Dublin

Dal jsi nám vědět, že nemáš žádné bezpečné místo pro úschovu našeho pokladu, a protože z tohoto důvodu a pro mnoho dalších potřebujeme silnou pevnost v Dublinu, přikazujeme ti abys zde postavil hrad v takovém místě kde budeš považovat za vhodné pro výkon spravedlnosti a v případě potřeby pro obranu města, aby jsi jej učinil tak silný, jak můžeš, s dobrými příkopy a silnými zdmi. Nejdříve ale postavíš věž, ke které lze pohodlně doplnit hrad, nádvoří a jiné části: pro toto vše máš naše svolení. V současné době můžeš vzít a využít 300 marek od Geoffreye fitz Roberta, kterými je nám dlužen” (zdroj: S. Duffy, Medieval Dublin II, str.172). Stavbu později vedl královský místodržící v Irsku Jan de Gray, biskup z Norvichu (1208-1213) a po něm dublinský arcibiskup Jindřich z Londýna. V jihovýchodním rohu města, nad Černou tůní, tak postupně vznikl kosodélný hrad s válcovými věžemi v nárožích. V roce 1243 nechal Jindřich III. Anglický na hradě postavit velký sál. Zmiňována je také kaple sv. Eduarda Vyznavače. Hrad se stal hlavním sídlem anglické vlády v Irsku. Sídlili v něm královští místodržící a královský soud. Sloužil také jako vězení. Jeho nedobrovolnými obyvateli byli často synové šlechtických rodů, kteří byli drženi jako rukojmí k zajištění poslušnosti jejich otců. V letech 1267 až 1268 bylo na hradě prostavěno 342 Liber. V roce 1307 zde byli uvězněni irští templáři v rámci potlačení tohoto rytířského řádu po celé Evropě. K jejich soudu došlo v první polovině roku 1310, jejich majetek byl zkonfiskován a v roce 1313 předán johanitům. V roce 1317 byl Dublin krátce obléhán skotským invazním vojskem pod vedením Eduarda Bruce, bratra skotského krále Roberta Bruce. Angličani se před útokem pokusili ohněm odstranit předměstí. Oheň se ale rozšířil i do města samotného. Skoti nakonec odtáhli s nepořízenou. Svolaný parlament pak nemohl zasedat na hradě, ten také nejspíše vyhořel. Velký sál hradu, ve kterém parlament normálně zasedal, byl opraven v roce 1320 a zasklen o deset let později. Angličtí králové navštěvovali Irsko jen málokdy. Richard II. tak učinil v letech 1394 a 1399. Při svých návštěvách přijímal přísahy věrnosti od všech šlechticů, irských i anglických. To byla ale pouhá formalita, poněvadž skutečná anglická nadvláda byla omezená na oblast zvanou Koloví (Pale), nevelkou oblast podél východního pobřeží Irska. V roce 1430 je hrad uváděn jako zanedbaný. Státní archiv byl poškozen zatékající vodou. Stejně tomu bylo i o pět let později. V roce 1459 byla na hradě založena mincovna, hrad byl ale pořád na spadnutí. V roce 1478 přišel královský místodržící Gerald FitzGerald, osmý hrabě z Kildare, o své místo. Měl být nahrazen lordem Jindřichem Grey. Hrabě z Kildare se ale odmítl svého úřadu vzdát. Hradní purkrabí Jakub Keating stál na jeho straně a zabránil Jindřichu Grey ve vstupu do hradu stržením padacího mostu. Parlament později toho roku přikázal Jakubovi most na vlastní náklady opravit. Král jej navíc později zbavil úřadu. Gerald FitzGerald, osmý hrabě z Kildare, byl v období let 1477-1494 téměř nezávislým vládcem v Koloví. To bylo zapříčiněno Válkou růží v Anglii a tudíž oslabenou královskou mocí. V roce 1487 se hrabě opět vzepřel králi. Tenkrát byl od roku 1485 na anglickém trůnu nový král Jindřich VII. Tudor. Dne 24. 5. 1487 nechal hrabě z Kildare v Dublinu korunovat Lamberta Simnela anglickým králem. Tehdy desetiletý Lambert byl obyvatelům Dublinu a Koloví představen jako hrabě z Warwicku, synovec zesnulého krále Eduarda IV. Ten pravý synovec zemřel ve vězení v londýnském Toweru. Lambert byl pouhou figurkou ve vzpouře Yorků proti králi. Jako král ale sídlil na hradě v Dublinu. Vzpoura byla potlačena v bitvě u Stoke dne 16. 6. 1487. Po bitvě král Lambertovi odpustil (částečně asi také proto že na ničem neměl podíl) a zaměstnal jej v královské kuchyni. Hraběti z Kildare bylo také odpuštěno, asi proto, že král stejně neměl jinou možnost, potřeboval totiž hraběte na své straně. Král se tehdy nechal slyšet, že irská šlechta by korunovala i opici za účelem získání moci. V roce 1534 na hrad zaútočil Tomáš Fitzgerald, zvaný Hedvábný Tom (Silken Thomas) podle oblečení jeho družiny. Tomáš se otevřeně vzepřel proti králi Jindřichu VIII. Tudorskému. Hradní posádka dostala včasné varování a na útok se připravila. Tomáš se svým vojskem postupně zaútočil na všechny tři hradní brány. Útok byl ale odražen a Tomáš utekl. Později se musel vzdát a nakonec byl spolu se svými pěti strýci v Londýně popraven. To bylo jediné obléhání v historii hradu. V průběhu 16. století byl hrad vězením více než sídlem královské vlády a postupně chátral. V letech 1565-1578 jej nechal královský místodržící sir Jindřich Sidney opravit. V roce 1577 zde věznil odpůrce daní. V roce 1578 nechali obyvatelé Dublinu opravit zdi v hradním příkopu. Patrně si nebyli jisti svým bezpečím a na starý hrad proto raději pamatovali. V následujícím roce byl v Birminghamské věži hradu zřízen archiv. V roce 1582 se z hradu odstěhoval soud, který tam sídlil od 13. stol. Hned následujícího roku ale došlo na nádvoří hradu k zajímavému soudnímu urovnání mezi dvěma muži z rodu O’Connor. Oba bojovali na život a na smrt. Tiege MacGilpatrick O’Connor vyhrál, useknul svému protivníkovi hlavu a předvedl ji před soudce. Tento druh soudního řízení byl zrušen až v roce 1818. Vláda Alžběty I. Anglické (1558-1603) byla dobou náboženské války v Irsku mezi protestantským, převážně anglickým obyvatelstvem a katolickou irskou většinou. Irové se odmítli podřídit vůli královny a na protestanskou víru nepřestoupili. Mnozí byli uvězněni na hradě a popraveni. V roce 1596 ve městě vybuchlo 144 sudů se střelným prachem. Stalo se tak během vykládání z lodě. Sudy byly určeny pro hrad. Přibližně 300 lidí přišlo o život. Na přelomu 16. a 17. stol. se Angličanům podařilo po téměř třech stoletích obnovit kontrolu nad Irskem. V roce 1617 byla přestavěna hlavní brána hradu. V roce 1624 bylo navrhnuto zbořit severozápadní věž hradu, ta ale o pár dnů později spadla sama. V roce 1633 se stal královským místodržícím Tomáš Wentworth. Ten zahájil dlouhou tradici slavnostních bálů na hradě. Na konci roku 1641 začala irská vzpoura v Ulsteru. Útok na Dublin nevyšel, ale 12000 protestantů bylo pobito. Tato vzpoura pak přerostla v Irskou konfederační válku, která nakonec vedla k obsazení Irska anglickým parlamentním vojskem pod vedením Olivera Cromwella v roce 1649. Irům bylo řečeno "(jděte) do pekla nebo do Connachtu" (To Hell or to Connacht). Cromwell sídlil na hradě v Dublinu. V roce 1684 hrad vyhořel. V roce 1685 byla zahájena jeho částečná přestavba na zámek. Práce byla dokončena před příjezdem krále Jakuba II. v březnu 1689. Dne 7. 5. 1689 král pořádal velký sjezd na hradě. Sídlil zde s přestávkami až do své porážky v bitvě u řeky Boyne v červenci 1690. V této bitvě přišel o trůn ve prospěch Viléma Oranžského. Při útěku z bitvy přenocoval dne 12. července na hradě a poté odplul do Francie. V 18. stol. byl hrad přestavěn do své dnešní zámecké podoby. Stále tu sídlili královští místodržící a bohatá společnost z Dublinu a okolí se tu bavila na bálech. V roce 1775 byla výbuchem ve zbrojnici poškozena Birminghamská věž. Byla proto snesena a na jejích základech ihned vznikla novověká replika. Dne 16. ledna 1922 byla na nádvoří zámku formálně ukončena britská vláda v Irsku. Od té doby slouží státním účelům Irska. Některé jeho interiéry jsou přístupné veřejnosti. V roce 2011 zde byla přivítána britská královna Alžběta II. při své návštěvě Irska. Zámek je dnes stále nazýván hradem, slovo zámek (chateau) se v angličtině pro stavby v Británii a Irsku nepoužívá..

Jméno Dublin pochází z irského Dubhlinn, což v překladu znamená Černá tůň. Tato tůň se nacházela na řece Poddle u jejího soutoku s řekou Liffey. Obě řeky odděloval nevysoký terénní hřbet zvaný Lískový hřbet (Hazelwood Ridge). Řeka Liffey jej lemovala na severní straně a řeka Poddle na straně jižní. Jejich soutok byl u východního konce hřbetu. Právě zde, na východním konci hřbetu nad onou Černou tuní, stojí dnešní hrad. Tůň dnes již ale neexistuje, byla dávno vysušena. Navíc řeka Poddle je dnes vedena podzemím. Na protějším břehu Černé tůně naproti Lískovému hřbetu vznikla v prvních stoletích našeho letopočtu první keltská osada Dubhlinn. Ta plně využila svou polohu k říční a námořní dopravě. Moře tehdy sahalo až k soutoku obou řek. Další osada, Baile Átha Cliath, vznikla na křižovatce cest v nejvyšší západní části Lískového hřbetu. Takhle osídlení vypadalo v 1. pol. 9. stol. za příjezdu Vikingů. Právě Vikingové jsou považováni za zakladatele moderního Dublinu. Celou okolní oblast si rychle podmanili a v prostoru mezi oběma původními osadami postavili první opevněné město. To zaujalo strategicky nejvýhodnější polohu na východním konci Lískového hřbetu nad soutokem řek. Město bylo obehnáno hradbou. V roce 1169 začala normanská invaze do Irska. Dne 21. 9. 1170 Normani dobyli Dublin. Mnozí Vikingové z města uprchli na svých lodích. Dne 11. 11. 1171 dorazil do Dublinu král Jindřich II. Anglický za účelem zajištění své autority nad celým Irskem. Od toho dne až do 16. ledna 1922 byl Dublin po dobu 751 let hlavním sídlem anglické vlády v Irsku..

Aby toho nebylo málo, sir Artur Vicars, který měl poklad v opatrování, zabouchnul vrata trezoru a klíče nechal vevnitř. Do příjezdu krále zbýval jediný den a poklad byl spolu s klíči zabouchnut v trezoru. Skupina pracovníků se ihned začala probíjet ocelovou stěnou za použití plynového plamene. Po půlnoci se jim podařilo prorazit malý otvor. Policii byl dán příkaz, aby přivedla malé dítě, které by se otvorem protáhlo dovnitř. To byl ale nelehký úkol. Žádná matka po půlnoci své dítě vydat nechtěla. Dítě, které nakonec dostali, brečelo, takže policie byla nucena se vloupat do cukrářství a dítě utišit sladkostmi. Úkol se pak zdařil a dítě se do trezoru protáhlo..

K tomuto povstání nakonec došlo na velikonoční pondělí dne 24. 4. 1916. Povstalci obsadili klíčové pozice v centru Dublinu a pokusili se obsadit i hrad. Poté, co zastřelili strážníka v hradní bráně, se ale stáhli do sousední radnice. Boj mezi povstalci a britskou armádou pak trval celý týden. Britská armáda neváhala střílet z děl. Z řeky Liffey na povstalce útočila svými děly loď Helga. Střed města kolem dnešní ulice O’Connell byl v plamenech. Tomuto dění se hrad naštěstí vyhnul. Povstalci se po týdnu boje vzdali. Celý Dublin je měl za bandu darebáků a hlavně za zrádce. Dokonce ani Irové neměli pochopení pro povstalce, když jejich synové prolévali krev na bojištích 1. světové války. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy britská armáda začala velitele povstání popravovat. To byla běžná praxe ve všech předchozích povstáních, ve 20. stol. to však bylo vzato jako neúměrná brutalita. Než si britské vedení uvědomilo co způsobilo, bylo celé Irsko proti nim. Z darebáků se stali hrdinové a boj za nezávislost nabral na síle. Do Dublinu se boj vrátil v roce 1919 a tentokrát byl hrad jako sídlo britské správy v epicentru dění. Nový velitel povstaleckých vojsk Michal Collins dokázal se svými zvědy infiltrovat hrad a vynést ven informace z tajných britských dokumentů. Ve špionážní válce tak, asi překvapivě, vyhráli Irové. Povstalci tak měli ve svých rukou seznam všech britských zvědů a začali je jednoho po druhém střílet. Ostatním britským zvědům došlo, že jsou na seznamu a v panice se i se svými rodinami stáhli do hradu. Povstalci pak rozestavěli kolem hradu své snipery a tím uzavřeli kruh nejen kolem hradu samotného, ale také kolem 751 let anglické (a později britské) nadvlády v Irsku. Situace na hradě byla velmi zlá, všude se tlačili lidé v žalostných sanitárních podmínkách. Nedostatek jídla a pitné vody byl každodenní realitou. Vyjít ven bylo velmi nebezpečné. V červenci 1921 bylo uzavřeno příměří. Dne 6. 12. 1921 byla uzavřena dohoda o irské nezávislosti. Dne 16. 1. 1922 pak přijel Michal Collins v taxíku na nádvoří hradu, kde se setkal s posledním královským místodržícím, lordem FitzAlan. Michael Collins mu předal kopii dohody o britské kapitulaci v Irsku. Lord FitzAlan přikázal sundat britskou vlajku a tím předal hrad i zemi irskému národu. Ne všichni Irové ale oslavovali. Šest hrabství na severu Irska zůstalo pod britskou správou. Tato situace trvá dodnes. Mnozí Irové nesouhlasili s neúplným odchodem Britů. Tento spor pak přerostl v občanskou válku a v ulicích Dublinu se opět střílelo, a to i z děl vypůjčených od britské armády. Hrad byl naštěstí opět stranou tohoto dění..