katedrála Nejsvětější Trojice

V letech 1172-1173, krátce po anglonormanském obsazení města, byla postavena krypta. Svou délkou 63,4 m je patrně největší v Irsku. Klenba krypty spočívá na dvou řadách silných pilířů. Na nich spočívají také sloupy trojlodí, centrální věže a chórového ochozu katedrály. Krypta svou délkou a šířkou zadala rozměry celé katedrály. Dnes je nejstarší stojící stavbou v Dublinu. V období 1190-1210 byly postaveny oba transepty a chór. Stavba lodě spadá do doby kolem roku 1230. Na stavbě se podílela stavební huť ze západní Anglie. Z té samé oblasti, konkrétně z lomů Dundry u Bristolu, byl dovezen také vápenec na výrobu kamenných článků. Kámen byl vyložen z lodí přímo pod katedrálou. Jeho zpracování probíhalo až na místě určení. Místní irský vápenec, tzv. calp, byl použit na hrubé zdivo. Jeho využití pro kamenné články umožnila teprve pozdější změna technologie opracování, vynucená vysokými náklady na dovoz kamene z Anglie. Po viktoriánské rekonstrukci v letech 1871-1878 je katedrála směsí doznívajícího románského slohu z konce 12. stol, gotiky z 1. pol. 13. stol. a novogotiky z doby rekonstrukce. Přestavba byla razantní, například prodloužený chór z pol. 14. stol. byl zbořen a zkrácen do původní podoby, ve které byl ve 13. stol. Jižní arkáda lodě byla celá znovu postavena jako kopie severní arkády z 1. pol. 13. stol. Původní jižní arkáda spadla spolu s klenbou již v roce 1562. Byla poté nahrazena plnou zdí. Severní arkáda pád klenby přežila, je ale značně nakloněná. Oba transepty mají půlkruhové oblouky oken. Taktéž triforium je do transeptů otevřeno půlkruhovými oblouky s dvojitými gotickými okny. Některé z těchto prvků mohou být původní. Jsou zachyceny na kresbách z 18. stol, tedy z doby před rekonstrukcí. Katedrála dnes stojí v malém parku. Ve středověku stál na její jižní straně augustiniánský klášter Nejsvětější Trojice s rajským dvorem. Dochovala se z něj jedině spodní část kapitulní síně. Jsou v ní patrné bohatě profilované kamenné články spodní části vstupního portálu a protějšího okna..

Například Velikonoce byly oslavovány v jiný den. V 2. pol. 12. stol. zavedl dublinský arcibiskup sv. Lawrence O’Toole latinskou liturgii. Zároveň zde založil augustiniánský klášter Nejsvětější Trojice. Kostel od té doby patřil klášteru. Po anglonormanském obsazení Dublinu v roce 1170 začala výstavba nové katedrály. V letech 1172-1173 byla postavena krypta. V roce 1171 se tu zúčastnil mše král Jindřich II. Anglický. V roce 1176 byl v katedrále pochován dobyvatel Irska, anglonormanský vůdce Richard de Clare, známý jako Strongbow (Silný luk). V období 1349-1362 proběhla přestavba katedrály. Byl přitom výrazně prodloužen chór. V roce 1394 zasedal v katedrále král Richard II. Anglický při své návštěvě Irska. Hrad v Dublinu k tomu asi nebyl v tu dobu způsobilý. Král zde přijal pocty a přísahy věrnosti od čtyř irských králů. Těmi byl O’Neill z provincie Ulster, McMurrough z provincie Leinster, O’Brien z provincie Munster a O’Connor z provincie Connacht. V době církevní reformace v 1. pol. 16. stol. byl augustiniánský klášter Nejsvětější Trojice zrušen a časem zanikl. Katedrála od té doby patří anglikánskému arcibiskupství v Dublinu. V roce 1562 se zřítila klenba a jižní arkáda lodě. Byl přitom zničen náhrobek dobyvatele Irska Richarda de Clare. Strongbow byl již v té době slavnou historickou osobností. Nad jeho hrobem se uzavíraly obchodní dohody, bylo proto třeba jeho náhrobek nahradit jiným. Od té doby má natrvalo zapůjčen náhrobek od jiného neznámého rytíře. Katedrála byla provizorně opravena a v tomto stavu setrvala až do 2. pol. 19. stol. V roce 1689 se tu zúčastnil mše král Jakub II. Anglický. Jakub byl katolík a katedrála se nakrátko vrátila do rukou katolické církve. Nastávající anglický král Vilém Oranžský porazil Jakuba II. v bitvě u řeky Boyne v Irsku 1. července 1690. Nový král se po bitvě zastavil v katedrále a složil zde díkuvzdání za své vítězství. Krypta katedrály v 16. a 17. stol. sloužila jako tržnice a dokonce v ní byla i hospoda. V období 1871-1878 proběhla rozsáhlá novogotická rekonstrukce pod vedením architekta George Edmunda Street. 230000 liber poskytl na opravu Henry Roe, majitel palírny whiskey. Ve stejné době byla ve stejném slohu postavena také budova Synod Hall (dnes muzeum Dublinia) na opačné straně silnice. S katedrálou ji od té doby spojuje kamenná lávka nad silnicí..

Tito zdatní válečníci byli původně Vikingové, kteří v 9. a 10. stol. obsadili Normandii. Normandie dnes nese jejich jméno jako země mužů (lidí) ze severu (Northman). Z Normandie podnikli v roce 1066 invazi do Anglie. Příchodem do vikingského Dublinu tak paradoxně jedna skupina Vikingů (Northman, muži ze severu) vytlačila jinou skupinu Vikingů, v Irsku v té době známou jako Ostman (muži z východu). Francouzi měli Vikingy za muže ze severu, Irové a Angličané za muže z východu, jde tedy o dvě odlišné zeměpisné perspektivy stejného místa původu, kterým byla Skandinávie. Ani jedna skupina již v roce 1170 nebyla čistě skandinávského původu. Zatímco Anglonormani byli napůl Francouzi a Angličané, dublinští Vikingové byli napůl Irové (zdroj: online Wikipedia). 21. 9. 1170 obě skupiny vyjednávaly před městskými branami. Velitelem mužů ze severu (Anglonormanů) byl Richard de Clare, přezdívaný Strongbow (Silný luk). Vyjednávání předsedal dublinský arcibiskup sv. Laurence O’Toole. V anglonormanském vojsku byl ale jistý Miles de Cogan. Ten asi neměl ve zvyku vyčkávat na výsledky jednání a už vůbec se mu nelíbilo, že by jejich vojsko mohlo odtáhnout, aniž by město dobylo. Miles si všiml, že dublinští muži z východu během vyjednávání nevěnovali pozornost obraně města. Se skupinou vojáků tedy zaútočil a úspěšně pronikl do města. Válečná vřava překvapila obě strany u jednacího stolu. Strongbow, slavný dobyvatel Irska, vůbec netušil co se děje. Následný souboj v ulicích města vyhráli muži ze severu. Někteří muži z východu narychlo uprchli ve svých lodích. Zbylí obyvatelé se stali anglickými poddanými. Arcibiskup sv. Laurence O’Toole se snažil zabránit krveprolití. Zatímco zachraňoval životy, Anglonormani mu vyrabovali jeho sídlo. To stálo v sousedství kostela a kláštera Nejsvětější Trojice (zdroj: C. Kostick, Strongbow, The Norman Invasion of Ireland, The O’Brien Press, Dublin, 2013). Kronikář Gerald Velšský zaznamenal příhodu z kostela Nejsvětější Trojice. Muži z východu se při útěku snažili odnést na loď cenný kostelní kříž, ten se ale vůbec nehnul z místa. Jeden Anglonorman přišel po bitvě do kostela a věnoval bohu minci. Položil ji pod onen zázračný kříž. Když se ale otočil k odchodu, bůh mu hodil jeho minci zpátky. Anglonorman vrátil minci pod kříž ještě dvakrát, bůh ale jeho neupřímný dar znovu odmítl. Anglonorman proto šel k dublinskému arcibiskupovi, omluvil se mu za rabování v jeho domě a vrátil, co nakradl. Poté se vrátil do kostela a znovu položil minci pod kříž. K jeho veliké úlevě tentokrát mince zůstala na svém místě. V následujícím roce museli Anglonormani čelit obležení města irským vojskem. Z této svízelné situace se ale dostali, částečně opět díky nepozornosti nepřítele (více k obléhání Dublinu viz historie hradu Caisleán Cnoc). Dnes se debatuje o tom, zda muži z východu museli po dobytí Dublinu v roce 1170 město opustit. Mohli se ve velkém přestěhovat do Ostmantownu (Města mužů/lidí z východu) na opačném břehu řeky. Nemuselo ale jít o nucené vystěhování. Muži z východu jsou v dublinských listinách zmiňováni i nadále (zdroj: S. Duffy, Medieval Dublin II, Four Courts Press, 2001). V sousedním Walesu byla o sto let později situace jasná. Po anglické okupaci severního Walesu v 2. pol. 13. stol. platil zákon, podle kterého neměli Velšané povoleno žít v městech s anglickým obyvatelstvem. Na noc museli města opustit. Tento zákon platil až do 2. pol. 15. stol. (zdroj: brožura Caernarfon Castle, CADW)..