Kaple sv. Šebestiána v Uherském Hradišti: Příběh člověka, který vstal z mrtvých
30. prosinec 2019 | Tereza Marková 4 min | Historie
Povídání o historii naší země může být úsměvné, ale i vážné. To dnešní bude tím druhým případem. Hrůzný příběh vojáka střežícího město Uherské Hradiště, který přežil dobu moru.
Uherské Hradiště – slovácká metropole i město lidových řemesel, folklorních tanců, vína a mnoha historických památek. Některé jsou všeobecně známé, některé skoro anonymní. A přesto se k nim může vázat příběh, který kdyby upadl v zapomnění, byla by to veliká škoda. Na jednu takovou pozoruhodnost jsem se jela do Uherského Hradiště podívat.
Stojím v centru města, na jednom z jeho náměstí. Náměstí Palackého. Část plochy je lemována honosnými měšťanskými domy z údobí kolem roku 1900, ve kterých žili místní advokáti. V tu dobu vzniklo i toto náměstí, na kterém se dodnes nachází malá nenápadná kaplička se soškou svatého Šebestiána.
Ničivá vlna morové epidemie
Přenesme se téměř o 400 roků zpět, do let 1640 až 1715. Tehdy celé město, které již neslo název Uherské Hradiště, obklopovaly bytelné kamenné hradby s vodním příkopem. Jako vjezd dovnitř sloužily dvě brány – Kunovská a Staroměstská. Kamenné hradby udělaly z města dokonale nedobytnou pevnost, na morovou nákazu byly však krátké.
A tak kolem roku 1645 začalo toto vysoce nakažlivé onemocnění řádit i v Uherském Hradišti. Pomoci, bohužel, nebylo. Toto ochoření mělo 100% úmrtnost. Denně umíraly desítky nakažených a pohřbívat je nebylo již v lidských silách. Daleko za městem, až u obce Mařatice, byly vykopány velké jámy, kde všechny nebožtíky házeli a polévali vápnem. Tomuto místu se každý vyhýbal obloukem. Zde nebylo živých, pouze mrtvých.
„Smrt je jen kus života těžkého, nad smrt těžší však umírání je….“
Jedné noci se v hromadě lidských těl něco pohnulo a z jámy se nahoru začala škrábat mužská postava. Chtěla pryč. Pryč z tohoto hrůzného místa. S vypětím zbytků posledních sil se to podařilo a zcela vyčerpaný muž se dostal ke 2,5 km vzdálenému lidskému obydlí.
„Uprostřed noci posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už, na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž…“
Zvláštní zvuk a tiché volání o pomoc probudilo hospodáře ze stavení. Otevřel dveře a na prahu uviděl ležet na smrt nemocného muže celého od vápna. Dobře věděl, co to znamená, ale přesto nabídl tomuto člověku pomoc. Vzal jej do chalupy, dal mu najíst, napít a poskytl mu střechu nad hlavou.
„Mrtví na ulicích oživnou, muziky ve vsi zahrají, na cestách rozkvete kamení, my sami budem si vráceni…“
Po několika dnech se nemocný pomalu rozpovídal. Jmenoval se Jiří Adam z Říčan a byl vojákem hradební stráže, která střežila Kunovskou bránu. Prochladnul a onemocněl. Vysílen náročnou službou, hladem a vysokými horečkami, ztratil ve službě vědomí. Když sběrači mrtvých našli jeho bezvládné tělo, napadlo je jediné – další bezduchý. Naložili ho na vůz a spolu s ostatními mrtvolami, jej vhodili do morové jámy. Hrůza, kterou tam viděl kolem sebe, v něm zburcovala poslední síly dostat se odtud pryč za každou cenu.
Příběh měl šťastný konec. Voják se uzdravil a vrátil se zpět do služby. Na místě poblíž Kunovské brány, kde byl tehdy nalezen, postavil v roce 1715, spolu s dalšími žoldnéry, malou modlitebnu na památku těch, kteří morovou epidemii v Uherském Hradišti nepřežili. O rok později byla kaple vysvěcena sv. Šebestiánovi, patronovi vojáků. Tenkrát stála na holém místě, kolem dokola byly jen hradby.
Zemřeli, abychom my žili….
Dnes je tato svatyně v centru Palackého náměstí kulturní památkou Česka. Je obklopená zelení a je tak nenápadná, že byste ji dokázali klidně i přehlédnout. Ale když už teď víte, jakou toto místo má historii, usedněte na chvilku na jednu z laviček, kterými je lemován chodník ke kapličce, a v duchu uctěte památku přibližně čtvrt milionu Čechů a Moravanů, kteří v této morové epidemii zahynuli.
Autor: Tereza Marková
Použité zdroje:
- V textu byly použity úryvky básní Jiřího Wolkera.
