Příběh jednoho slovenského dráteníka v Čechách

Říčka Vlčava, nyní zvaná též Skalice, odedávna rozdělovala městečko Březnice na část panskou a měšťanskou. Ve stráni nad levým břehem se za mohutným opevněním někdejšího hradu ukrývá renesanční zámek obklopený parkem. Jen několik kroků nad opačným břehem leží rozlehlé obdélníkové náměstí s měšťanskými domy. Na rozdíl od panské části je město poznamenáno především barokem. Je to zásluha jezuitů, které sem v roce 1638 povolal tehdejší majitel březnického panství, Přibík Jeníšek z Újezda. Ten byl totiž fanatickým odpůrcem reformace. Jako nelítostný královský prokurátor měl lví podíl na krvavém divadle, které se po porážce stavovského povstání odehrálo na Staroměstském náměstí v červnu roku 1621. Odměnou mu byl rozsáhlý majetek konfiskovaný politickým odpůrcům.

Díky jezuitům dominuje okraji náměstí chrám zasvěcený dvěma řádovým patronům, sv. Ignáci z Loyoly a sv. Františku Xaverskému. K němu přiléhá mohutná stavba jezuitské koleje, za níž se velmi zvláštně rozkládala na břehu říčky nevelká židovská čtvrť Lokšany s malým náměstíčkem a synagogou. Za opačným koncem protáhlého náměstí se poněkud stranou nachází hřbitov s barokním kostelíkem sv. Rocha. Jednou, byl právě poslední únorový den, zamířil k tomuto hřbitovu ze zámku pohřební průvod. Byl to zvláštní pohřeb, nezemřel totiž žádný ze zámeckých obyvatel, ale úplně neznámý chuďas.

Rok 1834 byl na samém začátku. Ještě nikdo nemohl ani tušit, že se v létě narodí v Praze jeden z největších českých básníků a že před Vánocemi bude basista Stavovského divadla Karel Strakatý poprvé zpívat píseň, která se zanedlouho stane posvátnou všem Čechům.

V únoru toho roku mrzlo téměř bez sněhu. Kočár s hraběcím znakem na dveřích tažený dvojspřežím vyjel z březnické zámecké brány. Mladý hrabě Kolowrat Krakowský pospíchal na schůzku. Na zámku v sousedním panství ho čekala krásná komtesa ze slavného šlechtického rodu Wratislavů z Mitrovic. Byla to vážná známost, připravovala se už svatba. Koně klusali po umrzlé cestě, když se náhle kočár zastavil. Hrabě zvědavě vykoukl ven. Na úzké cestě stála proti zpěněným panským koním hubená kobyla zapřažená do selského vozu. Na fůře bylo rozprostřeno trochu slámy a v ní bezvládně ležel jakýsi člověk. Pacholek, který fůru doprovázel, žmoulal rozpačitě čepici a vysvětloval, že je to nějaký potulný dráteník. Starosta prý přikázal, aby byl postrkem dopraven do rodné obce. Hrabě vystoupil z kočáru a sklonil se nad nebožákem. Bože, vždyť ten člověk má vysokou horečku a ani o sobě neví! Hrabě se nerozmýšlel, rychle svlékl vlastní kožich, neznámého do něj zabalil a přenesl do svého kočáru. Kočímu poručil otočit a tryskem se vrátit na zámek. Tam hned povolal osobního lékaře a nemocného svěřil do péče služebnictva. Na schůzku s komtesou toho dne už nedojel.

Komtesa Wratislavová se ještě téhož dne dozvěděla, proč její nápadník nepřijel. Byla pobouřena a hluboce uražena. Sprostý a špinavý dráteník dostal přednost před ní, urozenou šlechtičnou. Hraběcí vysvětlení a omluvu její rodina nepřijala, ponížení považovala za neomluvitelné a přípravy na svatbu byly zrušeny.

Šlechetný skutek mladého hraběte však neměl šťastný konec. Přes všechnu poskytnutou péči už bylo pozdě, marně se lékař pokoušel o zázrak. Třetího dne ubohý dráteník skonal. Bylo to 27. února 1834. Hrabě ho nechal alespoň důstojně pohřbít u zdi hřbitovního kostela.

Rozchod s komtesou hrabě nenesl příliš těžce, ale přijal zásadní rozhodnutí. Než takovou nevěstu, to raději žádnou. Žádnou už také skutečně nehledal a po celý život se neoženil. Ono by to nijak šťastné manželství stejně být nemohlo. Hrabě byl totiž velice zvláštní šlechtic. Už tím, že nepoužíval své skutečné jméno, ale říkal si Hanuš z Kolowrat. Na rozdíl od ostatního českého panstva, které sympatizovalo s vídeňským císařským domem, byl Hanuš zapálený vlastenec a české národní snahy podporoval, kde jen mohl. Národnímu muzeu věnoval cennou zámeckou knihovnu. Mezi jeho přátele patřili Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík, František Palacký, Václav Hanka nebo František Ladislav Rieger. Jeho rozchod s vlastním stavem nejlépe ukázal revoluční rok 1848. Zatímco šlechta nelibě nesla zrušení roboty a poddanství, hrabě Kolowrat nechal ozdobit průčelí svého zámku alegorickými obrazy, na nichž se lámaly staleté okovy poroby. Měšťanům osobně rozdával revoluční kokardy a stal se velitelem místní národní gardy. V Praze pomáhal organizovat proslulý Slovanský sjezd a byl zvolen i do národní rady. Nebylo proto divu, že po porážce revoluce byl dlouhou řadu let jako nespolehlivý sledován rakouskou tajnou policií. To mu však nemohlo zabránit, aby nepokračoval v podpoře české věci. Nemocnému Tylovi poslal 100 zlatých na udržení jeho kočovné divadelní společnosti, Boženě Němcové darem 250 zlatých umožnil poslední a velmi plodnou cestu na Slovensko a když Češi zahájili sbírku na stavbu Národního divadla, zařadil se přispěním čtyř tisíc zlatých mezi nejštědřejší dárce. Něco takového by komtesa svému manželovi určitě nestrpěla.

Historie však byla spravedlivější. Zatímco nad osudem krásné, ale pyšné komtesy se rychle zavřela hladina zapomnění, příběh šlechetného hraběte byl zvěčněn. Božena Němcová ho vložila do svého románu Pohorská vesnice, kde hrabě vystupuje jen docela průhledně přejmenován jako Hanuš Březenský. A komtese by se jistě nelíbil ani takový, jak je zobrazen na několika portrétech zachovaných na jeho zámku, totiž s páskou přes pravé oko. Hrabě miloval dobrodružné cestování. Při svých cestách po Itálii vystoupil také na vrchol Vesuvu a přiblížil se prý tak blízko kráteru, že ho zasáhla kapka žhavé lávy a oko mu vypálila.

Když se na konci února 1834 ubíral ze zámku pohřební průvod, dnešní most přes říčku tu ještě nebyl, ten je teprve stoletý, ale stával tu jeho předchůdce. Na hřbitově však doklad šlechetného činu Hanuše z Kolowrat stále najdeme.

Uprostřed hřbitova stojí kostelík sv. Rocha a u jeho zdi na kamenném podstavci kovový kříž s nápisem. Označuje hrob nešťastného dráteníka. Ten dráteník pocházel z Horních Uher, jak se tenkrát říkalo Slovensku. Jeho domovskou obcí, kam měl být postrkem dopraven, byly Kolárovice v kopaničářském kraji poblíž Žiliny a jmenoval se Ján Gallik. Domů se už nevrátil, svůj hrob našel v Čechách. Náhrobek, který mu dal dobrosrdečný hrabě zbudovat, symbolizuje i postoj tohoto výjimečného a podivuhodného šlechtice. Nápis na náhrobním železném kříži totiž končí slovy: „Ač v cizině, přec mezi bratry“.

Hrabě, který je hlavní postavou tohoto příběhu a říkal si Hanuš, se ve skutečnosti jmenoval Jan Nepomuk Karel hrabě Krakowský-Nowohradský z Kolowrat (12. září 1794 - 26. června 1872). Narodil se i zemřel v Praze. Původně mu patřila panství Merklín, Ptenín a Ježovy jižně od Plzně. V roce 1824 získal ještě panství Hradiště u Blovic a Březnice na Příbramsku. Právě v Březnici se proto mohl odehrát popisovaný příběh. Když roku 1861 vymřela rodová větev Kolowratů Libštejnských, zdědil ještě panství Rychnov nad Kněžnou se sousedními Černíkovicemi, Velké Dvorce na Tachovsku a Košátky na Mladoboleslavsku. Podivuhodný hrabě Hanuš byl roku 1872 pohřben do rodinné hrobky v renovovaném kostele Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou.

V současné době žijí již jen příslušníci dvou rodových větví Krakowských z Kolowrat. Představitelem jedné z nich, té mladší zvané rychnovské,  je Jan Egon Kolowrat Krakowský-Liebsteinský (*1958), který žije na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Ve svém příjmení používá i zděděného přídomku vymřelé rodové větve Kolowratů Libštejnských, která se psala podle gotického hradu Libštejna (původně Liebenstein) nad Berounkou, tehdy však ještě Mží, severně od Plzně. Hrad byl opuštěn po r. 1510, poté zchátral a změnil se v dnešní malebnou zříceninu.

Starší větev Krakowských z Kolowrat bývá označována jako týnecká podle rodového panství Týnec u Klatov. Jindřich Kolowrat Krakowský (1897-1996) se synem Františkem Tomášem (1943-2004) po návratu z exilu v USA (příslušníci rychnovské rodové větve na rozdíl od nich žili v exilu v Rakousku) restituovali rozsáhlé lesy jednak kolem Týnce u Klatov a jednak u Rozvadova a Přimdy včetně dvou zámků. Kromě toho získali zpět i zabavené významné budovy v Praze, které vložili do akciové společnosti Kolowratovy domy. Restituované lesy byly vloženy do společnosti Kolowratovy lesy, a.s., která sídlí v osadě Diana u Rozvadova. Majetek této rodové větve  v současnosti spravuje z pověření svých dvou dětí JUDr. Dominika Kolowrat-Krakowská (*1966), vdova po Františku Tomáši Kolowratovi. Jejich děti Maxmilián a Francesca totiž studují v USA. Chátrající zámek Velké Dvorce pod Přimdou byl Kolowraty již před časem odprodán. Ponechali si jen lesní zámeček Diana.

Pro pořádek je třeba ještě uvést, že rod Kolowratů odvozuje svůj původ od vsi a tvrze Kolovraty, která ležela původně jihovýchodně od Prahy, dnes je však již její součástí jako městská část Praha-Kolovraty. Kolowratové tak jako jiné české šlechtické rody však ve svém příjmení stále používají historický staročeský pravopis.

 

 

Použité zdroje: