Dva šlechtici, kteří si přivedli do Čech lva: příběh první – Bruncvík

Pověst o Bruncvíkovi se v Čechách rozšířila již v polovině 13. století, ještě před založením Menšího Města pražského Přemyslem Otakarem II. v roce 1257. Patří mezi známé české pověsti, které do svého díla zařadil i Alois Jirásek, ačkoli jména hrdinů a celý příběh nemají s českou historií už na první pohled nic společného. Je to spíš něco mezi německou pohádkou, antickou bájí a vyprávěním krásné Šahrazád z Tisíce a jedné noci, kterým okouzlila krále Šáhrijára. Pověst má několik verzí a ta základní podle Jiráska zní asi takto:

Před dávnými léty vládl české zemi udatný Bruncvík, syn knížete Žibřida. Nebyl spokojen, že měl po předcích ve znaku jen orlici. Chtěl erb, který by lépe vystihoval jeho statečnost, a to byl erb se lvem. Rozhodl se, že se vydá do světa, aby si takové znamení vysloužil. Při loučení s manželkou Neoménií si vyměnili prsteny s tím, že když do sedmi let Neoménie jeho prsten neuvidí, bude volná, protože Bruncvík už nebude živ. Nato kníže nechal osedlat koně a s družinou třiceti rytířů se vydal do světa.

Procestovali mnoho zemí a navštívili mnoho ostrovů. Během jedné cesty po moři je zastihla bouře a zahnala je k ostrovu, z něhož vycházela zlatá záře a omamná vůně. Byl to ostrov Jantarové hory, který měl takovou moc, že každý, kdo na něj vstoupil, byl k němu již navždy upoután a nemohl odplout. Jak plynul čas, všichni z Bruncvíkovy družiny pomřeli hladem, zůstal jen kníže a jeho starý sluha. Ten si všiml, že každým rokem přilétá na ostrov pták Noh, a rozhodl se zachránit alespoň knížete. Zabil posledního koně a Bruncvíka s mečem zašil do jeho kůže. Pták Noh opravdu přiletěl, popadl kůži s knížetem a odnesl ji mláďatům do svého hnízda. Když opět odletěl, Bruncvík mečem ptáčata pobil a uprchl z hnízda do nedalekého lesa. Tam zaslechl hrozný řev a uviděl, jak spolu zápasí lev a devítihlavá saň. Přidal se ke lvovi a utínal sani jednu hlavu za druhou. Když již umdléval, lev se z posledních sil vrhl na saň a roztrhl ji v půli. Potom ulehl k Bruncvíkovým nohám a od té doby ho věrně následoval na každém kroku.

Bruncvík pak z vysoké hory uviděl na mořském břehu hrad. Žil tam král Olibrius a kníže se ho rozhodl požádat o pomoc, aby se mohl vrátit do Čech. Král mu pomoc slíbil, pokud nejdříve osvobodí jeho dceru Afriku, kterou unesl drak Bazilišek. Půjčil mu koráb s posádkou, která ho zavezla k Baziliškovu hradu. Všechny obludy, které hrad hlídaly, Bruncvík se lvem zabil a dostal se až do místnosti, kde byla vězněna Afrika obtočená hady. Vtom se Bazilišek vracel. Afrika ještě stačila knížeti předat prsten, který nositeli dodával kouzelnou sílu. S pomocí lva Bruncvík pak po dlouhém a krutém boji zabil všechny hady i samotného Baziliška, draka s 18 ocasy. V boji však byl raněn a Afrika svého zachránce nejen obětavě ošetřovala, ale také se, jak se dalo čekat, do něj zamilovala.

Když se Bruncvík uzdravil, vrátil se s Afrikou k Olibriovi. Ten však najednou o nějaké pomoci k návratu nechtěl ani slyšet a naopak chtěl, aby se oženil s Afrikou. Kníže přemýšlel, jak by se z nastalé situace vyvlékl. Když jednou bloudil po Olibriově hradu, zašel až do sklepení, kde našel starý ostrý meč, který sám vyskakoval z pochvy. Vyměnil ho za svůj a pak vyloudil z Afriky přiznání, že je to kouzelný meč. Když se mu poručí, usekne prý sám hlavy všem nepřátelům.

Nebyl to zrovna projev velké vděčnosti, ale co se dalo dělat. Bruncvík meč hned vyzkoušel a o hlavu přišel proradný král a celý jeho dvůr i s Afrikou. Kníže na hradě pobral všechno zlato, v přístavu si najal loď a se lvem se vydal domů. Cestou se sice vyskytly ještě další komplikace, ale s pomocí lva a zázračného meče se Bruncvík nakonec šťastně dostal až do Čech.

Domluvená sedmiletá lhůta však již mezitím uplynula a když Bruncvík přicházel ke svému hradu, slavila tam právě Neoménie novou svatbu. Kníže se převlékl za poustevníka a vloudil se na slavnost, kde se mu podařilo vhodit do poháru nevěsty prsten. Na hradní bránu pak napsal text: „Ten, který před více než sedmi lety odešel, je tady“. Nápisu si však všiml nový ženich, který začal jeho autora hledat. Bruncvík tak musel ještě jednou použít kouzelný meč.

Neoménie mezitím našla v poháru prsten, šťastně se shledala s manželem a velká radost zavládla v celé zemi. Bruncvík pak rozkázal, aby na všechny korouhve a brány jeho hradů byl vymalován erb s novým znamením, bílým lvem na červeném poli. Když se naplnily jeho dny, věrný lev zůstal ležet u jeho hrobu, přestal žrát a po několika dnech pošel steskem. Zázračný meč pak byl prý zazděn do pražského kamenného mostu. Vykopne ho prý až kůň svatého Václava, až půjde s blanickými rytíři Čechům na pomoc. To v podstatě vypráví svým archaickým slohem Alois Jirásek.

Ale jak s tím souvisí ta pověstná Bruncvíkova socha na pilíři Karlova mostu? Každý historik na to odpoví, že ta socha není žádný Bruncvík, ale Rolandův sloup. Ten rytíř Roland se však nejmenuje podle syna římského císaře Karla Velikého, nýbrž jeho jméno má symbolizovat svitky, srolované pergameny se starodávnými městskými právy, německy Rollen, které ochraňuje. Počátek prý souvisel se založením Nového Města pražského císařem Karlem IV. Obyvatelé Starého Města se tehdy obávali konkurence a vymohli si od panovníka potvrzení všech svých starých práv. Vyjednali si i právo vyhostit do Nového Města všechna řemesla, která obyvatele obtěžovala hlukem nebo pachem, jako byli kováři, koláři, kotláři, klempíři, koželuhové nebo sladovníci, a ještě také volný průjezd Novým Městem a dokonce držení dvou ze čtyř novoměstských bran. Starému Městu zůstal monopol na obchod se suknem a veškerým zahraničním zbožím, za které se muselo platit clo v Ungeltu, Nové Město mělo zase na svých třech náměstích výhradní právo obchodu s koňmi, hovězím dobytkem a senem. Po založení Nového Města vzniklo z Prahy rozlohou třetí největší evropské město po Římě a Cařihradu, avšak zejména Staré Město se zoufale bránilo jakýmkoli návrhům na sjednocení. Od Nového Města ho dělily nejen pevné hradby, ale i hluboký příkop, který bylo možno napustit vodou z Vltavy. Každé z pražských měst se snažilo o co největší nezávislost a soběstačnost. Myšlenka na sjednocení ožila především v roce 1504. Staroměstští, kterým hrozilo, že budou Novým Městem za svými hradbami odříznuti, začali vyjednávat o volný průjezd s Malou Stranou, které slíbili dokonce správu mostu s právem vybírat na něm mýto. Když však po dvou letech snahy o sjednocení měst ztroskotaly, už pomoc Menšího Města čili Malé Strany nepotřebovali. V roce 1506 byla na návodní pilíř mostu při malostranském břehu umístěna socha Rolanda či Bruncvíka, aby bylo jasné, komu patří vodní právo nad řekou i celý most. Legendární rytíř se tak stal první sochou na dnešním Karlově mostě a u nohou drží velký štít, na němž však není jeho lev, nýbrž znak Starého Města pražského. Ostatně právo k řece odedávna připomínaly šikmé jezy, které přiváděly vodu právě k mlýnům a pilám na břehu Starého Města.

Vysvětlení Bruncvíkova jména hledají historici v názvu dolnosaského města Braunschweig, kterému se česky říkalo Brunšvik a staroněmecky Bruneczwig. Na tamějším náměstí stojí kopie krásné románské bronzové plastiky lva, kterou nechal mezi léty 1163-1181 zhotovit vévoda Jindřich Lev. Také po něm zůstalo vyprávění, že za své cesty do Jeruzaléma narazil na lva bojujícího s drakem. Společně draka porazili a lev ho pak věrně doprovázel až do konce života. Starý rytířský příběh se později dostal do pověstí na severu Evropy, ale i v Čechách nebo Uhrách. V renesanci téměř shodný příběh ozdobil i osobu rytíře Heřmana z Bubna, ale to je už na další vyprávění. Do českého znaku však lva ve skutečnosti umístil již v polovině 11. století kníže Břetislav, statečný syn Oldřicha a Boženy a udatný rytíř i válečník.

Bruncvík stál pevně na pilíři mostu a neutekl ani před Švédy, kteří v roce 1648 obklíčili a dobývali Prahu. Jejich dělostřelba tehdy rytíře stála hlavu, někteří dokonce tvrdí, že mu ustřelili celou horní polovinu těla. Jako mrzák pak Bruncvík střežil městská práva přes dvě století. Teprve v roce 1884 ho na objednávku obce nahradila replika od pražského rodáka, sochaře Ludvíka Šimka (1837-1886), který předtím zhotovil pro Prahu také pomník Josefa Jungmanna. Bruncvík přitom značně omládl. Šimek totiž podstavec a spodní část postavy vytvořil jako repliku podle dochovaného torza. Chybějící horní část postavy pak doplnil podle své fantazie. Šimek byl znám jako proslulý portrétista. Ne nadarmo jako výborný student získal tzv. Římské stipendium a prožil šest let v Římě na studijním pobytu. Původní Bruncvík prý byl rytíř s plnovousem, který se unaveně opíral o meč. Nový Bruncvík podle Šimka je štíhlý bezvousý mladík, který vzbuzuje úctu taseným mečem. U jeho nohou se choulí věrný lev. Dnes je určitě rád, že stojí na pilíři mimo vlastní most. Díky tomu na něj nedosáhne nikdo z každodenního davu turistů, kteří by si jistě jeho meč rádi vzali na památku.

Na závěr ještě malá zajímavost. V roce 1890 těžce poničila Karlův most povodeň, která zničila dva pilíře a pobořila tři oblouky. Při opravách tehdy dělníci v tělese mostovky našli zakopaný velký zrezivělý meč. Kam se poděl, ale nikdo neví. Třeba to byl opravdu ten Bruncvíkův.

 

Použité zdroje: