menhir The Steine

Jsou na něm dva reliéfy lidských tváří, jedna představuje Ivora, prvního vikingského krále Dublinu z 9. století. Druhá tvář ztvárňuje jeptišku z konventu Panny Marie z Hogges, který stál poblíž. Menhir totiž označoval hranici pozemku tohoto konventu. U menhiru je na samostatném kovovém stojanu bronzová pamětní deska. Dále je tu také menší opracovaný žulový kámen s nápisem STEIN. Jsou na něm letopočty 840-1727, předpokládaná doba existence původního menhiru a letopočet 1986, kdy byl vztyčen současný menhir..

Ústí řeky bylo přibližně 2,5 km hlouběji ve vnitrozemí, v dnešní čtvrti Temple Bar, asi 400 m západně od menhiru. Přesný účel menhiru není znám. Vikingové jím mohli vyznačit vhodné místo k přistání. Na zimu zde vytahovali lodě z vody na břeh. Mohl být zasvěcen Thóru (bohu hromu, deště, nebe a plodnosti země) nebo bohyni Freyja (bohyni lásky, plodnosti, a války), podobně jako na Orknejích nebo Shetlandách. V jeho okolí navršili Vikingové několik pohřebních mohyl. Jedna z nich byla odstraněna při rozšiřování města v listopadu 1646. Vikingové běžně stavěli mohyly na pobřeží u míst vhodných k přistání. Poblíž byl také thingplass (soudní shromaždiště). Jméno The Steine je z původní vikingské staroseverštiny. V záznamech se ale objevuje teprve od 2. poloviny 12. století po anglonormanském (anglickém) obsazení Irska. Irové do té doby znali zdejší oblast jako pláň u Ath Cliath (jméno brodu přes řeku Liffey). Anglonormané ale dávali přednost vikingským jménům před těmi irskými. Sami byli částečně vikingského původu, staroseverština jim byla bližší než keltský jazyk. Díky tomu má dnes Irsko jediný Stein. Toto germánské jméno jinde v Irsku nenajdeme. Menhir zůstal důležitým orientačním bodem až do novověku. Během staletí byl hojně zmiňován v listinách. Byla po něm pojmenována celá okolní oblast. Například v roce 1298 byly poraženy čtyři veliké duby k opravě mostu a vodního mlýnu u Steinu. Ostrůvek časem zmizel, řeka postupně zanášela ústí sedimenty a vytlačila moře dál na východ. Lidé tento proces urychlili vysušováním pobřežních mělčin. V novověku rostoucí město postupně dohánělo ustupující moře. Kámen překážel nové zástavbě, byl proto v roce 1727 odstraněn. V roce 1986 byla přibližně na stejném místě vztyčena jeho dnešní náhrada..

V září 1170 dobyli Dublin Anglonormané, někteří Vikingové přitom z města uprchli na lodích. Více k této události viz katedrála Nejsvětější Trojice, článek „Obsazení Dublinu Anglonormany v roce 1170”. Mezi uprchlíky byl i poslední irsko-vikingský král Dublinu Asculv Mac Turcaill. Vikingové utekli za svými kamarády na ostrov Isle of Man a na skotské ostrovy, kde se přes zimu připravili na protiútok. Na jaře 1171 shromáždil Asculv vikingské loďstvo o síle sta lodí a vyrazil do boje. Vikingové se v květnu vylodili a seskupili u menhiru Steine východně od města, jejich vojsko mělo přibližně 3 500 mužů. Dublin bránila anglonormanská posádka o síle několika set mužů pod vedením Milese de Cogan. Právě on Vikingům město v předchozím roce vzal překvapivým útokem, teď je musel proti značné přesile ubránit. Tou dobou pochodovalo proti Dublinu také irské vojsko pod vedením velekrále Roryho OConnora. Vikingové ale neměli v úmyslu na Iry čekat, jednali na vlastní pěst. Spolu s Vikingy přitáhlo k městu také jedno mnohem menší irské vojsko pod vedením místního krále Mac Gilla Mo Cholmóca. Ten byl spojencem Anglonormanů, proti vikingské přesile ale bojovat nechtěl. Anglonormané mu proto navrhli, ať vyčká a přidá se na tu stranu, která začne mít v bitvě převahu. S tímto návrhem byl Mac Gilla Mo Cholmóc spokojen, zaujal pozici na návrší jihovýchodně od města a čekal. Vikingové zaútočili na východní bránu Dame’s. Za podpory silné lukostřelby z hradeb se s nimi před bránou střetlo anglonormanské jezdectvo. Proti přesile ale neměli šanci a stáhli se do města. Vikingové pak zaútočili přímo na bránu a hradby. V tom okamžiku na ně ale zezadu zaútočila odnož anglonormanského jezdectva, která vyjela z města jižní bránou svatého Mikuláše. Vikingové se zarazili, v jejich zadních řadách došlo k panice. Mohli si v tu chvíli myslet, že na ně zezadu útočí nedaleko stojící irské vojsko místního krále Mac Gilla Mo Cholmóca. Anglonormané využili zmatku a zaútočili znovu čelně z východní brány Dame’s. Z tohoto útoku se Vikingové nevzpamatovali. Následoval masakr, Anglonormané nikoho nešetřili. Část Vikingů zemřela hrdinsky v boji, byl mezi nimi i známý válečník a berserk Jan Wode. Část Vikingů zemřela při útěku k lodím cestou k menhiru Steine. V tomto okamžiku na Vikingy zaútočil také místní král Mac Gilla Mo Cholmóc. Boj proběhl i na vodě, Anglonormané nedovolili druhý útěk na lodích. Poslední irsko-vikingský král Dublinu Askulv byl na lodi zajat a dovlečen zpátky na břeh. Padla polovina Vikingů, druhá polovina utekla. Ztráta poloviny vojska byla masakrem i na středověké poměry. Anglonormané chtěli, aby si to všichni jejich nepřátelé dobře zapamatovali. Další na řadě byli později v tom samém roce Irové pod vedením velekrále. Ti také měli značnou početní převahu, také jim to ale nakonec nebylo nic platné. Více k irskému obléhání Dublinu viz historie hradu Caisleán Cnoc. Askulv byl po zatčení dovlečen do města. Jako významný zajatec mohl doufat, že za něj kamarádi z ostrova Isle of Man a skotských ostrovů zaplatí výkupné. Askulv ale nechtěl žít, přál si smrt. Anglonormany proto urážel. Ti jej v boji porazili, jeho hrdost urazili a nakonec mu hlavu k zemi srazili..