Tajemný poklad alchymistů na hradě pána z Házmburka a skřítek Kvasnička

Ten příběh vlastně začal v době vlády Jana Lucemburského, ale týká se mnohem staršího panského rodu, prastarého rozvětveného rodu Buziců. Zakladatelem tohoto  rodu, který ovládal rozsáhlé území na jihu a jihozápadě Brd, byl jakýsi blíže neznámý Búz nebo Búza. Jeho syn Dětříšek byl silák a udatný bojovník, který zahynul v roce 1110 v bojích proti Polákům. Ten se také postaral o vznik rodového erbu. Jednou ho totiž v lese napadla divoká svině, statečný Dětříšek se však nezalekl, popadl ji za uši a na zádech odnesl až domů. Pro svůj rod tehdy získal do znaku uťatou sviní hlavu. Jak se rod rozrůstal, někteří potomci začali používat přízvisko Zajíc a přidali si do znaku ještě zajíce ve skoku.

Pro ochranu svého panství si páni Zajícové postavili dva hrady, Valdek a o něco mladší Žebrák. Za vlády Jana Lucemburského však své staré rodové panství opustili. Hrad Valdek prodali rytířům Běškovcům a koupili v úrodném rovinatém kraji daleko na severu hrad na osamělém kopci. Dnes ho známe pod názvem Házmburk. O rok později, to bylo roku 1336, vyměnili s králem i hrad Žebrák za panství se starým královským, původně ještě knížecím hradem nedaleko svého nového sídla. Král měl totiž velký zájem o Žebrák, protože v jeho sousedství byly hluboké lesy s výbornou honitbou.

Nově získaný hrad byl původně dvorcem přemyslovských knížat, který střežil brod a později most přes řeku Ohři na hranici s územím kmene Lučanů. Ve 13. století se z dvorce stal již skutečný královský hrad. Protože stál v rovině, byl vybudován jako vodní. Hrad tvořila čtyřkřídlá stavba s nejméně dvěma věžemi a dvěma baštami. Hradní areál i s přilehlým městečkem Budyně obíhal vodní příkop napájený Mšenským potokem, který pak v blízkosti ústil do řeky Ohře. Zajícové se v tomto kraji usadili na 277 let.

Koncem 15. století panství zdědil Jan IV. z rodu Zajíců, byl však ještě nezletilý a majetek museli spravovat dva poručníci, Jan ze Šelmberka a Zdeněk Lev z Rožmitálu. Starali se dobře, právě v té době městečko u hradu získalo svou radnici. Rovněž mladý Jan byl dobře vychován a podle tehdejších šlechtických zvyků se vydal i na cesty do cizích zemí. Na počátku 16. století procestoval řadu exotických krajů a dostal se i do Svaté země – Palestiny a do Egypta. Právě z Egypta si přivezl neobvyklou upomínku, totiž živého krokodýla. Po návratu do vlasti vypustil krokodýla do hradního příkopu. Zvíře tam žilo několik měsíců, ale nástup evropské zimy nepřečkalo. Jan nechal uhynulého krokodýla na památku vypreparovat a vycpanina, které místní neřekli jinak než drak, visela dlouhá léta v průjezdu městské radnice. Od té doby uplynulo již dlouhých 500 let, drak následkem drsných podmínek v radničním průjezdu značně ošuměl, ale nějakým zázrakem si ho po odborné konzervaci můžeme dodnes prohlížet v zámeckém interiéru. Za Janovy vlády se totiž starý hrad již postupně měnil v renesanční zámek.

Jan zážitky ze svých cest popsal v knize, kterou nazval Sarmacie. V ní je také zmínka, že v roce 1551 došlo ve věži jeho zámku k velkému výbuchu střelného prachu, který stavbu silně poškodil. Ještě více rod Zajíců proslavil jeho vnuk Jan Zbyněk, který panství získal v roce 1596 a zastával funkci císařského rady. Byl to vzdělaný muž, který měl rozsáhlou knihovnu a na svém zámku hostil řadu významných osobností.

Kratší dobu tu žil proslulý astronom Tycho Brahe a také historik, heraldik a genealog Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Tento šlechtic polského původu musel z politických důvodů v roce 1588 opustit vlast a prožil 22 let na Moravě a v Čechách, naučil se dokonale česky a v království získal inkolát, tedy právo pobytu se všemi šlechtickými právy. Na zámku pana Zajíce sepsal a v roce 1602 vydal vynikající dílo nazvané „Diadochus, posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských a všech třech stavů slavného království českého, tj. panského, rytířského a městského“.

Nejdéle však u pana Zajíce žil Bavor Rodovský z Hustiřan. Byla to doba císaře Rudolfa II. a řada šlechticů tehdy propadla zájmu o alchymii. Pan Bavor byl vladyka z východních Čech. Jeho rod byl chudý a nemohl proto studovat na školách, přesto vlastní pílí dosáhl nevídaného vzdělání ve filozofii, chemii a alchymii a výborně ovládal i několik jazyků. Zájmu o alchymii propadl tak, že dvůr Radostov u Nechanic, který zakoupil z věna manželky brzy velice zadlužil, manželka s dítětem od něj utekla a on sám skončil ve vězení pro dlužníky. Z něj ho zachránil mocný Vilém z Rožmberka, který ho zaměstnal jako alchymistu. Pan Bavor v praktické alchymii příliš neuspěl a zakrátko byl opět na dlažbě. Trvalé zajištění nalezl až na zámku pana Jana Zbyňka Zajíce, kde prožil 20 let. Sepsal zde významná díla alchymistická i filozofická a když se mu nedařilo v alchymistické dílně, dal se na gastronomii. Vytvořil tu vynikající dílo „Kuchařství, tj. knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají“, které je považováno za úplně první českou kuchařku. Pan Bavor u svého ochránce svůj život dožil, zemřel snad v roce 1600 nebo 1601 asi v 75 letech. Kromě něho však na zámku působila řada dalších alchymistů, jejichž jména již nejsou známa.

Jan Zbyněk Zajíc se však svým mecenášstvím a nákladným způsobem života silně zadlužil. Nic nepomohlo odprodávání částí majetku, na naléhání věřitelů mu v roce 1613 byl zámek i s panstvím zabaven. Samotný kdysi mocný šlechtic tajně uprchl do Prahy, kde páni Zajícové již v roce 1454 zakoupili dům U Pelikána, který jim  jako jediný majetek zůstal. Tam Jan Zbyněk Zajíc po třech letech v úplné chudobě zemřel. Jeho dědic Jan měl sice ještě dva syny, ale oba zemřeli v dětském věku. Janovou smrtí v roce 1663 tak kdysi mocný rod pánů Zajíců vymřel po meči.

Osud zámku již také nebyl veselý. Drželi ho zejména Dietrichsteinové, kterým patřilo sousední panství Libochovice. V roce 1759 vypálili zámek i s městečkem Prusové za válek proti Marii Terezii a po částečné opravě už v zámku sídlili jen úředníci. V roce 1823 byla stavba tak zpustlá, že dvě ze čtyř křídel musela být zbořena. Posledními soukromými majiteli zámku byli Herbersteinové, kteří se na panství přiženili. Ti v letech 1904-1909 provedli generální opravu zbylých dvou zámeckých křídel.

Této generální opravy využil místní řídící učitel Antonín Janda, který shromáždil všechny archeologické nálezy a zejména zbytky alchymistické dílny. Z jeho sbírek vzniklo na zámku muzeum. V roce 1970 však bylo zrušeno, protože pro dlouhodobou opravu radnice zámek obsadilo vedení města. Teprve v roce 1997 bylo Jandovo městské muzeum obnoveno a stalo se součástí zámecké expozice. Po konzervaci se sem vrátil i vycpaný krokodýl, který je asi právem považován za nejstarší dochovanou vycpaninu v Evropě. V podzemí nároží zámeckých křídel byla v rámci muzea rekonstruována alchymistická dílna v podobě, jak asi vypadala v časech pana Bavora z Hustiřan, a to v místech, kde skutečně bývala.

Ve výklenku jediné dochované nárožní věže stojí podivuhodná soška skřítka, který se opírá o rýč a má hezké české jméno Kvasnička. Stará pověst vypráví, že se zámeckým alchymistům skutečně podařilo vyrobit zlato nebo snad dokonce elixír života a že po útěku svého pána výsledky své práce a návody na výrobu ukryli na tajném místě. Aby se ukryté věci mohly později najít, měl skřítek Kvasnička za úkol dívat se stále směrem na utajené místo.

Je tu ale jeden háček. Soška se několikrát stěhovala a sundávala z nároží, nestojí tedy přesně tak jako původně a už nikomu ze smrtelníků to místo nepomůže najít. Kvasnička je však klidný. To místo si dobře pamatuje a nářadí má. Když bude nejhůř, poklad si vyzvedne sám. Dnes by si ho stejně nikdo nezasloužil.

Vodní hrad v Budyni nad Ohří a Jandovo muzeum s alchymistickou dílnou si lze prohlédnout od dubna do října denně kromě pondělí.

 

 

 

 

 

Použité zdroje: