Rok české hudby – Říkali mu „pražský hudební papež“

Nevelké město Skuteč leží ve východních Čechách při severním okraji Českomoravské vrchoviny. Je doloženo od 13. století a již kolem roku 1330 získalo od krále Jana Lucemburského městská práva. Dnes má kolem 5000 obyvatel. A právě tam to všechno začalo.

Psal se 17. duben 1774, když se zchudlému obchodníku s plátnem a tkalci Jakubu Tomáškovi narodilo poslední, třinácté dítě. Synek dostal jméno Václav Jan Křtitel. Matka Kateřina pocházela ze skutečské tkalcovské rodiny. Rodina zažila již šťastnější časy, vždyť Jakub Tomášek býval dříve ve Skutči konšelem a jeden čas dokonce purkmistrem. Ze 13 dětí však přežilo jen šest chlapců. O Václavovo vzdělání se postarali především jeho starší bratři. Antonín František Tomášek byl kaplanem v Bojanově a v roce 1811 se stal děkanem a farářem ve Skutči. Druhý bratr Jakub byl vrchnostenským úředníkem v Praze a v Dolních Rakousích. Hudební vzdělání získával Václav nejdříve od sbormistra a varhaníka Pavla Josefa Wolfa v Chrudimi. Učil se u něj hře na housle a zpěvu. Jako chlapec měl krásný alt a zpíval proto také v jihlavském klášteře minoritů. Jihlava byla tehdy německá a tak chlapec se od dětství přirozeně pohyboval v českém i německém prostředí.

Významným zásahem do jeho života byl dar od bratra Antonína. Dostal malé piano a zamiloval se do něj. Učitelem klavíru však už nebyl regenschori Wolf, ale jiný učitel, vlastně jediný Tomáškův učitel klavíru. Učitel to však byl svérázný. Žákovi jen zadal úkol a odešel do hospody. Když se vrátil, tak Václava potrestal, protože nebyl schopen úkol zvládnout. Tresty se stupňovaly, takže již po třetí lekci měl Václav podlitiny na prstech. To neuniklo Tomáškovu otci. Rozhodl, že housle a zpěv synkovi stačí a piano zamkl do tmavé komory. Václav pak hrával jen tajně a se špatným prstokladem. Až do 18 let hrál prakticky jen prvním a druhým prstem. Tehdy si také začal sám pro sebe skládat.

Jeho mimořádného talentu si povšiml hrabě Wallis, který mu umožnil studovat na gymnáziu v Jihlavě a později i v Praze. Tomášek navštěvoval malostranské a pak staroměstské gymnázium. Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a filozofii. Praha v té době žila Mozartovou hudbou, vždyť uplynulo jen několik let od slavné premiéry Dona Giovanniho. Mozart se stal Tomáškovi vzorem dramatické krásy a pravdivosti a ačkoli byl v klavírní hře vlastně samoukem, měl již pověst výborného klavíristy.

Protože byl chudým studentem, neměl před sebou prakticky jinou volbu, než se stát úředníkem. Proto se dal zapsat na právnickou fakultu. Při studiu však učil klavírní hře několik šlechtických žáků a díky tomu měl slušné živobytí. K tomu navštěvoval i přednášky z anatomie a chirurgie. Byl všestranně vzdělaný a zřejmě i společensky obratný. V roce 1796 slyšel poprvé hrát v Praze Beethovena a jeho hrou byl ohromen. Jeho přáteli se staly přední osobnosti národního obrození jako byli Václav Hanka, František Palacký, Josef Krasoslav Chmelenský nebo František Ladislav Čelakovský.

Ke složení doktorátu práv však nakonec nedošlo. Tomášek totiž dostal nabídku, aby vstoupil do služeb hraběte Jiřího Františka Buquoye. Ten mu nabídl místo skladatele a hudebního vychovatele ve své rodině. Podle smlouvy měl dostávat 400 zlatých ročně, volný byt, stravu, dříví a světlo za závazek doprovázet hraběte na jeho cestách, od května do října trávit čas na hraběcích statcích v jihočeských Nových Hradech nebo na Červeném Hrádku v Podkrušnohoří a organizovat tam hudební produkce. K tomu měl povinnost vyučovat hraběcí děti hudbě a předávat hraběti první opisy všech svých skladeb. Skladby psané přímo pro hraběte byly honorovány zvlášť. V zimním období pak pobýval Tomášek v malostranském hraběcím paláci na Velkopřevorském náměstí, v němž je dnes francouzské velvyslanectví. Přitom mohl v Praze vyučovat ve dvou soukromých domech. Hrabě mu velkoryse ponechal volnost a oba měli mezi sebou velmi přátelský vztah.

Na svých četných cestách se Tomášek seznámil a později udržoval styky s významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. Ve Vídni navštívil Josefa Haydna i Ludwiga van Beethovena. Znal ho osobně Carl Maria von Weber, Ludwig Spohr nebo Johann Nepomuk Hummel. Udržoval styky s vynikajícím klavíristou Janem Ladislavem Dusíkem. Tomášek vytvořil nový útvar: krátkou klavírní skladbu písňové formy. Tu pak podle obsahu nazýval ekloga, rhapsodie nebo dithyramb. A setkal se i s básníkem Johannem Wolfgangem Goethem, jehož básně miloval a zhudebňoval. Hrabě Buquoy totiž Tomáškovi financoval i léčení v lázních, když onemocněl dnou. Tomášek se právě léčil v Karlových Varech, když zjistil, že Goethe pobývá v nedalekém Chebu a tam se poprvé setkali. Goethe vysoce oceňoval Tomáškovo zhudebnění svých veršů a tak se o rok později setkali i v Mariánských Lázních. Tam se však Tomášek potkal i s ženou, která významně zasáhla do jeho života.

Vilemína Ebertová pocházela z pražské německé rodiny a byla sestrou básníka Karla Egona Eberta (1801-1882), který proslul i jako prozaik, dramatik a novinář. Tomášek zhudebňoval i jeho verše a Vilemína jako Tomáškova žačka, klavíristka a zpěvačka je prováděla. A tak se stalo, že roku 1824 padesátiletý Tomášek vystoupil z hraběcích služeb a založil si nový domov na pražské Malé Straně. Zakoupil tu dům, ve kterém bydlil až do své smrti.

Je úsměvnou náhodou, že Tomášek si koupil dům v Tomášské ulici v blízkosti kostela sv. Tomáše. Tehdy se také oženil s Vilemínou, které bylo právě o polovinu let méně. Jejich dům se pak stal významným střediskem pražského uměleckého života. V salónu se konaly pravidelné pondělní koncerty, ve kterých vystupovali četní skladatelovi žáci a navštívili je i významní evropští hudebníci jako Richard Wagner, Niccolò Paganini, Clara Schumannová či Hector Berlioz. Tomášek si založil hudební ústav zaměřený na klavír a skladbu, který dobře konkuroval pražské konzervatoři i varhanní škole. Mezi jeho žáky patřili mj. Jan Václav Hugo Voříšek, Eduard Hanslick, August Wilhelm Ambros a také budoucí ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich nebo spíše Johann Friedrich Kittl. Častým návštěvníkem Tomáškova salónu byl také František Palacký (1798-1876). Ten se tu seznámil s právníkem a skladatelem Leopoldem Eugenem Měchurou (1804-1870) a byl vzápětí uveden do jeho rodiny. Tak se Palacký seznámil s Měchurovou sestrou Terezií (1807-1860), která se stala jeho budoucí manželkou.

Tomáškovo manželství nebylo tak šťastné jako u Palackých. Už v samém začátku bylo postiženo krutou ranou, když toužebně očekávané děcko nezůstalo naživu a Tomášek tím pádem nezanechal žádného dědice. V této smutné události a ve velkém věkovém rozdílu lze hledat hlavní příčinu toho, že mladá paní Tomášková podlehla svodům lásky, kterými ji zahrnoval Tomáškův žák Johann Friedrich Kittl (1806-1868), který byl o sedm let mladší než Vilemína. Někdejší žačku tedy odloudil svému učiteli jeho žák. Stárnoucímu neduživému Tomáškovi přinesla jejich láska tragické ztroskotání života, které ještě prohloubila předčasná manželčina smrt. Wilhelmine Ebert-Tomaschek totiž zemřela náhle v pouhých 37 letech. V tom roce 1836 již Tomáškovi bylo 62. Přes prožité zklamání těžce nesl smrt milované ženy a od té doby se začal zcela vyhýbat společnosti. Jednak měl obavy, aby se někde nesetkal s Kittlem a především stále více churavěl. Útěchu nacházel jenom ve své práci, skladatelské i učitelské. Přibývalo mu žáků, z domova i z ciziny. Vždy když skončil vyučování, věnoval se skládání. Pro jeho hluboké odborné znalosti a pedagogické schopnosti se mu říkalo „hudební papež“. Ovšem na druhé straně mu říkali též "poslední mozartovec," což již nebylo myšleno s obdivem, ale jako kritika, protože Tomášek jaksi zůstal za svou dobou a vzdálen nové hudbě. Setrvával na hudebních principech přelomu 18. a 19. století, ačkoli kolem již dávno vládl romantismus. Revoluční změny roku 1848 pak zcela zbořily svět, ve kterém žil. Nemohl je pochopit a ještě více se uzavřel do samoty.

Ve svých 70 letech Tomášek začal psát a v ročence Libussa na pokračování vydávat svou autobiografii. Karel Havlíček ho za ni napadl, protože prý v ní nebylo dost vřelého vlastenectví. Kritizována byla také okolnost, že byl příliš přísný k současníkům a málo kritický k sobě.

Tomášek vyučoval do posledních dnů. Považoval za povinnost říci svým žákům všechno, co věděl, dokud mu zbývaly síly. Jen šest dní před smrtí je zaznamenán v jeho deníku poslední žák jménem Sobotka. Tomášek zemřel 3. dubna 1850, právě dva týdny před svými 76. narozeninami. Byl pochován na bývalém malostranském hřbitově na dnešním rozhraní Smíchova a Košíř. Hrob, který je dodnes zachován, nese podle tehdejšího zvyku jen německý nápis "Wenzel Tomaschek" a zdobí ho lyra s Tomáškovým životním heslem, které v českém překladu zní: "Jen pravda je diadém umění".

Na někdejším Tomáškově malostranském domě najdeme dvě pamětní desky. Jsou si podobné jako vejce vejci. Liší se jen tím, že jedna má text český a druhá německý. Kolemjdoucím však jeho jméno již většinou nic neříká.

Po Václavu Janu Tomáškovi zůstala dlouhá řada drobných skladeb pro klavír a především písní na české i německé texty. Dále několik chrámových skladeb a dvě zapomenuté opery.

Také rodné město Skuteč uchovává Tomáškovu památku. Jeho rodný domek se obdivuhodně zachoval. Nachází se jihovýchodně od Palackého náměstí v dnešní Tomáškově ulici č.p. 508. Dnes patří Českobratrské církvi evangelické, která v něm má svou modlitebnu. Je tu však i pamětní deska a Tomáškova pamětní síň, kterou spravuje Regionální muzeum Skuteč a je po dohodě přístupná veřejnosti. Stavba je od r. 1958 kulturní památkou ČR. Kromě pamětní síně připomíná ve Skutči Václava Jana Tomáška od r. 1998 také pomník v Heydukově ulici. Má podobu busty na hranolovém podstavci. Jeho autorem je chrudimský sochař Jaroslav Brož (*1935).

 

 

Použité zdroje: