Příběh obyčejného evangelického faráře z hor

Když roku 1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, skončilo konečně mnohaleté pronásledování protestantů. Tisíce lidí se mohly opět svobodně přihlásit k utajované víře svých předků. Také v protáhlé horské vsi malebně rozložené ve stráni se hned příštího roku ustavil evangelický sbor. Služby Boží se konaly ve stodole sedláka Jiřího Fabiána. Místní evangelíci však toužili získat pro ně důstojnější stánek a tak se pustili do stavby kostela, samozřejmě jen takového, který by splňoval přísné podmínky císařského patentu a jaký si ves chudých horalů mohla dovolit. Do roka stál na horním okraji vesnice, téměř na horském hřebenu. Na první pohled ani žádný kostel nepřipomínal, bylo to vlastně jen větší prosté venkovské stavení sroubené ze silných smrkových klád a ze dvou stran obklopené krytým podsíňkem, jak se v tom kraji říká. Bez věže, kterou ani mít nesměl, s jednoduchými okny, i vnitřek velmi prostý bez obrazů a soch. Kostelík začal sloužit v létě roku 1793.

Uplynulo 80 let a místní evangelíci hledali nového faráře. Kupodivu se zájemce o toto místo objevil, byl tehdy správcem evangelického učitelského semináře v Čáslavi a pro neustálé neshody s nadřízenými chtěl přejít do duchovní služby. A v dubnu 1875 místo skutečně nastoupil. Nový kazatel byl mladý a vzdělaný muž, bylo mu 29 let. Mnozí pochybovali, že mladík v tomto drsném kraji vydrží delší dobu, ale všechno dopadlo jinak. Kazatel totiž pocházel z tvrdých poměrů. Narodil se v přízemním řadovém domku se širokým průjezdem jako deváté z 10 dětí v rolnické a lnářské rodině v městečku Jimramov na Vysočině, v rodině se starou evangelickou tradicí. Strýc Václav byl dokonce evangelickým knězem.

Nadaný hoch přešel z církevní školy v rodném městečku na piaristické gymnázium v Litomyšli. To bylo však zařízení katolické a tak po pěti letech putuje na evangelické gymnázium v Gütersloh až v dalekém Vestfálsku. Po maturitě v roce 1866 pokračoval tři roky ve studiu na bohosloveckých fakultách, každý rok jinde. Nejprve v Berlíně, pak v Bonnu a nakonec ve Vídni, kde složil závěrečné zkoušky. Pak následovala rychle za sebou tři působiště během jediného roku, fary v Telecím na rodné Vysočině a v Krabčicích pod Řípem a ještě vychovatelské místo v Kolíně nad Rýnem. V dalším roce působil v duchovní službě v Roudnici nad Labem, ale brzy přijal pozvání Svobodné církve na pobyt ve Skotsku. Po návratu vystřídal několik míst u evangelických sborů na Roudnicku a v Hořátvi u Nymburka, až v roce 1872 zakotvil jako správce semináře pro evangelické učitele v Čáslavi. Vydržel tam jen dva roky, protože nevycházel s nadřízenými a dobrovolně přesídlil na vzdálenou faru v zapadlé horské vsi v neznámém kraji. Zůstal tam plných 20 let.

Z předchozích působišť si nový kazatel přinesl sem do hor rozepsanou knížku pro děti. Do roka ji dokončil a vlastním nákladem vydal. Anonymně. Příležitostnou literární činnost považoval totiž jen za zálibu a anonymně vydával všechny své spisy, ať to byla studie o Mistru Janu Husovi, rozbor kralického překladu Nového zákona nebo povídka Kamarádi. Dětská knížka tehdy nevzbudila žádný ohlas a zapadla. Až po 17 letech zázračně vstala z mrtvých, když na ni upozornil jeden novinový článek. Čtenáři si ji pak brzy zamilovali, takže vycházela znovu a znovu. Stále anonymně. V roce 1912 vyšla podesáté a autora, tehdy už 66letého, čtenáři poprvé poznali jménem.

Ten už mezitím v roce 1895 ukončil své působení na venkovské faře a přestěhoval se do Prahy jako nezávislý misionář. Působil jako kazatel, vydával Reformované listy a revidoval Bibli kralickou. Odmítl proto i výhodné nabídky na působení ve Vídni, Amsterdamu i v Americe. Zůstal věren své vlasti a když v Praze zemřel, bylo mu 83 let. K věčnému odpočinku byl uložen na Vinohradském hřbitově. Jeho knížka pro děti se stávala stále proslulejší a ovlivnila mnoho generací nejen v podobě tištěné, ale později i filmové a televizní.

Starý dřevěný evangelický kostelík ve stráni Vsetínských vrchů stojí dodnes. A nejen to. Stále vyhlíží tak, jak ho jeho budovatelé postavili. Nemá žádné vytápění ani umělé osvětlení. Je u nás už jediný, který si zachoval původní základní rysy tolerančních kostelů: lavice kolem oválného stolu a kazatelnu na delší straně proti vchodu. Po stranách kazatelny jsou dosud dvě černé oválné tabule s citáty z Písma psanými ještě švabachem a na stropě citát z Matoušova evangelia. Jako by se tu zastavil čas. Ale nezastavil se. Přibývající hroby na hřbitově v příkré stráni pod kostelem to dosvědčují.

První bohoslužby se tu konaly 29. června 1793 a památný kostel je stále živý. Vesničané sem dodnes přicházejí nejen na pobožnosti, ale také na svatby. A když přijde čas, vyprovázejí tu své sousedy i na cestě poslední. Nezapomínají ani na svého někdejšího faráře. Nebýt jeho, kdo by dnes o jejich kostelíku věděl.

Zbývá jen dodat, že ten farář se jmenoval Jan Karafiát (1846-1929) a jeho dřevěný evangelický kostel stojí v obci Velká Lhota. Působil tu v letech 1875-1895. Jeho knížku Broučci znají snad všechny děti.

 

 

Galerie