Považský hrad

Značka vede kolem staršího zámku po jihozápadním úbočí hradního kopce až do sedla pod hradem na západě. Zde stezka zabočuje k východu až na nádvoří hradu. Bohužel, nádvoří i nejbližší okolí hradu je v období vegetace silně zarostlé nízkými náletovými dřevinami, které velmi znepříjemňují pohyb na hradě a pořízení rozumných fotografií..

Je ohraničen měkce tvarovanou vysokou středověkou hradbou dávající tvar kapky s jakýmsi čelním břitem na vysokém skalisku čnícím nad údolím řeky Váh. Rozsah hradu je asi 80 x 40 m. Tento rozměr nabyl nejpozději do první čtvrtiny 14. století. Hradbu doplňovaly na nejohroženější západní a severní straně dvě hranolové věže. Menší severní částečně předstupovala před líc hradby a chránila bránu prolomenou v hradbě východně od ní, masivnější západní věž byla přiložena k hradbě zevnitř. I dnes lze tyto věže ve hmotě zříceniny dobře rozpoznat. Stejně tak zazděný průchod původní brány. Jádro hradu, v renesanci zcela přestavěné, lze očekávat v nejvíce zřícené východní části. Toto však může jistě potvrdit pouze archeologický výzkum. Z jádra se snad dochovaly zasypané nepřístupné sklepy. Rozpoznání etap vývoje a samotného utváření zástavby jádra je díky jeho enormní destrukci velmi problematické. Nejstarší čtyřprostorový zalomený palác zřejmě stával při severní hradbě této části. Lze tak soudit podle výběžků příčného zdiva svázaného se severní obvodovou hradbou. Nejvýchodnější prostora tohoto paláce, ve východním břitu celého hradu, bývá díky vnitřnímu uspořádání označovaná jistě ne neprávem jako „kaple“. Později bylo od zbytku hradu příčnou zdí vydělené vyvýšené jádro, zastavěno dalšími budovami a mezi nimi vznikl menší dvorek. Hrad byl díky svému půdorysu a celkovému uspořádání předurčen pro obvodovou zástavbu, která postupně obklopila hlavní nádvoří hradu. Z vrcholně gotického období lze v obvodu nádvoří rozeznat ještě spodní část drobné budovy zapojené do pozdějšího jižního renesančního paláce. Patrně v tomto období také vznikl na západní a jižní straně nový parkán, který na jižní straně končil u nové hranolové věžice. Pozůstatky parkánové zdi se zachovaly pouze v jižní části, kde jej jako základ využila pozdější renesanční budova vysunutá z obrysu hradu. Do této doby, či již do období rané renesance, můžeme položit vznik zalomené budovy při jihozápadním nároží hradu v jeho nádvorní části, která spojila starou západní věž a gotickou budovu na jihu nádvoří a také dvě zaoblené bašty na hranolovém základě, které na jihu a západě vložili zvenčí obvodové hradby do parkánu. Renesance je na Považském hradě spjata především s osobami Jana a Rafaela Podmanických. Obvod hradu byl celkově zastavěn. Na jihu byl na starší pozdně gotický objekt a v napojení na hradní jádro postaven nový trojpodlažní palác, který je dnes nejzachovalejší částí hradu. Volný prostor podél severní hradby, od staré západní věže až po napojení na hradní jádro, zaplnily nové provozní a správní budovy. Byla zde také hradní kuchyně a průjezd hradní brány. Tu zvenčí zabezpečila půlkruhová bašta, která tvořila jakési předbraní, do něhož ústila dřevěná mostovka nesená dvěma zděnými pilíři. V renesanci docházelo postupně ke zvyšování hradeb i obytných budov, což mělo negativní vliv na vlastní statiku hradu. Severní obvodová stěna paláce jádra hradu byla proto doplněna o několik mohutných opěrných pilířů. K nejvýchodnějšímu z těchto opěrných pilířů se připojovala zeď (dnes jen krátké fragmenty) sbíhající k severnímu výběžku pod hradem, kde se také nacházejí další drobné fragmenty patrně nedokončené dolní provozní ohrady a vstupní brány do ní.

pána Tater a Pováží. Hrad sám byl v založen patrně nedlouho před tímto datem samotným králem. Matúš hrad získal násilně na královské posádce, jež střežila hrad jako centrum královské moci v této provincii. Po Čákově smrti v roce 1321 se hrad vrátil do králových rukou, který jej obratem propůjčil zemskému sudímu Alexandrovi Hedérovi. Po polovině 14. století je jako majitel udáván Pavel Ugáli. Následovalo několik méně významných polských držitelů a až v roce 1424 obdarovává hradem císař a král Zikmund Lucemburský svou manželku Barboru Celjskou. Stejně tak Barbořin zeť Albrecht Habsburský věnuje hrad své ženě Alžbětě. V roce 1458 odměňuje hradem král Matyáš Korvín Ladislava Podmanínského. Podmanínští provedli na hradě výraznou renesanční přestavbu. Vymírají v roce 1558 známým feudálem Rafaelem Podmanínským. Jako odúmrť připadl hrad opět králi, čili Habsburkům. Ti jej věnovali svému příznivci Kašparu Serédymu. Sňatkem se Serédyho vdovou získal Považský hrad Ondřej Balassa. To už však přestal těžko dostupný a zastaralý hrad Balassům vyhovovat a v roce 1631 si vystavěli na jižním úpatí hradního kopce menší renesanční kaštiel. V roce 1671 obléhala hrad císařská armáda, jelikož byl Imrich Balassa mladší zapleten do Wesselényiho spiknutí. Hrad dobýváním velmi utrpěl a snad právě toto byl důvod pro výstavbu mladšího a rozlehlejšího druhého zámku na úpatí pod hradem. Další poškození hradu přineslo neúspěšné obléhání za Thökölyho povstání. Byl sice obnoven, ale za účast Adama Balassy na vzpouře bylo panství i s hradem Balassům roku 1689 zabaveno. Noví majitelé o hrad vůbec nedbali a ten v průběhu 18. století pouze chátral, až se na počátku 19. století změnil celkově ve zříceninu. Její podobu můžeme vidět na mnoha vedutách z poloviny 19. století. Od té doby postup rozpadu zdiva hradu velmi pokročil. Hrad stále čeká na alespoň základní zajištění v podobě odborné konzervace a vyčištění divokého vegetačního náletu.