krále Eduarda III. Anglického. Jan z Gauntu se o hrad zpočátku moc nezajímal, občas ale zajistil jeho opravy. V roce 1379 byl Jan pověřen ochranou skotské hranice. Při této příležitosti navštívil hrad v říjnu 1380. V letech 1380 až 1383 pak proběhla částečná přestavba hradu. V roce 1399 se stal Janův syn Jindřich anglickým králem. Hrad se tak stal královským majetkem a byl během 15. stol. udržován. V roce 1461 zasáhla hrad válka Růží ve sporu o anglický trůn. Hrady na severu Anglie byly výspou sesazeného krále Jindřicha VI. a proto je nový král Eduard IV. Anglický přikázal dobýt. Po krátkém odporu se tak stalo v září 1461. V následujícím roce sem ze Skotska přitáhla Margareta z Anjou, manželka sesazeného krále Jindřicha VI., s posilou francouzského vojska. Dunstanburgh byl nakrátko opět v jejich rukou, dokud jej Eduardovo vojsko nedobylo zpět vyhladověním o Vánocích 1462. Boje pak pokračovaly až do roku 1464, kdy Eduard natrvalo zvítězil. Hrad pak postupně chátral, přestože byl stále obsazen hradní posádkou. Ta se živila pirátstvím na moři, v roce 1470 si jeden bretaňský obchodník stěžoval u Eduarda IV. že mu posádka hradu Dunstanburgh přepadla loď, uloupila zboží a námořníky uvěznila na hradě. V roce 1520 byl hrad již pustý, jen dvouvěžový branský dům byl stále obyvatelný. Od roku 1594 zde po dobu tří let žila vdova Alice Craster. Byla vcelku bohatá, obývala dvouvěžový branský dům a obdělávala okolní pole. V roce 1603 se Skotsko a Anglie sjednotili a veškerý zbývající vojenský význam hradu tím zanikl. V roce 1605 jej koruna prodala siru Ralphu Grey. Rod Grey jej pak vlastnil až do roku 1869, hrad už ale sloužil jen jako zdroj stavebního materiálu. V 1. pol. 19. stol zde proběhly konzervační práce, ty jsou dnes ve hradních zříceninách takřka nerozeznatelné. Dnes je hrad ve správě státní památkové péče English Heritage..