Carrickfergus

V horních patrech se nacházel velký sál a soukromé místnosti hradního pana a jeho rodiny. Jádro hradu uzavírala obvodová hradba, u jejíž východní části stál v nádvoří další velký sál. Z toho se dochovala pouze dvě nádherná románská okna v hradbě. Jádro hradu zaujalo jižní konec skalnatého výběžku. U jeho západní paty se od samého počátku nacházel přístav, který je zde ve značné rozšířené podobě dodnes. Král Jan nechal po roce 1210 postavit parkán podél severní a východní strany jádra hradu. Na jihozápadním konci parkánu se nachází malá latrínová věž u západního průčelí donjonu. Za zmínku ale stoji především Mořská věž (Sea Tower), která zajišťovala flankování na východním nároží parkánu. V přízemí této věže se nachází trojité střílny pro lučištníky. Střelec mohl z jednoho místa střílet do tří různých směrů, aniž by se musel přesunovat. Předhradí z let 1226 až 1242 zaujalo zbývající severní polovinu skalního výběžku. V jeho severní části dosud stojí dvouvěžový branský dům. Jedná se o prvek typický pro hrady v Irsku, Anglii a Walesu. Dvě válcové věže mezi sebou svírají portál brány s malým průjezdem a podsebitím. Věže tak zajišťovaly flankování portálu brány a obranné patro nad průjezdem je navzájem propojovalo. Obě věže byly obytné a ve druhém patře východní věže se nachází hradní kaple. Oltář stál ve výklenku dvojitého sdruženého okna nasměrovaného na východ. Vnitřní průčelí obou věží směrem do předhradí byla někdy v 16. století téměř odstraněna a zarovnána, takže vnitřní průčelí branského domu je dnes ploché. Před první branou hradu se pak nacházelo opevněné městečko. Předhradí dnes zaplňuje na východní straně dlouhé stavení z 16. století, které sloužilo jako sklad a kasárna. Naproti na západní straně je dnes veliké moderní stavení s obchodem a pokladnou na místě původního velitelství z přelomu 18. a 19. století. Předhradí bylo postupně od 16. století spolu s jižní částí jádra hradu upraveno pro použití dělostřelby. Hradby byly na vnitřní straně zesíleny terasami pro dělová postavení, přičemž byla odstraněna původní středověká cimbuří. Hrad je tak unikátní adaptací původní středověké architektury na moderní dělostřeleckou pevnost. Zanikl jen velký sál na nádvoří jádra hradu a severní úsek parkánu, který byl odstraněn za účelem rozšíření předhradí..

Staveništěm se stal nízký skalnatý výběžek do mořského zálivu, který je dnes znám jako Belfast Lough. Stavba musela probíhat rychle díky neustálému ohrožení ze strany místních irských vládců, jejichž půda byla zabrána. Poloha hradu přímo u mořské hladiny znamenala velikou výhodu z hlediska snadného zásobování loděmi. Pracovní síla a zásoby na stavbu hradu tak připluly loděmi z Anglie, kde měl Jan deCourcy své hlavní panství, a také z Dublinu. Stavba nejstarší části hradu byla ukončena roku 1181. Někdy v této době bylo také dosaženo místního příměří mezi Anglonormany a Iry, takže další práce probíhaly v méně napjatých poměrech. Král Jindřich II. Anglický učinil roku 1185 Jana deCourcy místodržícím pro celé Irsko. Janovo ulsterské panství bylo ale dost odlehlé a na zbytku anglických držav v Irsku dosti nezávislé. Dokonce v té době na hradě Carrickfergus razil své vlastní peníze a v písemných listinách byl nazýván princem Ulsteru. To se ale nelíbilo anglickým králům. Král Jan Bezzemek (1199-1216) nakonec pověřil jiného mocného šlechtice v Irsku, Huga deLacy, dobytím Ulsteru a sesazením Jana deCourcy. K tomu pak také došlo roku 1205. Jan deCourcy se po zbytek svého života snažil získat ztracené panství zpět, ale nikdy se mu to již nepodařilo. Hugo deLacy však také brzy propadl touze po nezávislém panování daleko z dohledu anglického krále. To nakonec vyústilo v královu osobní návštěvu i s vojskem roku 1210. Hrad byl obležen, dobyt a Hugo byl vypovězen z panství. Hrad pak zůstal v královských rukou do roku 1226. V této době nechal král Jan Bezzemek hrad rozšířit stavbou parkánů na severní a východní straně jádra hradu. Před hradem se také začalo vyvíjet městečko, které muselo být také od začátku opevněno kvůli neustálému ohrožení ze strany Irů. Hugo deLacy vtrhnul do Ulsteru v roce 1223 a hrad dobyl, hned v následujícím roce jej však musel vydat zpět. Nakonec roku 1226 znovu panství získal od krále Jindřicha III. Anglického. Hugo pak vládl v Ulsteru až do své smrti v roce 1242. V té době nechal na hradě postavit předhradí a hrad tím získal svou dnešní podobu. Stavbou předhradí tak hrad zabral celý skalnatý výběžek, na kterém stojí. Po smrti Huga deLacy se panství vrátilo koruně. Roku 1252 je tu zmiňovaná mincovna. Novým pánem Ulsteru se pak v roce 1265 stal Walter deBurgh. Anglická vláda nad Ulsterem však rychle slábla a Irové nakonec získali většinu zabraného území zpátky. Titul ulsterského hraběte se nakonec stal více formální než faktickou záležitostí. Skotové vyplenili městečko roku 1274, hrad ale nebyl poškozen. Další rána přišla roku 1315, kdy do Irska vtrhnul Eduard Bruce, bratr skotského krále. Skotsko bylo v té době ve válce s Anglií a Skotové se rozhodli Irsko za irské pomoci dobít. Místní irští králové v Ulsteru se také skutečně ke Skotům přidali. Anglické vojsko bylo poraženo v bitvě u Connor a muselo se stáhnout do hradu Carrickfergus. Obležení hradu pak trvalo celý rok. Ke konci byla anglická posádka natolik vyhladovělá, že nejprve snědla své koně, pak se pustili do bot a postrojů a na závěr údajně nepohrdli ani zajatými Skoty. Dohnáni až ke kanibalismu se nakonec vzdali. Hrad se pak stal základnou Eduarda Bruce při jeho další kampani po Irsku až do jeho smrti v bitvě u Faughart v roce 1318. Ulsterský hrabě Vilém deBurgh byl zavražděn roku 1333 a od té doby bylo panství spravováno královskými úředníky. Panství tak chyběla přímá vláda, což dále přispělo k jeho ztrátě ve prospěch Irů. Irský klan O’Neillů ovládl celé panství s výjimkou Carrickfergusu samotného. Městečko s hradem tak muselo být zásobováno po moři. Na dlouhou dobu byl pak Carrickfergus jediným anglickým přístavem v Ulsteru. V 16. století byl hrad přizpůsoben rozvíjející se dělostřelbě. Přesto ale Somhairle Buidhe (Sorley Boy) O’Donnell hrad a město roku 1575 dobyl jako pomstu za masakr šesti set žen a dětí na ostrově Rathlin hrabětem z Essexu. O’Donnell se pak po dobytí Carrickfergusu rychle stáhl zpět na své území. Město Carrickfergus nakonec v letech 1608–1615 dostalo kamenné hradby, jejichž pozůstatky jsou zde k vidění dodnes. V 17. století pak hrad sloužil jako zbrojnice a muniční sklad pro královské vojsko v Ulsteru. V té době se situace v Ulsteru dramaticky zvrátila ve prospěch Anglie plánovaným osídlováním území proanglickými usedlíky. V lednu 1754 se zřítil patnáct metrů dlouhý úsek hradby. Ta pak nebyla pořádně opravena, což přispělo k dobytí hradu Francouzi v roce 1760. Ti ale po několika dnech odpluli. V té době získával na významu coby hlavního centra Ulsteru Belfast a Carrickfergus tak toto postavení ztratil. Hrad je unikátní mezi irskými hrady tím, že si podržel důležité vojenské postavení hluboko do novověku..