Mělo jich být osmadvacet, ale jeden z nich chyběl

Na červen 2011 připadlo 390. výročí popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí. Nikdo nepostřehl, že v předvečer výročí do dlažby chodníku v místě popraviště před radnicí přibyl k 27 křížům další, osmadvacátý. Až za tři dny si toho někdo konečně všiml a chodník byl uveden do původního stavu. Ukázalo se, že za touto akcí stojí skupina recesistických umělců, která si říká Ztohoven a čítá mezi 20 a 100 členy ukrytými za pseudonymy. Mělo se tím prý upozornit na skutečnost, že obětí odsouzených ke staroměstské exekuci bylo vlastně o jednu víc a že se na ni neprávem zapomíná.

Z historie je známo, že k smrti odsouzených, kteří měli být po bělohorské porážce popraveni na Staroměstském náměstí, bylo skutečně 28, ale jeden z mužů popravě unikl. Jmenoval se Martin Fruwein, často psaný též Fruewein, a byl to vynikající advokát a stavovský právník.

Kdy se Martin Fruwein narodil, není známo, ale byl to Němec pocházející ze Slezska. Narodil se nejspíše v městečku Schmiedeberg na severní straně Krkonoš, které se dnes jmenuje polsky Kowary. V roce 1597 přišel do Prahy, kde se usadil a působil jako advokát. Později za ním do Prahy přišel jeho mladší bratr Benjamin, rovněž advokát. Martin Fruwein byl členem Jednoty bratrské a voleným zástupcem evangelických stavů, pro něž se stal také právním zástupcem a správcem. V roce 1611 se stal členem volené stavovské vlády. Jako vzdělaný právník pro ni vyhotovoval všechny nejdůležitější dekrety, listiny a spisy, mezi nimi také dva mandáty o vypovězení jezuitů z Čech. Samozřejmě se postavil také proti požadavku císaře Matyáše, aby se jeho nástupcem na českém trůně stal bez volby Ferdinand ze štýrské větve Habsburků.

Martin Fruwein byl jediný měšťan, který byl 21. května 1618 v paláci Smiřických na Malé Straně zasvěcen svými šlechtickými přáteli do plánů na defenestraci císařských místodržících. Hlasoval též za zvolení Friedricha Falckého českým králem. Ten ho posléze povýšil na rytíře s přídomkem z Podolí a ustanovil hofrychtéřem, tedy zástupcem podkomořího královských a věnných měst.

Strmá kariéra Martina Fruweina skončila porážkou stavovských vojsk na Bílé hoře. Jako přední představitel protestantských stavů byl ihned potom zajat a pro nedostatek místa ve vězeních byl zpočátku vězněn ve vlastním staroměstském domě, později zvaném U Mazánků, na nároží Dlouhé a Rybné ulice. Císařský důstojník a vojáci, kteří ho střežili, se domnívali, že tak vysoce postavený člen stavovského direktoria musí mít doma velké bohatství a tak Fruweina ukrutně mučili a bili. Teprve po třech měsících, 20. února 1621, byl vězeň převezen na Hrad a umístěn do kobky v Bílé věži.

Bílá věž, původně zvaná Nová nebo Věž dlužníků, byla součástí severního opevnění Hradu nad Jelením příkopem, které bylo vybudováno v letech 1485-1490 Vladislavem II. Jagellonským. Její mohutné zdivo přežilo pohromu z roku 1541, kdy mohutný požár Malé Strany a Hradčan zničil i velkou část Pražského hradu. Z původní románské Bílé věže, která chránila hradní areál na západě a později zmizela v nové zástavbě, sem bylo přesunuto státní vězení a časem na novou věž přešel i název.

Martin Fruwein byl znovu nelidsky mučen stejně jako ostatní spoluvězni. Již dopředu znal svůj rozsudek, přestože ještě nebyl oficiálně vyhlášen. Nejprve mu měla být useknuta pravá ruka, kterou psal mandáty a nařízení stavovského direktoria, pak měl být sťat mečem a nakonec mělo být jeho tělo rozčtvrceno a jeho jednotlivé části rozvěšeny viditelně na čtyřech světových stranách před branami pražských měst.

V neděli 6. června 1621 byla Martinu Fruweinovi milostivě povolena poslední návštěva manželky. S vědomím trestu si podle svědectví po jejím odchodu zpíval smutné a pochmurné písně ze svého starého bratrského kancionálu. Příštího dne, v pondělí 7. června, byl odpoledne opět povolán velitelem hradní stráže Petrem Příchovským z Příchovic k výslechu do soudní síně. Velitel odešel a strážný čekal, až se vězeň oblékne. Před odchodem si Fruwein ještě zašel na záchod a poté využil chvilkové nepozornosti strážného. Vyběhl rychle po schodech až do podkroví věže a otvorem pro odvod dýmu se vrhl do hlubiny Jeleního příkopu. Byl na místě mrtev.

Fruweinovo tělo leželo na dně Jeleního příkopu dva dny. Teprve potom císařští komisaři rozhodli, že stanovený rozsudek musí být beze změny vykonán i na mrtvém rytíři. Časně ráno ve středu 9. června tedy císařští rychtáři s katem a jeho pomocníky vyjeli z Malé Strany Bruskou branou a zamířili pod Prašný most. Mezitím biřici přelezli hradební zeď, strčili Fruweinovo tělo do pytle a předali katovým holomkům.

Popravčí kára pak vyjela Strahovskou bránou na Bílou horu, kde kat vykonal stanovenou popravu. Mrtvému odsekl pravou ruku, pak hlavu a nakonec tělo rozčtvrtil. Vnitřnosti na místě zakopal. Tady také narazil jednu část těla na vysoký kůl, další čtvrtiny byly rozvěšeny před Bruskou, Vyšehradskou a Horskou branou. Uťatá hlava a pravice byly pro výstrahu připevněny na šibenici v horní části Koňského trhu, nynějšího Václavského náměstí. Pražané se tak mohli již deset dní před vyhlášením rozsudku na vlastní oči přesvědčit, co čeká ostatní vězně v Bílé věži. Odsouzenců na smrt tam zbylo ještě celkem 27.

Akce s 28. křížkem v chodníkové dlažbě u radnice tedy byla historickým omylem. Ten osmadvacátý nebyl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, ale zemřel z vlastního rozhodnutí již 7. června. Poprava byla sice na jeho mrtvém těle skutečně vykonána, ale stalo se tak na Bílé hoře. Opravdu se však na tuto oběť zapomíná.

Za zmínku stojí ještě osud Martinova bratra Benjamina. Ten stačil z Prahy utéct a byl v nepřítomnosti také odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Nebyl však tak aktivní ani zásadový jako jeho bratr. Život si zachránil tím, že zradil své přesvědčení a vydal písemnosti, které mohli císařští použít v procesech proti účastníkům povstání. Nakonec byl zcela omilostněn, vrátil se do Prahy a ještě udělal kariéru. V roce 1626 se stal prokurátorem a o deset let později dokonce místosudím království. To jen dokládá, že není bratr jako bratr ani právník jako právník.

Bílá věž, která se stala osudem Martina Fruweina, dosud ční nad potokem Brusnicí v Jelením příkopě a polokruhem vystupuje z hradební zdi. Po vycházkové cestě na dně příkopu mohou procházet stovky návštěvníků, ale nenápadné Bílé věže, zpravidla ukryté v listí stromů nad příkrou strání, kde skončil Fruweinův život, si ani nevšimnou. Neuvědomí si ani, že právě u ní za hradební zdí začíná proslulá Zlatá ulička, která končí u známější obranné věže, dnes nazývané Daliborka. Ta však již patří do jiného vyprávění.

Zbývá tedy jen podotknout, že asi nejkrásnější pohled na Bílou věž a celé jižní opevnění Hradu se nám otevře od okraje Královské zahrady.

 

Použité zdroje: