Na skok k Panence do Skoků - díl třetí: jako Fénix?

Před hodným časem jsem vás zde provázel historií kdysi slavného mariánského poutního místa Skoky u Žlutic. Jeho osudy jsme opustili ve 30. letech 20. století, kdy se nad ním a nad celou zemí začaly stahovat černé mraky okupace a války. Ty paradoxně pro obec velké změny nepřinesly, o to víc ji však zasáhly události poválečné.

Poškozené náhrobky na hřbitově
Poškozené náhrobky na hřbitově
© Milan Caha 05/18

Odsun a dosídlení

Na počátku roku 1945 byly Skoky malou, ale ještě prosperující vesnicí. V 28 domech zde žilo 134 obyvatel, fungovala tu fara, škola, dvě hospody, obchod. To se ale mělo brzo změnit, protože všech 134 obyvatel se hlásilo (už dlouho před válkou) k německé národnosti. Opustit místa, kde některé rodiny žily přes 200 let, bylo bolestné, nicméně k žádným násilnostem, tak běžným v této vykloubené době, zde nedošlo. Naopak, dochovala se svědectví o dojemných posledních rozloučeních německých věřících s jejich milovaným poutním místem a o toleranci v té době nevídané. V roce 1946 odešli původní obyvatelé a na jejich místo přišla hrstka dosídlenců z oblasti středního Slovenska. Znovu obydleno bylo jen 18 domů, ostatní začínaly podléhat zkáze, opuštěné a některé i vyrabované. V roce 1947 ve Skocích krátce působil tehdy jen jednadvacetiletý učitel Miroslav Dědič. Ve vesnici byl jediný gramotný a proto byl pověřen i funkcí předsedy místní správní komise – tedy starosty. Díky jeho vzpomínkám, které zachytil ve románu Kantor z Mářina dvora, víme, jak těžké to měla skupinka nových osadníků. Byla velmi chudá a do Sudet odjela s nadějí, že poprvé v životě budou hospodařit na svém. Nelze se divit, že už na počátku padesátých let část dosídlenců rozčarovaně odešla, když byla nucena vložit nedávno získané majetky do vznikajícího družstva. V dubnu 1950 zaniká během Akce K skokovský superiorát a místní premonstráti byli spolu s dalšími řeholníky internováni. V roce 1961 žilo ve vylidněných Skocích posledních 16 obyvatel. Roku 1969 zatopila údolí pod obcí voda přehradní nádrže. Přerušila nejen jedinou v té době sjízdnou cestu, ale i přívod elektrického proudu. Zbylí obyvatelé byli vystěhováni do okolních vesnic. 

Poslední obyvatelka Marie Holešová se syny
Poslední obyvatelka Marie Holešová se syny
© spolek Pod střechou, použito se svolením
Odříznutá od světa tu zůstala pouze paní Marie Holešová. Byla svědkem toho, jak se v roce 1972 vesnice mění pod lžícemi bagrů na rozvaliny. Bez elektřiny a bez společnosti lidí tu žila v jediném zachovaném domě – bývalém Schopfově hostinci čp. 21. až do 29.10.1982, kdy tragicky zahynula ve studni před vlastním domem. Absurdní na jejím příběhu je, že se dobrovolnou skokovskou poustevnicí stala proto, aby mohla být pohřbena vedle dcery Štefinky, která ve Skocích zemřela počátkem šedesátých let. Toto přání se jí ale nesplnilo. V době skonu paní Holešové byl už skokovský hřbitov dlouho úředně zrušen a paní Holešová odpočívá několik kilometrů od Skoků, na hřbitově v Bochově. S jejím odchodem definitivně zanikla vesnice, která tu prokazatelně existovala skoro 500 let.

 

Ruina Schopfova hostince - poslední dům obce
Ruina Schopfova hostince - poslední dům obce
Milan Caha 05/18

Na přelomu tisíciletí

Vesnice zanikla, poutní kostel ale stále odolával zubu času. Ač jeho okolí postupně pohlcovala příroda, čas od času se u něj či v něm sešli věřící, aby si poslechli slovo Páně. Neodradily je ani ústrky úřadů, ani několik kilometrů dlouhá rozbahněná a špatně sjízdná cesta od nejbližší silnice. V polovině osmdesátých let se začali objevovat i němečtí rodáci a jejich děti. Od roku 1981 tyto pololegální poutě organizoval spolek Ackermann-Gemeinde z Würzburgu. Zpočátku měly punc dobrodružství a absurdity – stávalo se, že autobus „německých turistů“, který oficiálně mířil do některého lázeňského města v okolí, „zabloudil“ a „náhodou„ se ocitl u kostela. Postupně, jak se atmosféra uvolňovala, začaly být tyto poutě tolerovány. Dnes na ně navazují pravidelné česko-německé poutě smíření, které se tradičně konají 1. května. Období po roce 1989 přineslo Skokům několik zásadních změn. V roce 1990 byla obnovena tepelská premonstrátská kanonie a v roce 1998 jí byl, vedle kláštera a desítky dalších kostelů, vrácen i kostel Navštívení Panny Marie. Začaly i první pokusy navrátit místu život – o prázdninách 1995-2007 tu probíhaly česko-německé křesťanské mládežnické tábory, při kterých byl mimo jiné vyčištěn zcela zarostlý hřbitov a okolí kostela bylo postupně zbavováno náletových dřevin.

Hřbitov na konci 20. století
Hřbitov na konci 20. století
© spolek Pod střechou, spoužito e svolením

Boční oltář poškozený zloději
Boční oltář poškozený zloději
© Milan Caha 05/18
Ve stejné době ale kostel paradoxně utrpěl nejhorší škody v celé své historii. Většinu roku opuštěný objekt byl ideálním místem pro zloděje uměleckých předmětů a posléze i barevných kovů. Během několika vloupání zmizelo z vybavení kostela prakticky vše, co mělo nějakou cenu a co se dalo odnést. Díky bochovskému faráři se podařilo zachránit to nejcennější – originál dobrotivého barokního obrazu Panny Marie Skokovské. Z bochovské fary, kde byl nějakou dobu ukryt, se později přestěhoval na faru do Žlutic. Byl rekonstruován a nakonec nalezl důstojné útočiště v konventní kapli tepelského kláštera a je ho zde možné navštívit. V klášteře v Teplé jsou uloženy i další předměty ze Skoků – píšťaly varhan, několik soch, ozdobné barokní mříže z oratoře a sakristie, kovový reliéf z průčelí kostela i zvon ze sanktusníku. Část odcizených uměleckých děl byla nalezena policií, většina ale beze stopy zmizela. Tepelští premonstráti nechali v roce 2005 už téměř kompletně vypleněný kostel zazdít, ale ani to nájezdníky neodradilo. Poslední velká loupež zde proběhla v roce 2006, kdy zloději s motorovou pilou odřízli konstrukce sanktusníku a bání věží, aby se snáze dostali ke krytině - měděnému plechu. Tato událost se dostala do místních legend a bývá přezdívána jako poslední skokovský zázrak. Jeden ze zlodějů při loupeži z věže spadl a nejen že se nezabil, ale dokonce ani neochrnul. O zázraku ale lze mluvit i v jiné souvislosti – protože od této události se paradoxně odvíjí další, snad šťastnější kapitola historie kostela i poutního místa.

Torzo varhan poškozených zloději
Torzo varhan poškozených zloději
© Milan Caha 05/18

Znovu Pod střechou

Rok 2007 přinesl nejen nové zastřešení věží (pro jistotu jen pozinkovaným plechem), ale i aktivity toužimského sdružení (dnes spolku) Pod střechou, které se do té doby zabývalo zejména oživením života v Toužimi a záchranou zdejšího zámku. Parta nadšenců, vedena amatérským historikem, lokálním patriotem a vzdáleným potomkem jednoho ze skokovských superiorů, Jiřím Schierlem, začala postupně vracet místu smysl a život. Ve spolupráci s premonstráty a stále rostoucí skupinou dobrovolníků bývá kostel v sezóně (která se stále prodlužuje) zpřístupněn (a to i v pondělky). Dobrovolníci nejen umožní návštěvníkům vstup, ale rovněž zájemce kostelem provedou a rádi se podělí o (leckdy velmi detailní) znalosti historie místa. Specialitou bývají prohlídky obvykle nepřístupných prostor – zejména půdy, kde je k vidění unikátní dřevěná konstrukce falešné klenby lodi.

Bohoslužba při česko-německé pouti smíření
Bohoslužba při česko-německé pouti smíření
© spolek Pod střechou, použito se svolením

Do kostela se vrátil i bohatý církevní život. Oproti dvěma výročním poutím v devadesátých letech 20. století tu dnes probíhají víc než dvě desítky bohoslužeb, v každé roční době a dokonce tu bývají i štědrovečerní půlnoční mše. Znovu zde probíhají i svatby a křty. Zásluhu na tom má další z velmi aktivních členů spolku – P. Vladimír Slámečka, rektor Akademické duchovní správy na ČVUT v Praze. Spolek podporuje moderní poutnictví - vybudoval poutní cestu, která spojuje Skoky s klášterem v Teplé, po vzoru slavnějších poutních cest nabízí poutnické pasy a certifikáty. Snahou spolku je poskytnout poutníkům a dobrovolníkům lepší zázemí, připravuje přeměnu ruiny poslední zachovalé budovy obce - bývalého Schopfova hostinc - na Poutní dům. V kostele každé léto probíhá cyklus koncertů, který organizuje místopředseda spolku, písničkář a člen legendárních skupin Čp. 8 a Majerovy brzdové tabulky Petr Linhart. Tradiční už je i plenér mladých výtvarníků Listy s Gasthausu, kteří tu na konci letních prázdnin tvoří a vystavují svá díla. V neposlední řadě ve Skocích probíhají i pracovní akce, jejichž cílem je údržba stále zarůstajících ploch kolem kostela, mimo jiné organizované jako setkání CITO hráčů gaocachingu. Pokud se budete chtít k Panence do Skoků vypravit, ať už jako poutník, milovník historie či kultury, nebo třeba přiložit ruku k dílu, budete zde určitě vítaní. Jen si před cestou ověřte na stránkách skoky.eu případně na FB, zda bude otevřeno a případně, kdy se ve Skocích co koná.

Koncert Motus Harmonicus v rámci projektu Živé Skoky
Koncert Motus Harmonicus v rámci projektu Živé Skoky
© spolek Pod střechou, použito se svolením

Použité zdroje:

  • Zdroj: Jiří Schierl, materiály spolku Pod střechou

Galerie

Mohlo by vás zajímat