Ztracený hrob pražského arcibiskupa Konráda z Vechty

V Čechách najdeme dva hrady se shodným, původně německým názvem Helfenburg, dnes psaným běžně počeštěně Helfenburk. Oba jsou gotického původu ze 14. století. Ten známější se nachází v jižních Čechách a byl založen se souhlasem císaře Karla IV. v letech 1355-1364 čtyřmi bratry z Rožmberka na kopci Malošín ve výši 683 m n. m. západně od Bavorova. Druhý Helfenburk leží naopak v severních Čechách v hluboce zaříznutém skalnatém Hrádeckém dole, kterým protéká stejnojmenný, tedy Hrádecký potok. Nachází se nedaleko města Úštěk. Netvoří žádnou krajinnou dominantu, naopak se ukrývá v hlubokém údolí na mohutném skalním bloku v nadmořské výšce 310 m.

Helfenburk u Úštěku založil Jan z Klinštejna někdy v 1. polovině 14. století. Je tedy pravděpodobně o něco starší než jeho jihočeský jmenovec. Již v roce 1375 ho však koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Hrad totiž ležel nedaleko arcibiskupských majetků v okolí Roudnice nad Labem a mohl být výhodným sídlem jejich správy. Pozdější církevní hodnostáři ho využívali také jako místo odpočinku a letní sídlo.

Když Jana Očka na arcibiskupském stolci vystřídal jeho synovec Jan z Jenštejna, došlo k první významné přestavbě hradu. Celý hrad byl obehnán téměř 300 metrů dlouhými hradbami o výšce 12 metrů, které byly opatřeny cimbuřím se střílnami a po jejichž vnitřní straně obíhal ochoz. Do opevnění byly zapojeny i vysoké otesané skály. V letech 1390-1395 byla vystavěna na skalním bloku přitesaném do svislé stěny o výšce 16 metrů mohutná hranolová věž o vlastní výšce přes 17 metrů, její vrchol se tedy tyčí více než 33 metrů nad terénem. Hradní palác byl umístěn v původním vnitřním hradu a nepochybně zahrnoval i kapli.

Jan z Jenštejna byl v mládí velmi společenský muž, kterého však uzdravení z morové nákazy v roce 1380 zcela změnilo v asketu. Trávil mnoho času na svém hradě Helfenburku, kterému se začalo říkat prostě Hrádek, a psal tu náboženské traktáty. Hrad se mu stal útočištěm i v dobách, kdy se dostal do prudkých sporů s králem Václavem IV., byl zbaven úřadu kancléře a králův hrabivý oblíbenec Zikmund Huler dokonce obsadil jeho rodový Jenštejn. Vyvrcholením sporů byla tragická smrt jeho generálního vikáře Johánka z Pomuku v březnu 1393. Dnes je jeho postava známa pod jménem svatý Jan Nepomucký. Když Jan z Jenštejna nepochodil se stížnostmi na krále ani u papeže v Římě, vrátil se opět na Hrádek a v roce 1396 se úřadu vzdal. Během své druhé cesty k papeži roku 1400 v Římě zemřel, další tři jeho nástupci však k Hrádku neměli bližší vztah.

Situace se změnila po roce 1413, kdy se arcibiskupem stal Konrád z Vechty, sice Němec, ale oblíbenec Václava IV. Na počátku husitských nepokojů byly na Hrádek dokonce převezeny klenoty a další cennosti ze svatovítské katedrály.

Konrádův příběh byl neobyčejný. Vechta, kde se pravděpodobně roku 1364 narodil, bylo vestfálské hrabství. Nyní je to území a město v západní části spolkové země Dolní Sasko (Niedersachsen) v blízkosti nizozemské hranice. Konrád se stal knězem, aniž vystudoval teologii nebo práva. Byl však skvělým finančníkem a brzy se stal oblíbencem českého krále Václava IV., který jak známo byl od svých 15 let také králem římským a vládl tedy i nad územími dnešního Německa. Titul císaře jako jeho otec Karel však nezískal, protože se nikdy nevypravil do Říma na nezbytnou korunovaci. Kromě toho ho panování vůbec nebavilo, miloval jen přírodu a lov. O záležitosti římské říše se vůbec nestaral. Žádosti německých říšských knížat, aby přijel z Čech do říše řešit nahromaděné problémy, ignoroval. Došlo to tak daleko, že roku 1400 proto byl pro nezájem o říši, údajnou neschopnost a lenost říšskými knížaty trůnu zbaven a novým římským králem byl zvolen Ruprecht Falcký. Václav sice i nadále užíval titulu krále římského, ale to už nikdo nebral vážně.

V roce 1401 Václav ještě Konrádovi dopomohl k titulu biskupa v saském Verdenu, ale v této funkci nebyl Konrád potvrzen. Protože mezitím byl Václav zbaven titulu římského krále, pozval Konráda do Čech, kde ho jmenoval královským mincmistrem a zemským podkomořím. Konrád se brzy naučil česky a král Václav ho roku 1408 dosadil do funkce biskupa olomouckého.

V roce 1412 se uvolnil stolec arcibiskupa pražského, když věhlasný lékař a učenec Albík z Uničova odstoupil a dal přednost funkci probošta vyšehradského. Administrací arcibiskupství byl pověřen Konrád z Vechty a roku 1413 byl papežem řádně schválen do funkce arcibiskupa. Pro Konráda to byla těžká doba. Vrcholil boj o Husovo učení a jeho upálení v Kostnici rozhodně nepřineslo do Čech žádné uklidnění. Bojácnému a váhavému Konrádovi byl jedinou oporou král Václav.

Ale pak přišel 16. srpen 1419, kdy jak píše kronikář Vavřinec z Březové, král „poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy“. Královu smrt obestírá řada nejasností. Běžně se soudilo, že zemřel na infarkt, ale odborníci upozornili, že okolnosti popisované současníky tomu neodpovídají. To „řvaní lvové“ odpovídá spíše velkému epileptickému záchvatu, který postihuje alkoholiky. Václav skutečně nadměrně popíjel víno a stával se potom zuřivým. Navíc byl koncem roku 1393 ve Vídni zřejmě přiotráven. Na rozdíl od bavorského vévody Friedricha, který tehdy na otravu zemřel, Václav přežil, ale od té doby si stěžoval na neustálou palčivost v hrdle a nesnesitelnou žízeň. V roce 1408 dokonce dočasně ochrnul a museli ho jen vozit nebo přenášet. V každém případě se mu Nový hrad u Kunratic stal osudným a 58letý král, který po 40 letech vlády a dvojím manželství zůstal bez dědice, byl vzhledem k neklidné době pohřben bez obřadu a téměř tajně ve Zbraslavském klášteře.

Konrád z Vechty sice ještě korunoval Zikmunda českým králem, ale pak již neunesl tíhu doby. V roce 1421 se dokonce přidal ke kališníkům, přistoupil na čtyři pražské artikuly a začal křtít husitské kněze. To pro něj mělo osudné následky. Byl zavržen císařem i papežem, zřekli se ho biskupové olomoucký a litomyšlský i svatovítská kapitula stejně jako ostatní pravověrní katolíci. Konrád tehdy odešel do ústraní na svá sídla v Roudnici nad Labem a na Helfenburku čili Hrádku. Roku 1425 byl papežem definitivně zbaven funkce arcibiskupa, byl exkomunikován z církve a překročil šedesátku. Pod ochranou purkrabího Jana Smiřického žil na svém odlehlém hradě ve skalnatém údolí, zatímco kolem se bouřlivě řítily dějiny. Na Čechy se valily křížové výpravy, které u Ústí nad Labem, Tachova i Domažlic pro ně skončily fiaskem. Asi 67letý Konrád z Vechty na Helfenburku zcela zapomenut 26. prosince 1431 zemřel a byl pohřben nejspíše v hradní kapli.

Pražský arcibiskupský stolec zůstal neobsazen. Období tzv. sedisvakance se značně protáhlo. Český sněm sice roku 1435 zvolil arcibiskupem husitského kněze Jana Rokycanu, ten ale nikdy nebyl potvrzen papežem a proto se v dějinách katolické církve jeho jméno neobjevuje. Sedisvakance skončila až v roce 1561, kdy papež souhlasil, aby byl do funkce pražského arcibiskupa jmenován Antonín Brus z Mohelnice.

Helfenburk byl po husitských bojích svědkem sporů o majetek mezi Šternberky a Kaplíři ze Sulevic, střídali se tu další majitelé a na hradě žilo jen služebnictvo. Když bylo panství na počátku třicetileté války zkonfiskováno, byl hrad již pustý a v germanizovaném kraji upadl v zapomnění i jeho název. Po třicetileté válce byl totiž okolní kraj nově osídlen převážně německým obyvatelstvem. Tehdy vznikl pro hrad nový název Affenburg čili Opičí hrad. To měla na svědomí historicky nepodložená lidová pověst, která se tu vyprávěla.

Jakýsi šlechtic si prý z cest po cizích zemích přivezl párek opic. Opice mu však utekly a usadily se na opuštěném hradě. Tam se rychle rozmnožily, až na odlehlém Helfenburku vznikla tlupa snad stovky opic. Ty se brzy staly postrachem celého kraje. Po nocích se vypravovaly do okolních vesnic, kde řádily a působily velké škody. Prostí obyvatelé se jich báli, protože v nich viděli čerty. Když se řádění opic stalo neúnosným, nezbylo než proti nim vyslat ozbrojenou výpravu. Tvořili ji ti statečnější z obyvatel, podle jiné verze pověsti jim museli přijít na pomoc dokonce i vojáci. Výpravě se skutečně podařilo všechny opice pobít a kraj pohromy zbavit. Název Opičího hradu zmizel s německým obyvatelstvem a turisté zřícenině vrátili její původní název ze 14. století – Helfenburk nebo jen Hrádek.

Nakonec tu byla zřízena myslivna a v letech 1887-1890 si hrad zvolil za své letní sídlo význačný průmyslník Josef von Schroll (1821-1891). Tento pozoruhodný muž byl synem výrobce textilu z Hejtmánkovic u Broumova. Již ve 14 letech převzal s bratrem řízení podniku. Byl příznivcem technického pokroku a brzy se osamostatnil. Postupně založil tkalcovnu v Olivětíně u Broumova, další podnik přímo v Broumově a přádelnu bavlny v Meziměstí. Zasloužil se o vybudování železnice do Broumova. Zároveň se angažoval v sociální oblasti. Pro své zaměstnance zřídil nemocnici, chudobince, společné stravování i knihovnu. Stavěl pro ně byty i rodinné domky. Úspěšný podnikatel koupil roku 1871 od knížete Lobkowicze několik roztroušených malých panství u Litoměřic a Úštěku. Za své zásluhy byl roku 1873 povýšen do šlechtického stavu a v té době začal také upravovat zámek v Liběšicích u Úštěku na své rodinné sídlo. Od roku 1887 byly z jeho iniciativy zahájeny zajišťovací práce na zřícenině Helfenburku, během nichž byla dostavěna i poničená věž. Jeho péčí za přispění německého turistického spolku byla romantická zřícenina upravena a zpřístupněna včetně věže. Josef von Schroll zemřel na svém zámku v Liběšicích roku 1891 a byl pohřben v mauzoleu na návrší Hradec mezi Liběšicemi a Levínem.

Po vystěhování německého obyvatelstva po 2. světové válce však hrad opět pustl. O jeho záchranu se po roce 1967 zasloužili trampové a milovníci zdejšího kraje, kteří pod odborným dohledem provedli nezbytné konzervační práce. Nyní o volně přístupnou rozsáhlou zříceninu, která je v majetku města Úštěk, pečují z dobrovolných příspěvků četných návštěvníků členové občanského spolku, díky nimž je za jejich přítomnosti zpřístupňována také věž jako rozhledna.

Zejména z turistické stezky od vsi Ostré na horní hraně údolí se otevírá krásný pohled na hrad, skrytý v Hrádeckém dole. Z toho pohledu je zřejmé, jak rozlehlý areál zaujímal a jak důmyslně přitom bylo využito skalnatého terénu. Ještě dnes obkličují hradní areál mohutné hradby. Tam uvnitř, někde v nepřístupném středu zříceniny paláce bývala hradní kaple a v ní nejspíš nalezl místo posledního odpočinku někdejší pražský arcibiskup, nešťastný cizinec Konrád z Vechty, exkomunikovaný z církve, protože neunesl tíhu husitské doby. Ale to už je dávno a těžko si na to někdo vzpomene.

Zřícenina hradu Helfenburka nyní leží na katastrálním území vsi Rašovice (místní části města Úštěk), z níž k ní vede též nejkratší, zeleně značená přístupová cesta. Hrádeckým dolem vede kolem hradu žlutě značená trasa z Úštěku nebo z opačné strany od osady Skalka u Blíževedel.

 

 

Použité zdroje: