Bedřich Bridel neboli Fridrich Bridelius – český barokní básník

Narodil se sice v protestantské rodině, ale právě rok před tragickou bělohorskou bitvou. Doba tomu chtěla, že mu vzdělání a postavení mohlo poskytnout jen Tovaryšstvo Ježíšovo. Stal se tedy jezuitou a zůstaly po něm verše a také koledy. Nepsal latinsky nebo německy, ale v prosté barokní češtině:

Zavítej k nám, dítě milé,

smutných kratochvíle,

žes nebylo přišlo dýle,

byla smutná chvíle.

Tebe ctí z nebe vesele,

andělé zpívají mile,

ó korůnko mého cíle,

ó dítě přemilé.

Tak začíná jedna z koled v autorově kapesním zpěvníčku nazvaném „Jesličky, staré, nové písničky“, který vydal v Praze roku 1658. A stejně prosté jsou i jeho verše:

Když nastává svitání,

když se stkví všecko, když svítí,

rosou stříbrnou ranní

nebe pozdravuje kvítí.

Potom pěkně vychází,

jako kníže postupuje,

po nebi se prochází,

slunce tak den vyměřuje.

Večer se potom blíží,

tu zase v nebeském kraji

měsíc den k zemi blíží,

opět spolu hvězdy hrají.

Barokní čeština v těch verších připomíná pozdější lidovou poezii nebo díla Čelakovského či Erbena. Ale jejich autor byl dítětem 17. století. Ačkoli své básně tvořil jen tak mimochodem z vnitřního popudu, je dnes počítán mezi nejvýznamnější české barokní básníky vedle jindřichohradeckého varhaníka Adama Václava Michny z Otradovic nebo i Jana Amose Komenského. Jeho čeština je bohatá, oplývá množstvím metafor a ve stavbě sloky dokáže i křížit myšlenky lichých a sudých řádků. Ten pozoruhodný muž pocházel z protestantské rodiny radního písaře ve Vysokém Mýtě.

Když se 1. dubna 1619 narodil v rodině písaře a syndika Václava Bridela, dostal oblíbené jméno Fridrich. Tenkrát byla doba pro protestanty už málo příznivá. Za rok došlo k nešťastné bělohorské bitvě, která otočila kolem dějin. Tak nás ani nemůže překvapit kusá zpráva, že chlapec vyrůstal jako gymnazista v katolickém Svatováclavském semináři daleko od domova, v Praze. Když dovršil 18 let, to bylo roku 1637, stal se členem tehdy už nepříliš oblíbeného Tovaryšstva Ježíšova, které známe jako jezuitský řád. Fridricha pak čekalo dalších sedm let studií filozofie a teologie, kde byl jeho spolužákem o dva roky mladší Bohuslav Balbín. Další zpráva z roku 1650 říká, že Fridrich byl vysvěcen na kněze a od té doby začíná nejplodnější desetiletí jeho života. Působil v řádových ústavech jako profesor rétoriky a poetiky a v letech 1656-1660 byl představeným či správcem akademické řádové tiskárny v pražském Klementinu. Právě to byla doba jeho nejintenzivnější literární činnosti. Kromě několika teologických spisů tehdy jako první zpracoval a dvakrát vydal legendu o sv. Ivanovi, která se váže k místu dnes známému jako Svatý Jan pod Skalou. Jako profesor básnického umění publikoval také svou poezii. Své spisy však uveřejňoval většinou anonymně nebo pod značkou F.B.S.I.

Těžko říct, co se roku 1660 stalo. Fridrich opustil své důstojné postavení a po další dvě desetiletí se věnoval činnosti misionářské a kazatelské na Boleslavsku, Kouřimsku, Hradecku a Čáslavsku. Z váženého profesora se stal asketicky žijící potulný kazatel, který se zjevem příliš nelišil od žebráka. Snad nikdo nebyl chudší a nuznější než on. Měl jedinou obnošenou kleriku a košili, kterou si sám látal záplatami přes záplaty. Jedl jen to, co mohl dostat u chudých lidí, kousek studené ryby, chlebovou polévku bez chuti, selskou řepu nebo topinku namočenou v trošce pražené polévky. U těch nejnuznějších v lesích mu stačil jen kousek plesnivého chleba a doušek vody. Navštěvoval a utěšoval nemocné, pro hladové a polonahé vyprošoval jídlo a šatstvo, s odsouzenci na smrt trávil beze spánku poslední noci na modlitbách a přinášel jim do vězení vyžebrané šaty, aby nešli na popravu špatně a nedostatečně oblečeni. Celé dny trávil také vyučováním pasáků vepřů a ovčáků na polích, aby večer uléhal jen na tvrdou zem nebo lavici, na slámu nebo plevy ve stodolách nebo sýpkách. Do řádové koleje se vracel, když jeho boty úplně ztratily podešve a punčochy byly na cáry.

Tak Fridrich žil v době rozmařilého baroka. S každým jednal pokorně a vlídně s největší laskavostí a bez jakýchkoli ohledů na sebe. Jedinou útěchou mu byl vděk těch nejubožejších. Tuto etapu jeho života, zejména působení na Čáslavsku, připomíná dnes jen jeho pamětní deska na budově děkanství v Golčově Jeníkově.

Přišel rok 1680 a s ním vtrhl do Čech strašný mor nemilosrdně kosící lidi po stovkách a tisících. Když vypukl i ve druhém městě království, Fridrich neváhal a šel dobrovolně pomáhat. Přidalo se k němu osm spolubratří. Nevěděli nic o mikrobech ani o krysách a blechách, které je přenášely. Neznali kapénkovou infekci, znali jen utrpení, vysoké horečky, zoufalství, tělesnou schvácenost, bezvědomí a smrt. Řád jim nic nepřikazoval, Tovaryšstvo Ježíšovo je nikam neposílalo. Vedlo je jen vlastní svědomí, láska k lidem a dobrota srdce. Touha pomáhat bližním byla silnější než vědomí nebezpečí, které jim hrozilo. Snažili se ulevovat trpícím, utěšovali je slovem, podávali žíznícím vodu, odnášeli mrtvá těla.

Fridrich dobře věděl, co se může stát. Už kdysi předtím napsal verše:

Co spomáhá světská sláva,

an pomíjí jako tráva?

Dejm v povětří větrem hyne,

život náš dnes, zejtra mine.

Co trůn pánův, berla králův?

Co koruny potentátův?

Všecko někdy vezme konec,

smrt poslední chce mít tanec.

Fridrich to věděl a nepřemýšlel o tom. Bylo to pro něj samozřejmé. Ti okolo trpěli a potřebovali pomoc. Pomáhal jim tedy tak, jak jeho chabé síly stačily. Věděl, že se sám nákaze nemůže vyhnout. Nemýlil se. Černá smrt si pro něj přišla 15. října a neminula ani jeho spolubratry. Jen ta bezvýznamná další data už nikdo nezná.

Minulo třikrát sedm let. V roce 1701 nechal Jan Aleš Čapek zhotovit pamětní desku připomínající památku obětavých bratří. Byl jmenovcem a snad tedy i příbuzným jednoho z nich a navíc synovcem Fridrichovým. Byla to pamětní, nikoli náhrobní deska. Ostatně, kdoví v které jámě vysypané nehašeným vápnem skončila jejich těla. Mramorovou pamětní desku prý nechal umístit v Dušičkové kapli, o které už nikdo neví, kde vlastně stála. Ale samotná deska se neztratila. Dlouhá léta byla zazděna do ohradní zdi zrušeného hřbitova, který se rozkládal kolem chrámu, a pak byla zase dlouhou dobu jen opřena o zeď za mříží v otevřené předsíni nepoužívaného hlavního vchodu v jeho průčelí.

Nápis na desce o Fridrichovi starou češtinou říká: Tuto pohřebnj památku dwogi ctihodnemu knězy Fridrychowi Brydeliusowi z Towarysstwa Gežišova genž w posluhowanj morem nakaženym leta Panie 1680 slawně dušj swau položil. Dále nápis uvádí kromě Fridrichova jména i jména tří jeho spolubratří. Ví se však, že jich bylo devět. To znamená, že za pouhých 20 let jich pět už nemělo ani jméno.

Toho pozoruhodného kněze a básníka, který se jmenoval Bedřich či Fridrich Bridel, už dnes téměř nikdo nezná. Morová epidemie ho zabila v 61 letech.

Chrám zasvěcený svaté Barboře, patronce horníků, je skvostem pozdní gotiky z dílny Benedikta Rejta s trojitou stanovou střechou a denně ho do Kutné Hory přicházejí obdivovat stovky návštěvníků. Čas od času však potřebuje opravy. Při jedné z posledních se i deska dočkala důstojnějšího umístění, i když ji vlastně najdeme stále tam, kde dlouhá léta byla. Byla jen vyzvednuta a mohutné skoby ji nyní drží na stěně ve výši očí.  

Pamětní deska obětavých českých jezuitů vystřídala už několik míst, dnes má konečně naději, že na svém místě vydrží. Z návštěvníků si jí však málokdo všimne. Do chrámu přicházejí bočním vchodem a dveře do předsíně v průčelí se otevírají jen v teplých letních dnech. Vidět ji tedy mohou zpravidla jen zvenčí za mříží, ale když už si jí všimnou, zcela určitě nevědí nic o její historii a tím méně o těch, kterým patřila vytesaná jména.

Ale kdo vlastně byl ten neobyčejný Fridrich? Řádový kněz, misionář a kazatel? Nebo spíše učitel, básník a spisovatel? Odpověď je jen jedna. Člověk. Člověk hodný toho jména.

Jen tak na okraj. S jeho příjmením v moderní formě Brýdl se můžeme zejména v okolí Vysokého Mýta nebo blízké Litomyšle setkat i dnes.

 

 

 

Použité zdroje: