Staropražská pověst o kovolijci Lochmarovi a jeho zvonu

Ten příběh vypráví stará pověst a její děj je zasazen do bouřlivého roku 1419. Začal vlastně poté, kdy císař Karel IV. blahé paměti založil Nové Město pražské a v jeho domech se začali usazovat noví obyvatelé. Někdy počátkem 15. století se do blízkosti hlavního novoměstského kostela přistěhoval mezi jinými řemeslníky také konvář a kovolijec jménem Lochmayer. Byl to původem Němec, ale brzy splynul s českým prostředím a naučil se i jazyk. Místní mu však neřekli jinak než Lochmar.

Byla rozjitřená doba. Z kaple Betlémské zaznívala podmanivá slova Mistra Jana Husa, která jeho stoupenci jen hltali. Pak přišla tragická hranice na břehu Rýna v Kostnici a národ se rozdělil. V Praze převážili stoupenci Husova učení, Lochmar však byl zarytý katolík a jejich zarputilý nepřítel. Na znamení svého přesvědčení se rozhodl, že pro místní kostel ulije zvon, aby zazvonil prvnímu husitovi, který svou nepravou víru zaplatí životem. Když své dílo dokončil, byl právě horký červenec léta Páně 1419. Praha se rozhořela  novými bouřemi a kněz Jan Želivský vedl zástupy husitů proti katolickému vedení města. Král Václav IV. se raději utíkal do klidu svého Nového hradu u Kunratic.

Události ve městě zatím nabíraly prudký spád. Když na konci měsíce katoličtí radní nechali uvěznit několik stoupenců Husova učení, vydal se rozvášněný dav pod vedením Želivského k novoměstské radnici, aby je osvobodil. Jakmile se to dozvěděl Lochmar, vyřítil se ze své dílny s kladivem v ruce na pomoc radním. Zuřivě se oháněl a několik měšťanů kladivem těžce zranil, bylo však pozdě. Vrata radnice povolila a nenávidění radní byli svrženi z oken do davu. Lochmar byl zajat a uvržen do šatlavy. Příštího dne se konal soud, který Lochmara odsoudil k smrti. Rozsudku byl přítomen také Želivský a prosadil, aby poprava byla vykonána, až bude na zvonici zavěšen Lochmarův zvon, aby mu zazvonil na poslední cestu. Tak se také stalo. Když Lochmara vyvedli na popraviště, ozval se hluboký a smutný zvuk jeho zvonu. Lochmar zvon proklel a zapřísahal ho, aby pomstil jeho smrt. Pak už se jen mihl katův meč.

Jan Želivský radil zvoníkům, aby zvonem, který nebyl ulit ke slávě Boží, nýbrž k potupě učení Husova, více nezvonili. Ti slíbili, že Lochmarovým zvonem budou zvonit jen na poplach, k obraně města, při požáru nebo před bouří, aby rozháněl mraky. Slib byl také dodržován. Jen jednou se prý zvon rozezvučel sám od sebe. Byl březen 1422 a prudký vítr, který se náhle zvedl, rozhoupal srdce zvonu a ozval se jeho temný a tísnivý zvuk. Tehdy právě došla zpráva, že na Staroměstské radnici byl zrádně popraven Jan Želivský.

Plynula léta. Zvon, kterému neřekli jinak než Lochmar, se ozval jen málokdy. Jednou se nad městem zase objevily těžké bouřkové mraky a bylo třeba zvonit. Pověst vypráví, že místní zvoník byl už starý, k Lochmaru se muselo stoupat do patra a tak si zjednal na výpomoc chlapce ze sousedství. Sám přitom zvonil na zvon Jakub v přízemí. Také toho dne chlapec jménem Šimon začal vyzvánět Lochmarem, když zvon náhle vydal podivný zvuk a jeho hlas ustal. Starý zvoník se vybelhal do patra, ale po chlapci ani památky. Vyhlédl tedy z okna zvonice a uviděl chlapce bezvládně ležet na přilehlém hřbitově. Prokletý zvon ho vyhodil oknem a přitom pukl. Přivolali matku, chudou vdovu, ale chlapci už nebylo pomoci. Po letech se tak naplnila Lochmarova kletba. Ta vdova prý byla pravnučkou kata Havleny, který Lochmara sťal. Stalo se léta Páně 1542 dne 24. srpna.

Ta pověst se vypráví v několika verzích a zaujala i řadu badatelů. Podle jejich zjištění jméno Lochmayer nebo Lochmar mezi pražskými řemeslníky není doloženo, jsou totiž známi jen zvonaři, mezi něž Lochmar nepatřil. Zvony však skutečně uměli zhotovovat i zruční konváři či kovolijci, kteří běžně vyráběli kuchyňské a ozdobné nádoby nebo zbraně. Ostatně největší pražský zvon Zikmund ulil kovolijec Tomáš Jaroš z Brna, jehož hlavním oborem bylo odlévání dělových hlavní. Ale uměl odlít i slavnou „zpívající“ fontánu.

Zvon Lochmar nepochybně existoval. Byl těžký a spolu s dalšími zvony byl zavěšen v rozložité zvonici na hřbitově, štíhlá gotická věž kostela sv. Štěpána by je totiž neunesla. Po nešťastné události z roku 1542 byl opraven, ale již po 40 letech opět pukl. V roce 1585 byl přelit proslulým zvonařem Brikcím z Cimperka a vrácen do zvonice patrně s jiným zasvěcením. Kolem roku 1859 pukl opět a byl potřetí přelit v roce 1878 zvonařem Josefem Diepoldem. Tentokrát byl dokumentován a dokonce fotografován, takže je známo, že od dob zvonaře Brikcího nesl litý staročeský nápis „LOCHMAR ZVON SYNA MEHO SSYMONA Z OKNA VYHODIL“, za nímž následovaly zbožné verše. Ten poslední zvon z Lochmarovy zvonoviny nazvaný Maria byl po zrekvírování rozbit a roztaven na válečný materiál za 1. světové války.

Hřbitov kolem kostela byl již dávno zrušen. Stále však za ním stojí stará zvonice, pozdně goticky upravená kolem roku 1600. Až do roku 1883 také na hřbitově u kostela stával kříž, který nechala zbudovat matka nešťastného chlapce. Pod ním byl do poslední chvíle dobře čitelný nápis:

„Poslyšte divu smutného,

že Lochmar zvon syna mého

Šimona z okna vyhodil,

mě smutnou máti uhodil

v srdce zármutkem velikým.

Léta Páně 1542

 

 

 

 

 

Použité zdroje: