Příběh malíře Josefa Mánesa a jeho tajemné Josefiny

Josefína je považována za nejcennější portrétní práci Josefa Mánesa a patří k nejkrásnějším portrétům v celém českém malířství 19. století. Příběh tohoto obrazu je však obestřen záhadou. Neví se, kdy vlastně vznikl ani koho představuje. Znalci se shodují, že dílo vzniklo někdy kolem roku 1855 a že nešlo o zakázku. Je nepochybné, že autor do obrazu vložil všechnu svou upřímnost a hloubku vřelého citového vztahu.

Veřejnost mohla obraz poprvé vidět až po Mánesově smrti. Byl vystaven roku 1872 pod označením „Josefina N. N., herečka“, Renáta Tyršová ho roku 1881 nazvala „Josefina N., moravská herečka“, dnes se mu běžně říká jen Josefína. Dokonce se objevilo tvrzení, že šlo o italskou herečku náhodně projíždějící Prahou. To však vyvrací samotný obraz. Žena s výrazně slovanskými rysy rozhodně nebyla náhodnou předlohou. Svědci také spolehlivě vyvrátili pozdější názor, že jde o Mánesovu nešťastnou lásku Františku Šťovíčkovou, ve skutečnosti tmavookou černovlásku.

Krásný portrét neznámé ženy s lehkým a tajuplným úsměvem Mony Lisy zůstane zřejmě záhadou. Jedna Josefína však do osudu Josefa Mánesa skutečně vstoupila. Ten příběh začal dávno před vznikem obrazu v zapadlém koutu Starého Města poblíž Kozího plácku. Psal se tehdy 12. květen 1820.

V ulici U Obecního dvora nedaleko vltavského břehu se v bytě s okny do dvora narodil Josef Mánes. Pozdější umělec po celý život tvrdil, že jeho rod pochází z Holandska, ale to tvrzení bylo jen výplodem fantazie. Jeho otec Antonín Mánes byl malíř, tehdy již profesor krajinomalby na pražské Akademii, a stopy jeho rodu, původně mlynářského, vedou do Radnic u Rokycan na panství hrabat Šternberků. Matka Magdaléna byla dcerou novoměstského truhláře a po rodičích pocházela z Těšínska s krví polskou a německou. V domě s nimi žil také Antonínův mladší bratr Václav, rovněž malíř, sice v rodině asi nejmenšího nadání, ale dobrý organizátor. Josef již měl o tři roky starší sestru Amálii. V roce 1828 se narodil ještě bratr Quido, dvě děti, které se narodily mezitím, brzy po narození zemřely.

První roky Josef prožil v rodném domě v okolí kostela sv. Haštala, kde byl pokřtěn. V roce 1829 se rodina přestěhovala na Malou Stranu, ale již o rok později opět na Nové Město na nároží Voršilské ulice a Nových Alejí, dnešní Národní třídy. Školu navštěvoval do 13 let a vynikal jen v kreslení. Když v 15 letech vstoupil na pražskou malířskou Akademii, byl jejím prozatímním ředitelem jeho strýc Václav. Po roce, roku 1836 byl ředitelem jmenován výborný malíř a kreslíř František Tkadlík (1786-1840), který předtím působil ve Vídni, ale uvědoměle se hlásil k českému národu. Josef Mánes byl jeho oddaným žákem až do jeho předčasné smrti v roce 1840. Tehdy se na Akademii rovněž seznámil s doživotním přítelem, hrabětem Bedřichem Silva-Tarouccou, který po matce pocházel z rodu Šternberků a přes portugalský původ svého rodu byl nadšeným českým vlastencem. Své nadšení přenesl i na Mánesa.

Po Tkadlíkově smrti Akademii opět krátce vedl Václav Mánes, ale v konkurzu byl za nového ředitele vybrán Christian Ruben, Němec z Porýní a školený v Mnichově. Jeho příchodem se postavení Mánesů podstatně změnilo. První osobní konflikt způsobil roku 1842 sám Josef, který kritizoval úroveň ředitelovy umělecké práce. Ruben si poté vylil vztek na Antonínově krajinářské škole, kterou nechal přestěhovat do Šternberského paláce na Hradčanech a rodina tam dostala nevyhovující studený byt. Roztržka se podepsala na zdraví Antonína Mánesa tak, že do roka zemřel.

Po otcově smrti se rodina musela ze Šternberského paláce vystěhovat a najmout si nový byt ve Spálené ulici, kde téměř všichni žili až do konce života, jen strýc Václav si našel vlastní byt v ulici Na Příkopě. Byt Mánesů byl v domě, kde dnes v pasáži Olympic sídlí divadlo Ypsilonka. S ním nyní na jedné straně sousedí výstavný palác pojišťovny a na druhé dům, v němž žil věhlasný vědec Jan Evangelista Purkyně a pracoval jeho syn Karel, rovněž malíř. Na obou domech najdeme pamětní desky. Ta Mánesova je umístěna ve výši patra.

Vdova po Antonínu Mánesovi nedostala po jeho předčasné smrti žádnou penzi. Starosti o rodinu se tehdy ujala jako nejstarší z dětí Amálie Mánesová. Ačkoli jako dívka neměla žádné akademické školení, nýbrž jen to, které jí poskytl otec se strýcem, měla stejně velké přirozené nadání jako její bratři a otevřela si v bytě ateliér, v němž vyučovala kreslení žáky ze šlechtických a zámožnějších měšťanských rodin. Občas jí pomáhal i Josef.

Konflikt Josefa Mánesa s ředitelem Rubenem pokračoval. Ředitel mu vytýkal pomalost. Mánes se skutečně při tvorbě neustále vracel, nebyl spokojen, tvořil stále další a další studie a začínal znovu. Svůj stěžejní obraz na Akademii, Setkání Petrarky s Laurou,  tvořil přes tři roky a dokončil ho až v Mnichově. V roce 1844 se totiž rozhodl pražskou Akademii opustit a odejít do Mnichova, kde zůstal s přestávkami tři roky. V roce 1846 také na pozvání přítele Bedřicha Silva-Tarouccy poprvé navštívil Čechy pod Kosířem na Prostějovsku, hraběcí sídlo jeho rodu. Přijal totiž nabídku, aby vytvořil rodovou galerii. Mánes se stal oblíbeným rodinným přítelem a hraběcí rodinu během života navštívil celkem šestnáctkrát. Vytvořil tam přes sto obrazů a měl v zámeckém pavilónu svůj ateliér. Návštěvy, z nichž nejdelší trvala přes rok, mu usnadňovala nově vybudovaná železnice z Prahy do Olomouce. Mánes byl velmi dobrý chodec a tak ten kousek z Olomouce již snadno došel, vždyť to bylo jenom asi 25 km. Ostatně do Mnichova šel také pěšky.

V roce 1847 došlo v Mánesově rodině k události, která se pro Josefa stala osudovou.  Mánesovi se totiž, zejména Amálie a její matka, považovali za rodinu vyššího společenského postavení. I když v podstatě třeli bídu, v jejich rodině musela být služebná a kuchařka. Na jaře zmíněného roku přijali novou. Jmenovala se Františka Šťovíčková.

Fanynka byla tehdy 22letá venkovská dívka, dcera truhláře z Kňovic u Sedlčan, z kraje dodnes chudého. Její vesnická sousedka, povoláním hokyně, jí navrhla, aby se s ní vydala do Prahy hledat službu. Cesta do Prahy byla romantická. U nedaleké Vltavy totiž nasedly na vor a projely proslulými Svatojánskými proudy. Fanynka skutečně v Praze službu našla a právě u Mánesů. Podle dobových svědectví to byla hezká, zdravě vyhlížející dívka přirozené inteligence a jemných způsobů.

V létě 1849 sloužila Fanynka u Mánesů již třetím rokem. Členové rodiny tehdy na léto odjeli a v Praze zůstal jen Josef. Fanynka Josefa, který byl o 5 let starší, obdivovala a toho léta došlo k jejich sblížení. Stala se modelem pro jeho skicy, které později několikrát použil, ale také s ním otěhotněla. Josef se k otcovství hrdě hlásil a chtěl se s Fanynkou oženit. Když se to však dozvěděla Amálie, prohlásila, že něco takového je vyloučeno a Fanynku na hodinu vyhnala z domu. Nejenže považovala její společenský původ za příliš nízký, ale Josefovi důrazně připomněla, že ani on ani bratr Quido, který stále ještě studoval, nemají žádné zajištěné příjmy, aby mohli uživit rodinu. Josef byl v tomto ohledu slaboch, od narození plachý a neprůbojný a dominantní sestře nedokázal odporovat.

Nešťastné dívce nezbylo nic jiného, než se vrátit do rodné vsi. Na jaře příštího roku, přesněji 11. března 1850, se jí narodila dceruška. Je jen symbolické, že dostala jméno Josefína. Přes to, jak se k ní Mánesova rodina zachovala, Fanynka na Josefa nikdy nezapomněla. Svou dceru vychovávala ve velké úctě k otci, kterého Josefína nejspíš viděla jen několikrát, když už byla téměř dospělá. Do 10 let žila v rodné vsi u dědečka.

Existuje svědectví, že jen jednou se Fanynka odvážila u Mánesů ještě zazvonit. Vedla tehdy za ruku asi osmiletou Josefínu a chtěla ji ukázat otci. Josef však nebyl doma, v rodině ji ani nevyslechli a ukázali jí dveře. Když se to Josef dozvěděl, byla to pro něj velmi bolestná rána.

V roce 1857 Mánes vytvořil dvojici protějškových obrazů s ženskými akty symbolizujícími Večer a Jitro, které jsou dnes v majetku Národní galerie. V tomto případě se odborníci shodují v názoru, že modelem pro akty na obou obrazech byla skutečně Fanynka Šťovíčková. Inspirovala prý také obraz Kající Máří Magdaléna z roku 1851.

Fanynka se svými rodiči se snažila Josefíně poskytnout co nejlepší vzdělání. Dcerka nejen chodila do školy v sousedním Chlumu, ale také pravidelně docházela do kňovického zámku, kde byla Fanynčina teta klíčnicí. Majitelky panství, baronesy Wangovy, jejichž otec zámek koupil roku 1813, měly totiž bohatou knihovnu. Josefína tam přečetla, co se dalo, po otci zřejmě zdědila nejen podobu, ale i kulturní zájmy. Později psala též verše a milovala divadlo, které i ochotnicky hrála.

V chudé rodině nemohla Františka zůstat a tak si po čase v Praze našla novou službu jako kuchařka. V roce 1860 se jako 35letá provdala za vysloužilého vojáka Vincence Alberta a od té doby s ním a dcerkou bydlela na Újezdě. Tehdy 10letá Josefína díky otčímovi dostala nové jméno, stala se z ní Josefa Bedřiška Albertová.

Josef Mánes stejně jako jeho sourozenci zůstal svobodný. Amálie sice měla ctitele, známého sochaře Václava Levého, který měl dílnu v domě, v němž Mánesovi bydleli, ale jeho dvoření odmítla. V roce 1851 totiž zemřela stará paní Mánesová a Amálie napříště svým nesamostatným bratrům nebyla jen sestrou, ale i matkou, opatrovnicí a hospodyní.

Josef Mánes vystupoval jako horlivý vlastenec, portrétoval významné české osobnosti revolučního roku 1848 a vytvářel prapory pro různé české spolky. Díky podpoře hraběcí rodiny Silva-Taroucců trávil dlouhé měsíce v Čechách pod Kosířem a okolí. Maloval portréty, často postavy venkovanů a jejich bohaté kroje, jeho velkou láskou byly i květiny. Podnikl převážně pěšky dlouhou cestu na Slovácko a západní Slovensko, přes které došel na Těšínsko, kde dosud žili příbuzní jeho matky. Z cesty si přinesl plné skicáky motivů a řadu prací z té doby můžeme často vidět.

V Praze dostal Mánes velkou zakázku jen v roce 1865, kdy bylo rozhodnuto o obnově výzdoby staroměstského orloje. Mánes si přál vytvořit nějaké skutečně velké dílo a nabídku přijal, přestože místo požadovaných 1200 zlatých mu město slíbilo jen 500 a později přidalo ve smlouvě ještě stovku. Přátelé ho také varovali, protože podle staré pověsti každý, kdo se orloje dotkne, se brzy zblázní nebo zemře. Smutné je, že tato pověra se právě v Mánesově případě beze zbytku vyplnila.

Mánes pracoval na 24 medailónech na měděné kruhové desce za velkých obtíží celý rok. Musel totiž pracovat v předsíni k zasedací síni na radnici, protože velká deska o průměru 270 cm se do jeho ateliéru nevešla. Kromě toho musel snášet neustálé šikanování ze strany německých radních, kterým jeho návrh připadal příliš slovanský. Když Mánes práci dokončil, vtrhli právě do Čech Prusové. Uprchl tehdy z Prahy ke spřátelené rodině barona Koce z Dobrše na Domažlicko. K odhalení díla došlo v srpnu 1866 bez jeho účasti, paradoxně na počest narozenin pruského krále a za stafáže vyšňořených pruských okupačních vojáků.

Mánesův zdravotní stav se však tehdy neúprosně zhoršoval, ačkoli sám si to patrně ani neuvědomoval. Trpěl stále více dodnes neobjasněnou psychickou poruchou, která ho nakonec udolala. Ještě v roce 1867 se s nadšením vypravil s českou delegací do Ruska, navštívil Petrohrad a Moskvu, obdivoval umělecké a historické památky, zejména staré kláštery, a stále maloval do skicáků. V Rusku strávil celý měsíc, bohužel ze získaného materiálu se zachovaly jen dvě kresby tužkou a jeden akvarel. Během zpáteční cesty při přestupování ve Varšavě totiž omylem nastoupil do nesprávného vlaku. Až v Praze zjistil, že při chvatném přestupu někde zapomněl své skicáky, které se nikdy nenašly.

Jeho stav se stále zhoršoval. V poslední době trpěl představou, že musí najít planou žlutou růži, dokonce chodil za jasného dne po Staroměstském náměstí kolem orloje s rozžatou svící, ale to, co hledal, nenacházel. Marně se mu snažil pomoci podnikatel a mecenáš Vojtěch Lanna mladší, který mu nejprve poskytl prostředky k cestě na Šumavu. Mánes se však v té době již jen vracel ke svým starším pracím a maloval je znovu s různými deformacemi, uklidnění na Šumavě nenašel. Na jaře 1870 Lanna přišel ještě s jedním pokusem. Věděl, že Mánesovým snem bylo uvidět Řím a jeho památky. Za Lannovy finanční podpory Mánes skutečně odjel v březnu přes Benátky a Florencii do Říma. Tam se ho ujal český sochař Ludvík Šimek, který v Itálii dlouhodobě žil. V Praze je znám především jako autor Bruncvíka na Karlově mostě a pomníku Josefa Jungmanna. Zajistil Mánesovi ubytování nedaleko fontány di Trevi, ale pobyt skončil tragicky. Mánes neznal jazyk a navíc se zapletl právě u této fontány do zřejmě zinscenovaného konfliktu, přitom byl fyzicky napaden a upadl hlavou na kamenný patník. Ztratil vědomí a probral se až v hotelovém pokoji. Nikdy se nevysvětlilo, jak se tam dostal. Přitom však byl okraden o všechny prostředky, kabát a další věci. Když se to dozvěděla sestra Amálie, vypůjčila si od přátel na cestu a vypravila se do Říma. Bratra našla sedícího netečně na schodišti kteréhosi kostela uprostřed pokřikujících dětí, které ho považovaly za opilce. Zaplatila jeho dluhy a šťastně ho dopravila do Prahy. Z měsíčního pobytu v Itálii vznikl jen poslední chmurný Mánesův obraz s názvem Římské ruiny.

V červnu 1870 se Mánes naposled objevil v Čechách pod Kosířem. Děsivé zprávy o jeho stavu a vzhled pomatence způsobily, že se jeho šlechtičtí přátelé zalekli a zapřeli svou přítomnost. Služebník u brány malíři oznámil, že panstvo odjelo do Vídně a odvezl ho zpět na nádraží v Olomouci. Tak smutně skončilo jedno letité přátelství. Zbýval ještě jeden rok života, rok marného hledání plané žluté růže. Mánes dotrpěl v sobotu 9. prosince 1871 v bytě ve Spálené ulici. Bylo mu 51 let.

Naposled pomohl přítel Vojtěch Lanna. Obstaral hrob na Olšanských hřbitovech, právě naproti vlastní monumentální rodinné hrobce, v níž byl roku 1866 pohřben jeho otec. Pohřeb se konal v úterý 12. prosince. Když spustili rakev do hrobu, prodrala se zástupem mladá plavovlasá dívka a hodila na ni vavřínový věnec. Byla to Mánesova dcera Josefína. Když se vrátila domů, otevřela deník, kde již měla napsáno „dne 9. prosince zemřel milovaný můj otec“, a připsala neumělou báseň, která končí verši:

„Každé poupě z tvého hrobu, které až k rozpuku dospěje,

nechť se na tě, otče milý, místo smutné dcery usměje.“

Příběh lásky Josefa Mánesa a Fanynky oba trvale poznamenal. Mánes se s ní v následujících letech jistě několikrát setkal, ale tajně, aby se to nedozvěděla Amálie. Kolikrát viděl svou dceru, nikdo neví. Zůstala však jedna neoznačená kresbička z roku 1869. Podle znalců Mánesova díla ta dívčí hlavička patří skutečné Josefíně. Té bylo tenkrát 19 let.

Josefína svému otci rozhodně ostudu neudělala. Rok po jeho smrti se provdala za knihkupeckého příručího Hovorku, který byl funkcionářem Umělecké besedy a sám také psal povídky souborně vydané roku 1884. Díky Umělecké besedě se Josefína spřátelila s mnoha umělci, kteří znali jejího otce. Po celý život totiž k němu chovala velkou úctu a sbírala a opatrovala všechny památky na něho. S manželem patřila také k družině hostů pivovaru u sv. Tomáše, kam chodil i Mikoláš Aleš, Ignát Herrmann, Luděk Marold, Eduard Vojan nebo Antonín Sova. Tato společnost si založila pamětní knihu, kterou Josefína až do smrti uchovávala. Dobře se znala i s Janem Nerudou, který jí napsal báseň do památníku. S manželem měla čtyři dcery, z nichž Olga se stala malířkou a věnovala se tvorbě portrétů.

Je obtížné domýšlet, jak by se Mánesův život vyvíjel, kdyby do něj sestra Amálie tak tvrdě nezasáhla. Jeho milovaná Fanynka se dožila 84 let a zemřela v Praze roku 1909. Z dcery Josefíny by určitě měl radost. Těžko by se našel někdo jiný, kdo by ho choval ve větší vážnosti.

Josefína Hovorková zemřela za 1. světové války 16. prosince 1916. Svou matku přežila jen o 7 let. Její jméno je dodnes uchováváno na obnovovaném hrobě na hřbitově u sv. Matěje nad Šáreckým údolím. O tom, jakou lásku chovala ke svým rodičům, svědčí i jednoduchý nápis na náhrobním kameni:

„Pane, vím, že se shledám s tím, kdo byl drahý duši mé.“

A pokud jde o slavnou Josefínu na obrazu, je asi nejsprávnější souhlasit s názorem, že jde o fiktivní portrét, v němž Mánes vytvořil svůj ideální typ krásy.

Mánesův příběh by nebyl úplný, kdybychom se nezastavili na místech, která ho dnes v Praze připomínají. Kromě dlouhé ulice na Vinohradech nese Mánesovo jméno funkcionalistická budova z roku 1930 při špici vltavského Žofína, sídlo spolku výtvarných umělců, a také most přes řeku.

Betonový Mánesův most byl postaven v letech 1911-1914 v místech staré železné lávky a původně nesl jméno zavražděného následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este. V roce 1920 byl přejmenován na Mánesův, tedy právě v roce 100. výročí Mánesova narození, a tento název nese dosud.

Josefa Mánesa připomíná také pomník. Vytvořil ho již v roce 1930 sochař Bohumil Kafka, mimo jiné též autor monumentálního Žižkova pomníku na Vítkově. Bronzová socha však byla odlita až po 2. světové válce a odhalena na předmostí v roce 1951, celých deset let po sochařově smrti.

Zdálo by se, že je celkem logické umístit Mánesovu sochu k mostu, který nese jeho jméno, a přece je v tom skryt jeden naschvál. Most na staroměstském břehu totiž ústí poblíž Rudolfina, sídla České filharmonie. Místo, na němž socha stojí, bylo původně určeno pro pomník Antonína Dvořáka, který tu dirigoval první koncert České filharmonie roku 1896. Do toho však zasáhl historik a hudební vědec Zdeněk Nejedlý, mocný poválečný ministr školství a kultury a komunistický politik. K prosazení Mánesa místo Dvořáka ho však nevedly žádné vědecké nebo umělecké důvody, nýbrž důvod čistě osobní. Nejedlý totiž Dvořáka upřímně nenáviděl. Jako mladík se prý neúspěšně ucházel o Dvořákovu dceru Otylku, která jak známo dala přednost Josefu Sukovi. Dvořákovi jako vyučenému řezníkovi pak jednou nezbylo než stále dolézajícího neodbytného nápadníka prostě bez rukaviček vyhodit z bytu. Nejedlý mu to nikdy nezapomněl a ve svých dílech po celý život jednostranně vyvyšoval Smetanu jako národního skladatele nad Dvořáka, kterého označoval za málo českého.

Mánes tak stojí u paty svého mostu na nábřeží, které nese jméno Mikoláše Alše. Turisté se pak ještě 50 let museli podivovat, že světově proslulý skladatel Antonín Dvořák, jehož melodie zazněla i při prvním pobytu člověka na Měsíci, v Praze žádnou sochu nemá. Sto let po Dvořákově smrti byla jeho socha konečně, ale prý provizorně, umístěna na okraji trávníku proti hlavnímu vchodu do Rudolfina.

Po Josefově smrti se začal zhoršovat i zdravotní stav jeho bratra Quida. Vrozená srdeční vada způsobila, že zemřel ve stejném bytě roku 1880 ve věku 52 let. Po ztrátě bratrů opustila Amálie byt ve Spálené ulici a přestěhovala se do dvoupokojového bytu ve velkém domovním bloku stavitele a mecenáše Josefa Hlávky mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí. Tam zemřela tři roky po Quidovi.

Všichni sourozenci se tak zase sešli. Jejich společný hrob na Olšanských hřbitovech je stále udržován. Zajímavé je, že jejich příjmení je na rozdíl ode dneška psáno bez čárky na „a“, ostatně i Josef se tak podepisoval. Navíc má Quido na náhrobku chybný rok narození, ve skutečnosti se narodil již 17. července 1828.

 

 

 

 

Použité zdroje: