Rok české hudby – 200 let od narození zapomenutého skladatele

Jak je vlastně stará vesnice Kublov na Berounsku, těžko říct. První písemná zmínka o ní je poměrně pozdní, až z roku 1588. Kublov leží na jihozápadním svahu vrchu Velíz, jehož více než tisícileté historii od pohanských dob je věnován samostatný článek s názvem "Tajemný vrch Velíz - svědek dávné minulosti české historie".

Kublov má dnes přes 600 obyvatel, kteří však nestačí uživit ani vlastní venkovskou školu a tak místní děti musejí dojíždět do sousední obce. Přízemí staré školní budovy využívá jen mateřská a hudební škola a patro v bývalých třídách kromě veřejné knihovny ukrývá památník. Památník nejslavnějšího kublovského rodáka.

Kublov je rodištěm malíře Adolfa Pergla, který vytvořil oltářní obraz svatého Jana Křtitele pro velízský kostel, ale to pro velkou slávu nestačilo. Příběh skutečně nejslavnějšího kublovského rodáka začal nenápadně na počátku 19. století. Tehdy žil v malé roubené chaloupce na břehu potůčku zednický tovaryš František Zvonař a oženil se s Magdalenou Vokáčovou, která byla stejně jako on poddanou točnického panství. V této chudé rodině se 22. ledna 1824 narodil synek, který dostal jméno Josef Leopold. Zvonařovi se protloukali jen těžce a tak se rozhodli, že jejich syn se vyučí poctivému řemeslu krejčovskému. Ale člověk míní a osud – někdy naštěstí – rozhodne úplně jinak. Kdyby se záměr rodičů uskutečnil, nebyla by dnes na jejich domku pamětní deska.

Malý Zvonař dostal jako žáček příležitost zpívat na kůru velízského kostela. Ukázalo se, že má mimořádné vlohy pro hudbu. Zřejmě první si toho všiml učitel Václav Eismann a začal hocha učit hře na housle. Svým dílem přispěl také slepý strýc Josef Frýbert, který byl venkovským muzikantem, a naučil chlapce základům hry na flétnu, klarinet a lesní roh. Ten dělal rychlé pokroky a když se ve 13 letech pokusil o vlastní hudební skladbu, usoudil učitel Eismann, že už mu více dát nemůže. Vydal se tedy na Velíz za farářem Josefem Dmychem, který právě nově nastoupil na zdejší faru.

Farář Dmych vstoupil do života nadaného hocha velmi rázně. Vysvětlil jeho rodičům s velkou rozhodností, že takový hudební talent nemohou zahodit a dát ho na krejčího. Dohodl s nimi, že si chlapce vezme na faru a připraví ho ke zkouškám na piaristickou školu v Berouně. Leopoldovi se tak změnil svět. Na velízské faře to bylo něco úplně jiného než v chudé vesnické chaloupce. Byl tady klavír a v protějším kostele kůr s varhanami. Chlapec se rychle zdokonaloval ve hře na různé hudební nástroje, seznámil se se skladbami starších mistrů a získal základy němčiny. Za živobytí, které mu farář poskytl, účinkoval na kůru, pásl ovce, obstarával nákupy a pomáhal na farském hospodářství.

Josef Leopold dobrému faráři rozhodně ostudu neudělal a přijímací zkoušky k piaristům úspěšně složil. Stejně úspěšně v 17 letech školu ukončil a odešel do Prahy, kde absolvoval jednoletý učitelský kurz u sv. Jindřicha. Mohl se stát pomocným učitelem, ale to ho nelákalo, chtěl se věnovat hudbě. Přihlásil se proto ke zkoušce na varhanickou školu, kterou tehdy vedl proslulý varhaník a pedagog Karel František Pitsch (1786-1858), původně varhaník ve svatomikulášském chrámu na Malé Straně. Zkouška nedopadla dobře, vždyť Zvonař v té době vůbec neměl možnost hrát na varhany. Protože však prokázal nesporné nadání, byl přijat alespoň prozatímně a nemohl tušit, že právě tato škola bude jeho osudem na dlouhou řadu let.

Přijetí na varhanickou školu si Zvonař vážil a snažil se proto rychle dohonit všechny své mezery v hudebním vzdělání, a to nejen v praktické hře, ale především v teorii a dějinách hudby. Velice nuzné poměry, v nichž musel žít, a dlouhodobé přepínání sil mu však přivodily vážné chronické onemocnění plic, které poznamenalo celý jeho budoucí život. Karel František (Carl Franz) Pitsch, který pocházel z Bartošovic v Orlických horách, byl původně profesorem varhanní hry a od roku 1842 ředitelem školy. Pracovitého Zvonaře si oblíbil a tak se mladík v 21 letech stal jeho asistentem s doslova žebráckým platem 5 zlatých měsíčně. Teprve později byla tato almužna zvýšena na dvojnásobek a Zvonař si ještě trochu polepšil, když kromě výuky varhan se stal také druhým učitelem chorálního zpěvu. Přitom se stále pilně systematicky vzdělával v hudební kompozici i teorii, studoval skladby starších i současných autorů a současně aktivně působil v pěveckém a hudebním spolku Cecilská jednota jako zpěvák a violista. Začal stále více komponovat, nejprve písně a sbory na německé texty. Po neúspěšné revoluci v roce 1848 se však významně angažoval v českém národním hnutí, svým vzděláním a rozhledem si vydobyl značnou prestiž. Skládal již písně na vlastenecké texty a z 50. let 19. století pocházejí i umělecky velmi zdařilé skladby sborové, chrámové, varhanní a komorní, mezi něž patří klavírní trio a kvintet a především smyčcový kvartet.

Léta strávená na varhanické škole byla pro Zvonaře relativně nejšťastnější, měl postavení uznávaného umělce. Když roku 1858 zemřel ředitel Pitsch, bylo téměř samozřejmé, že se jeho nástupcem stane právě Zvonař. Tím se skutečně stal, ale pouze prozatímním. Definitivního jmenování, které očekával, se nedočkal. Za vedení školy se mu sice dostalo písemného uznání školního výboru, ale v konkurzu na ředitelské místo byl vybrán jiný uchazeč, Josef Krejčí. Zklamaný Zvonař, který varhanické škole obětoval vlastně celý dosavadní život, se roku 1860 rozhodl odejít. Přijal místo ředitele pěveckého a hudebního spolku zvaného Žofínská akademie a zasloužil se o jeho významné povznesení. Zavedl tu kromě tradičního mužského také dívčí sborový zpěv a později založil i velmi pokrokové devítiměsíční kurzy pro učitelky klavíru a zpěvu. Zájem o sborový zpěv a značné zkušenosti v tomto oboru způsobily, že Zvonař stál rovněž u zrodu proslulého pěveckého spolku Hlahol.

Zvonař pracoval do úmoru, publikoval množství článků v různých časopisech, ať už to byly Pražské noviny, Dalibor, Slavoj nebo Národní listy. V Umělecké besedě byl členem komise pro vypracování české hudební terminologie. V roce 1861 vydal tiskem první český pokus o systematický výklad hudební teorie pod tehdy módním dlouhým názvem „Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště“. Pro Riegrův naučný slovník napsal většinu hudebních hesel a první přehled dějin české hudby. Během tří let vydal čtyři svazky sborníku nazvaného „Hudební památky české“. Ve Sborníku učitelském poskytl mnoho neocenitelných pokynů a rad učitelům a varhaníkům. Kromě množství jiných skladeb vytvořil v této době také svou jedinou operu Záboj na námět z Rukopisu královédvorského, která se však nikdy nedočkala jevištního provedení.

I když horečně pracoval, musel se Zvonař stále potýkat s existenčními starostmi. Přes zhoršující se nemoc přijal v roce 1863 místo učitele zpěvu na české vyšší škole dívčí v Praze a o rok později se dokonce stal ještě ředitelem kůru v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Měl to tam blízko, vždyť bydlel ve Vodičkově ulici, ale jeho organismus takový nápor už nemohl vydržet. Plicní choroba ho zahubila 23. listopadu 1865, do 42 let mu scházely ještě dva měsíce. Zůstalo po něm pozoruhodné teoretické dílo a na 200 skladeb, které už většinou upadly v zapomnění. Josef Leopold Zvonař je v encyklopediích označován za jednoho z hlavních představitelů předsmetanovské hudební éry. Je to trochu komické, když si uvědomíme, že Smetana se narodil v témže roce jako Zvonař. Jen o 40 dní později.

O tom, že Zvonař byl ve své době váženou a uznávanou osobností, svědčí i dochovaná novinová zpráva z června 1865. Pěvecký sbor z Kopidlna tehdy žádal Zvonaře o souhlas, aby mohl ve svém názvu nést jeho jméno. Zvonař to odmítl s poukazem, že taková čest přísluší jen osobnostem nežijícím. Netušil, že již v prosinci téhož roku bude moci sbor v Kopidlně tuto podmínku splnit. 

Jediná Zvonařova opera patřila mezi první opery na český text psané pro profesionální scénu. Libreto Zvonařovi, který v té době působil na pražské varhanické škole, poskytl populární obrozenecký spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský (1837-1883). Jedná se o jediné operní libreto v jeho tvorbě, která však zahrnuje značné množství divadelních her. Zvonař začal partituru psát již v roce 1859, intenzivněji se jí však začal zabývat v době příprav otevření pražského Prozatímního divadla, prvního českého profesionálního divadla. Zvonař dokončil 15. června 1861 první jednání, 10. ledna 1862 třetí a 23. ledna téhož roku i prostřední. Protože by bylo vhodné započít činnost nového divadla domácími díly, měl se stát Záboj zahajovacím představením anebo alespoň první uvedenou českou operou. Ředitelství však operu nakonec nepřijalo. Namísto Záboje a při nedostatku jiné původní české zpěvohry byl nakonec operní provoz Prozatímního divadla zahájen 18. listopadu 1862 operou Vodař Luigiho Cherubiniho.

Slabinou Zvonařovy opery bylo libreto, které postrádalo dramatický náboj, navíc dějová linie fakticky končí již ve druhém jednání, a třetí akt je proto prakticky zbytečný. Ani partitura, jejíž značnou část zabírají sbory, současníky nepřesvědčila. Zvonař i pak usiloval o uvedení své opery, avšak neúspěšně, přestože byl podporován svými přáteli z Umělecké besedy. Koncertně byly nakonec uvedeny jen některé ukázky ze Záboje, a to nejprve na koncertě techniků v březnu 1863 na Žofíně a pak v březnu 1865 na druhém abonentním koncertě Umělecké besedy dirigovaném Bedřichem Smetanou. Nedlouho poté Zvonař zemřel a jeho opera se nedostala na jeviště ani poté, co kapelnictví v Prozatímním divadle převzal Smetana.

K poslednímu odpočinku byl Zvonař uložen na velízském hřbitůvku v blízkosti místa, kde prožil svá asi nejšťastnější léta díky rodičům a dobrému faráři.

Obec Kublov na svého rodáka nikdy nezapomněla. Už pouhých 6 let po jeho smrti, v roce 1871, byl postaven pomník s lyrou a Zvonařovým jménem. V novogotickém slohu jej z umělecké litiny zhotovily železárny v nedalekém Novém Jáchymově. V témže roce na Zvonařův rodný domek přibyla také masivní litinová pamětní deska.

Jen několik kroků nad pomníkem stojí stará školní budova, v níž už dnes působí jen mateřská škola. V roce 1964 byl v jedné z bývalých tříd v patře otevřen Památník Josefa Leopolda Zvonaře. Přístup do něj je však umožňován jen po dohodě s obecním úřadem, poněvadž příliš mnoho zájemců už sem opravdu nezabloudí. Prostý památník s několika vitrínami uchovává zejména notové party a různé listinné materiály, ale je tu také Zvonařova busta zhotovená sochařem Karlem Stádníkem z Velízu a podobizny umělcových rodičů, Magdaleny a Františka Zvonařových od neznámého autora. Památník se také chlubí tím, že může návštěvníkům předvést nahrávku ukázky ze Zvonařovy nikdy neprovedené opery Záboj, kterou v podání sólisty opery Národního divadla Ivana Kusnjera získal díky Českému rozhlasu.

V dolní části vsi se na břehu potoka obdivuhodně zachoval roubený domek čp. 10, v němž se Zvonař narodil. Jeho exteriér je citlivě uchován v původní podobě. Díky za to patří majiteli z konce 20. století, panu Janu Hoškovi. Jeho rod domek vlastnil dlouhá desetiletí a tento zručný řemeslník se v něm narodil stejně jako kdysi Zvonař. Jan Hošek byl vyhlášený řemeslník, truhlář. Stopy jeho práce jsou všude vidět. Střecha vlastnoručně pokrytá šindelem, který po dohodě s památkáři nahradil původní došky. Zkrátka domek jako z pohádky a vedle něj království domácího pána, bohatě vybavená truhlářská dílna. Její věhlas sem jednoho dne zavedl i filmový štáb a ne ledajaký. Na dvorku rodného Zvonařova domku se totiž natáčely scény do oscarového filmu otce a syna Svěrákových Kolja. Malý Kolja se v krátké scéně pokoušel prohánět káču, kterou pan Hošek zhotovil, a pod stromem na dvorku vedl rozhovor Zdeněk Svěrák s Jiřím Sovákem. Pro nezapomenutelného herce, kterým Jiří Sovák byl, to byla jedna z posledních filmových scén v životě. Z natáčecího dne toho však ve filmu nakonec příliš mnoho nezbylo.

Měl jsem to štěstí, že jsem se s panem Hoškem u jeho domku osobně setkal, když mu už táhlo na osmdesátku. S nadšením mi ukazoval svou vyhlášenou truhlářskou dílnu i svou práci na šindelové střeše a vyprávěl o natáčení filmu Kolja. Měl jsem možnost vidět i interiér Zvonařova a jeho rodného domku. Uplynula řádka let a domek je dnes ve vlastnictví obce Kublov. Je památkově chráněn stejně jako kostel s fragmenty kláštera na Velízu, kde Zvonař prožil šťastné chvíle dětství a mládí.

Josef Leopold Zvonař jednoho dne, když už úspěšně působil na varhanické škole v Praze, zašel na Velíz, aby navštívil faráře Josefa Dmycha, kterému vděčil za počátek své kariéry. Byl to jistě šťastný den. Zvonař si tenkrát vyšel na jedno ze svých oblíbených míst s vyhlídkou do kraje. Usedl a z kapsy vytáhl výtisk časopisu Květy vydávaného Josefem Kajetánem Tylem. Bylo to číslo z 5. října 1847. Zvonařův zrak maně sklouzl na jednu otištěnou báseň. Napsal ji Václav Jaromír Picek, tehdy okresní soudce ve Zbirohu a v české společnosti známý jako velmi konzervativní vlastenec a příležitostný literát. Jeho báseň se jmenovala „Vlastenské hory“ a začínala slovy „Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne ...“

Zvonaře báseň zaujala. Zatímco oči klouzaly po textu, hlavou už táhla velebná melodie. Píseň se rozletěla po zemi a brzy znárodněla. Jméno autora přestalo být důležité a to je snad jeho nejkrásnější odměna. Ta píseň vyprovodila už tisíce Čechů na jejich poslední cestě a v Kublově se dodnes hraje nejen na pohřbech, ale i při jiných slavnostních příležitostech. Ta jediná drobná skladba způsobila, že Zvonařovo jméno zůstává dosud v povědomí lidí.

Tohle vyprávění nemůžeme zakončit nikde jinde než na Velízu. Malá nenápadná tabulka na stromě nese nápis „Vyhlídka 400 m“ a ukazuje na klesající vozovou cestu. Vydáme se tedy po ní, mineme nedalekou Bílou skálu s někdejší Kochanovou jeskyní a po několika zákrutech vyjdeme z lesa. Z jižní stráně se nám otevře utěšený pohled na českou krajinu. Kdoví, snad právě sem tehdy zamířil Zvonař, snad právě tady bylo jeho oblíbené místo.

Před námi leží krajina, na kterou se nelze vynadívat. Les na vrcholku Velízu šumí a zpívá si Zvonařovu píseň. Píseň, která přežila jméno svého autora. Čechy krásné, Čechy mé....

V Roce české hudby 2024 uplynulo od narození Josefa Leopolda Zvonaře právě 200 let. Jeho hrob na velízském hřbitůvku je však stále hezky upravený.

 

 

 

 

 

 

 

 

Použité zdroje: