kostel sv. Audoena

Nejstarší fáze byla románská, zbylé gotické a poslední již spíše renesanční. Kostel je dvoulodní obdélná orientovaná stavba. Presbytář je taktéž dvoudílný s plochým závěrem. Vnitřní rozměr stavby je 46 x 14,5 m. Arkády dělí obě lodi a obě části presbytáře. Arkáda lodi je od 19. století zazděná. Presbytář je proti lodi mírně vychýlený k severu v důsledku odlišné parcelace pozemků při rozšiřování. K západnímu průčelí jižní lodi byla v 1. polovině 15. století přistavěna hranolová věž s hlavním vstupem v přízemí. K západnímu průčelí severní lodi byl přistavěn vstupní vestibul, který umožňuje krytý průchod z přízemí věže přímo do severní lodi. Nejstarší kostel byl postaven na konci 12. století v západní části opevněného Dublinu v prostoru, který město zabralo při rozšiřování v tom samém století. V nejstarší fázi byl jednolodní stavbou s užším čtvercovým presbytářem. Nedávný archeologický výzkum odhalil jeho základy. Z této stavby dnes stojí jedině část jižní boční zdi lodi a vstupní portál, který byl při pozdějších přestavbách přenesen na své dnešní místo v západním průčelí severní lodi. Portál je zhotoven z vápence, který pochází ze západní Anglie z lomů Dundry u Bristolu. Stavební huť ze západní Anglie v té době pracovala na stavbě nedaleké katedrály Nejsvětější Trojice. Nižší kvalita provedení portálu naznačuje, že na něm mohli pracovat mistři, kteří se zaučovali v katedrále. Archeologický výzkum dále odhalil základy přímé zdi, orientované ve směru sever-jih. Ta stála asi 2 m východně od kostela. Byla interpretována jako původní západní hradba vikingského opevnění města ze začátku 12. století. Z neznámého důvodu byl kostel v 1. polovině 13. století zbořen a nahrazen užším a o něco málo delším jednodílným kostelem. Byla přitom ponechána pouze jižní boční zeď staršího kostela. Nový východní závěr kostela stál přímo na zbytcích městské hradby (pokud šlo o hradbu). Příčinou přestavby mohly být statické potíže, kostel stojí ve svahu nad řekou. Součástí přestavby byly nové odvodňovací kanály. Někdy na přelomu 13. a 14. století byl kostel rozšířen přístavbou severní lodi. Mezi oběma loděmi byla postavena arkáda. Kostel byl tedy dvoulodní stavbou bez samostatného presbytáře. Oba díly měly vlastní sedlové střechy s vlastními zděnými střešními štíty. Někdy v 1. polovině 14. století byl k severní lodi přistavěn nový, přibližně 19 m dlouhý presbytář s plochým závěrem. Jižní loď byla také mírně prodloužená k východu. Kostel tak překročil a zablokoval asi 2 m širokou ulici, která do té doby stoupala od řeky na severu podél východního závěru kostela. Ulice byla přesměrována kolem západní strany kostela. Právě na opačné východní straně zablokované ulice se nový presbytář lomí k severu. K přesunutí románského vstupního portálu ze západního průčelí jižní lodi do západního průčelí severní lodi došlo patrně v této etapě vývoje. V roce 1423 byly odlity tři zvony pro novou kostelní věž. Na jižní straně byl k lodi přistavěn kamenný dům, patrně fara a obydlí kanovníků. Tento dům dnes již nestojí, dochovala se z něj pouze tři úzká okénka v jižní zdi kostela, kterými bylo možno zvenčí přihlížet bohoslužbám. K poslední vývojové fázi došlo někdy na konci 15. století nebo na začátku 16. století. V té době byla postavena jižní část presbytáře, stejně dlouhá jako ta severní. V její jižní zdi jsou čtyři sdružená okna s půlkruhovými oblouky..

Audoenovi (Oenovi), biskupu z Rouenu, patronovi Normandie, který žil v 7. století. Zakladateli kostela byli Anglonormané, kteří od roku 1169 okupovali Irsko. Ti proto logicky zasvětili nový kostel svému patronovi. V roce 1191 věnoval první anglonormanský arcibiskup v Dublinu Jan Comyn (1181-1212) výnosy ze sv. Audoena klášteru Grace Dieu, který stál severně od Dublinu. Písemné zmínky z přelomu 12. a 13. století jasně naznačují, že nejpozději touto dobou šlo o farnost. Kolem roku 1220 odebral arcibiskup Jindřich z Londýna (1213-1228) farnost klášteru Grace Dieu a převedl ji do vlastnictví nové katedrály sv. Patrika v Dublinu. Toto pouto mezi kostelem sv. Audoena a katedrálou sv. Patrika trvá dodnes. Kostel je poprvé výslovně zmíněn v roce 1275 v závěti Kateřiny leGrant, která odkázala peníze kaplanovi a úředníkům kaple Panny Marie v kostele sv. Audoena. V kostele postupně vzniklo několik bočních kaplí, které měly laické sponzory, sdružené do cechů. V roce 1430 byl výnosem krále Jindřicha VI. Anglického v kostele sv. Audoena založen náboženský cech sv. Anny. Jeho účelem bylo zajistit modlitby za spásu duší živých a zesnulých členů cechu výměnou za poplatky. Cech financoval šest kaplanů, kteří sloužili modlitbami v šesti nově zřízených kaplích, v kapli sv. Anny, Panny Marie, sv. Kateřiny, sv. Mikuláše, sv. Tomáše a sv. Clare. Kaple byly zřízeny v jižní lodi kostela. Cech značně zbohatl z odkazů majetku a peněz v pozůstalostech bohatých členů. V Dublinu vlastnil kolem padesáti nemovitostí, z nichž vybíral roční nájemné v hodnotě 70 liber. V roce 1482 nechal Rowland FitzEustace, první baron z Portlesteru, zřídit soukromou rodovou kapli Panny Marie ve východní části kostela. Rowland byl irským královským místodržícím v letech 1474-1480 a 1487-1492. Od poloviny 16. století je kostel v důsledku náboženské reformace anglikánský. Přechod ale nebyl bez opozice, ještě v roce 1596 bylo duchovenstvo nábožensky konzervativní. V roce 1593 poskytl cech sv. Anny půjčku na opravu kostela. V roce 1597 daroval 50 liber na opravy škod po výbuchu střelného prachu v přístavu ve městě. V 16. a 17. století probíhaly spory mezi farností a cechem. Farnost obviňovala cech ze zpronevěry peněz ve prospěch svých členů. V souvislosti s tím je v roce 1630 zmíněn špatný stav kostela. Střecha byla opravena v roce 1655 a znovu v roce 1667 po veliké bouři. Při druhé opravě je zmiňováno soudní řízení mezi farností a cechem. Přestože soudní spor nebyl ukončen, cech přispěl na opravy částkou 100 liber. Celkový výdaj na opravy byl okolo 1 299 liber. Cech byl až do 18. století výrazně katolický, jeho členové to ale všemožně popírali. Kromě katolictví byli obviňováni také z daňových podvodů a ze zanedbávání údržby kostela. V roce 1682 cech popřel povinnost přispívat k jeho údržbě. V roce 1695 byly všechny náboženské cechy v Irsku zrušeny. Stav kostela se zhoršoval, v roce 1773 byla proto snesena střecha z jeho východní části. V roce 1820 byla snesena střecha z jižní lodi a arkáda mezi oběma loděmi byla zazděna. V provozu tedy farnost ponechala jen severní loď a věž. V roce 1880 byla východní část kostela převedena do péče státu, načež proběhla konzervace zdiva. Jižní loď byla převedena do státní památkové péče v roce 1987..