Příběh hofmistra pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna

Gloria in excelsis Deo

et in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Pan Něpr děkoval Bohu za ten zázrak. Nemohl tomu vůbec uvěřit. Vždyť mohl přijít o život jako chudák doktor Johánek. A přitom nikdo z nich se ničím neprovinil. Trpěli jen za to, že věrně sloužili pražskému arcibiskupovi, kterého král nenáviděl. Na 20. březen léta Páně 1393 nemohl pan Něpr nikdy v životě zapomenout.

Začalo to vlastně už před řadou let. Král Václav a třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna si od počátku nepadli do oka a antipatie časem narůstaly. Nebylo divu. Zatímco arcibiskup v souladu se svým úřadem cíleně usiloval o to, aby světská moc co nejméně zasahovala do věcí církevních, král chtěl vládnout nade vším. Vládnout ano, ale tak, aby ho to neobtěžovalo. Král Václav byl něco zcela jiného než jeho otec, císař Karel blahé paměti. Nesnášel ani Pražský hrad. Nejraději pobýval v místech mezi Karlštejnem, Žebrákem a Křivoklátem, jeho jedinými zájmy byly lov, pití a společnost oblíbených kumpánů v čele s chebským měšťanským synkem Zikmundem Hulerem, takto královským podkomořím. Drzý a hrabivý Huler byl vlastně dlouhá léta nedotknutelným a neomezeným pánem v zemi. A že byl Václav také králem římským a měl vládnout i na německých územích, o to se český král nestaral už vůbec.

Roku 1378 došlo opět k tomu, co tady v historii už bylo a vždycky to přineslo jen neštěstí, k papežskému schizmatu. Když na jaře toho roku zemřel Řehoř XI., byl v dubnu zvolen novým papežem Urban VI. Neitalští, především francouzští kardinálové však později volbu zpochybnili a v září zvolili protipapežem Roberta Ženevského, který přijal jméno Klement VII. a usadil se v Avignonu. Klementa uznal především francouzský dvůr a země na Pyrenejském poloostrově. Celá Evropa tehdy vzhlížela k jediné osobnosti, od které mohla očekávat vyřešení vzniklého problému, k římskému císaři Karlu IV. Jeho autorita by mohla skutečně záležitost vyřešit, ale císař místo toho koncem listopadu v Praze zemřel. Jeho nástupce a syn Václav IV. byl teprve sedmnáctiletý a nebylo od něj možno nic očekávat. Bohužel se brzy ukázalo, že od něj nebylo možno nic očekávat ani později. A tak papežské schizma trápilo Evropu téměř čtyřicet let a od roku 1409 byli papežové dokonce tři. Pražský arcibiskup důsledně uznával právoplatně zvoleného Urbana VI. v Římě. Král Václav, který žádnou církevní politiku vlastně neměl, sice formálně také, ale tajně udržoval styky i s Avignonem stejně jako část české šlechty a duchovenstva.

Odvolání arcibiskupa z funkce kancléře roku 1384 proběhlo ještě vcelku klidně. O dramatizaci pozdějších událostí se postaral především Huler se svými společníky, rozbroje mezi arcibiskupem a králem se mu hodily a tak přiléval oleje do ohně, kde to jen šlo. Huler si byl vědom své naprosté beztrestnosti a plně toho využíval. Dokonce obsadil i arcibiskupův rodový hrad Jenštejn u Prahy, podle nějž se nejvyšší představitel církve v Čechách psal. Král Václav svým oblíbencům bezvýhradně podléhal. Ti ho dokázali snadno dohnat k výbuchům nezvladatelného vzteku, před nímž arcibiskup musel z Prahy prchat do bezpečí svých hradů Roudnice, Helfenburku nebo Kyšperka.

Napětí dosáhlo vrcholu v roce 1392, když si arcibiskup dovolil povolat Hulera před církevní soud. Nejen proto, že královský podkomoří veřejně nadřazoval bohaté židy nad křesťany, ale zejména proto, že nechal svévolně stít jednoho studenta pro údajnou krádež, i když dobře věděl, že pražská univerzita a její studenti podléhají výhradně právu církevnímu.

Huler se samozřejmě k soudu nedostavil a arcibiskupovi nezbylo, než na něj uvalit klatbu. Ale to nebylo všechno. Na pravidelném podzimním zasedání, tzv. synodě si arcibiskup chtěl vynutit už konečně jasno v poměrech mezi církví a státem a vyzval krále, aby přestal církev poškozovat. Nedosáhl však ničeho, jen dále roznítil královu nenávist. Huler se svými kumpány tehdy vymyslel plán, jak arcibiskupa podstatně oslabit také hospodářsky. Král, jehož jediným přáním bylo, aby zásadový arcibiskup byl zbaven funkce, tím byl nadšen. Huler se inspiroval případem z roku 1344, kdy byl premonstrátský klášter v Litomyšli přeměněn na biskupství. Teď se měl podobný scénář opakovat v kladrubském klášteře benediktinů, kde dožíval stařičký opat Racek. Zrušením kláštera a vytvořením nového biskupství by arcibiskup přišel o významné příjmy z celých západních Čech. Věci se však vyvinuly trochu jinak.

Opat Racek v kladrubském klášteře skutečně počátkem roku 1393 zemřel. Mniši pak podle běžného postupu zvolili ze svých řad nového opata jménem Olen. Zbývalo jediné. Volba musela být schválena arcibiskupstvím v Praze. Generální vikář čili arcibiskupův zástupce Jan z Pomuku, kterému všichni říkali doktor Johánek, jako svědomitý úředník a vysoce vzdělaný právník volbu řádně vyhlásil spolu se lhůtou, ve které bylo možno proti ní vznést námitky. Lhůta uplynula 10. března 1393 a žádné námitky nebyly. Doktor Johánek toho dne tedy volbu potvrdil a nový opat Olen si stvrzovací listinu ještě téhož dne odnášel do kláštera.

Král Václav o ničem nevěděl. Bezstarostně jezdil se svými společníky po lovech v lesích kolem Žebráku. Když dostal zprávu o potvrzené volbě nového kladrubského opata, která zcela zkřížila jeho plány, rozzuřil se k nepříčetnosti a Huler jeho vztek ještě podporoval. Než se vrátili do Prahy, arcibiskup v obavách o život prchl na svůj hrad v Roudnici. Nebylo divu, vždyť mu král vzkázal, že ho i s jeho úředníky nechá utopit.

Napětí dramaticky rostlo. Král vlastnoručně německy napsal výhrůžný lístek se vzkazem, v němž kategoricky nařizoval arcibiskupovi, aby se vrátil do Prahy. Ten s vážnými obavami uposlechl a s ozbrojeným doprovodem přijel do svého paláce, který tehdy stál na malostranském břehu v sousedství mostu. Dne 19. března pak došlo nenadále k uklidnění. Jednání mezi členy královské rady a arcibiskupovými rádci skončilo zcela překvapivou dohodou o podmínkách smíru. Nikdo nevěděl, co bylo vlastně obsahem této dohody, jedině to, že příštího dne měla být potvrzena na osobním setkání arcibiskupa a krále pod širým nebem poblíž malostranské mostecké věže.

Nadešel historický den, 20. březen 1393. Na malostranském předmostí se skutečně setkali král Václav a arcibiskup se svými doprovody. Všichni čekali, jakou dohodu mezi sebou uzavřou, když tu se ujal slova arcibiskup a ve své řeči zcela nediplomaticky požádal krále, aby nevěřil všem falešným zprávám svých rádců. To bylo asi to nejhorší, co mohl udělat. Král v tu chvíli vybuchl hysterickým hněvem, neboť v tom viděl otevřený útok na svého oblíbence Hulera, který byl stále v klatbě. V okamžiku zrušil všechny pracně dosažené dohody a kázal zajmout arcibiskupa a celý jeho doprovod. Nastal neuvěřitelný zmatek. Arcibiskupovi drobné postavy se v něm podařilo skrýt mezi urostlými osobními strážci a doběhnout ke svému blízkému paláci. Tam nemeškal a ihned prchal do bezpečí na svůj vzdálený hrad Kyšperk neboli Supí horu v Krušných horách u saských hranic. Ostatně on i jeho předchůdce v úřadě, jednooký strýc Jan z Vlašimi, zvaný Očko, pocházeli z rodu se znakem dvou supích hlav.

Ostatní členové arcibiskupovy družiny byli zajati a vedeni mezi davem poutníků vzhůru na hrad, kde v kapitulní síni proběhl výslech. Jak se dalo čekat, bez výsledku. Méně významní zajatci byli postupně propuštěni, až zbyli čtyři. Oba generální vikáři, Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník, míšeňský probošt a děkan Bohuslav z Krnova a on, Něpr. Pan Něpr byl totiž arcibiskupovým nejvyšším hofmistrem, tedy správcem jeho dvora. Ti čtyři nešťastníci byli v poutech opět vlečeni zpět přes Malou Stranu a nový kamenný most ke Staroměstské radnici a tam se stal ten zázrak. Nikdy se nevysvětlilo proč, ale hofmistr Něpr tu byl zanechán pod přísným dohledem, zatímco zbývající tři byli vlečeni dále do domu soudce, zvaného rychta. Ten stával na rohu dnešních ulic Na Můstku a Rytířské a v jeho sklepení byla mučírna. Všichni zajatci tam byli nataženi na skřipec. Mučení se účastnil i sám král, tou dobou už značně opilý. Ubohého děkana zbil do krve mečem a oběma generálním vikářům propaloval bok pochodní. Největší vztek si vyléval na Janovi z Pomuku a počínal si tak krutě, že doktor Johánek brzy ztratil vědomí a jeho tělo zůstalo bezvládně viset na mučidlech.

Teprve teď si všichni uvědomili, že mučení nemá vůbec žádný smysl, protože oběti nemají co prozradit a ničeho se vlastně nedopustily. Navíc to všechno byly osoby podléhající pouze církevnímu právu a kdyby jejich mučení světskou mocí vyšlo najevo, znamenalo by to automaticky pád samotného krále a jeho pomocníků do klatby. Kdosi navrhl, aby zajatci před veřejným notářem podepsali prohlášení, že nikdy nepřiznají své zajetí a mučení. Pod hrozbou utopení to děkan i Mikuláš Puchník učinili. Zbyl jen jeden problém, bezvládný doktor Johánek nic podepsat nemohl. Tehdy padla jediná rada, je nutno se ho zbavit.

Bylo asi 9 hodin večer a venku tmavá noc na samém konci zimy. Královi pomocníci přivlekli tělo nebohého Johánka na most, svázali ho do kozelce a svrhli do Vltavy. Svazovali ho zbytečně, protože už zřejmě nebyl mezi živými. Svědci jen viděli, jak kolem hlavy umučeného při dopadu na vodní hladinu zazářilo pět hvězd. Pak už nebožákovo tělo pohltila voda a tma. Tak skončil tragický den, 20. březen 1393.

Uplynuly čtyři týdny. Bylo 17. dubna, když Janovo mrtvé tělo vyvrhla voda na mělčinu v místě, kde se dnes říká Na Františku. Tam ho našli mniši z řádu křížovníků s červeným srdcem nazývaní cyriaci. Ze strachu před králem ho tajně pohřbili na hřbitově v sousedství svého kláštera v Dušní ulici. Až po řadě let, když se situace poněkud uklidnila, byl hrob přenesen do ochozu svatovítské katedrály, mezi jejíž duchovenstvo Jan patřil. Dnes tam má jako světec honosný náhrobek ze samého stříbra.

Hrůzné zážitky toho březnového dne přiměly pana Něpra z Roupova k zásadnímu rozhodnutí. Vzdá se funkce hofmistra a uchýlí se do ústraní svého rodového hradu. Ostatně ten hrad právě zářil novotou, po pěti letech byla dokončena jeho výstavba ze staré tvrze.

Hradu, po němž se pan Něpr a jeho rod psal, si bohužel moc neužil. Bylo mu vyměřeno už jen 5 let života. Zemřel v roce 1398 a tak se nedožil ani roku 1400, kdy došlo k několika událostem výrazně doplňujícím a ilustrujícím uplynulá bouřlivá léta. Toho roku se uzavřel život arcibiskupa Jana z Jenštejna, jemuž pan Něpr oddaně sloužil. Arcibiskup se brzy po svém útěku na Supí horu rozhodl vydat  do Říma. U papeže však se stížností na krále nepochodil, Václav byl přece také římským králem a to byla příliš silná vazba. Jedno se však přece povedlo. Papež souhlasil, aby v případě arcibiskupova odstoupení se nástupcem stal jeho synovec Olbram ze Škvorce. Olbram byl všeobecně přijatelnou osobností a tak nic nebránilo tomu, aby ho na novou funkci strýc sám 2. července 1396 vysvětil a pak odešel do ústraní na svůj hrad Helfenburk u Úštěku. Podle dohody měl doživotně dostávat určitý důchod. Dohoda však nebyla plněna a bývalý arcibiskup se brzy dostal do finančních nesnází. Odebral se proto znovu se stížností do Říma, ale 17. června 1400 tam zemřel, aniž se mu dostalo jakékoli pomoci. Bylo mu 53 let.

Další zajímavé události toho roku se týkaly krále Václava IV. a názorně ukazují jeho chování i s důsledky. Na Pražském hradě se 15. března konala korunovace druhé Václavovy manželky Žofie Bavorské na českou královnu. Okolnost, že královnou byla tehdy už celých 11 let, protože se za Václava provdala roku 1389, není to nejzajímavější. Byla tu jedna skutečnost, která snad nemá obdoby v celých dějinách. Slavnost se konala bez krále. Václav neměl Pražský hrad rád a lovy v křivoklátských lesích mu připadaly zábavnější než korunovace vlastní manželky. Netrvalo dlouho a český král dostal za své chování zasloužené vysvědčení. V Německu se 20. srpna 1400 sešli čtyři ze sedmi kurfiřtů, protože Václav nereagoval na opakované žádosti a nepřijel do říše, kde bylo třeba řešit závažné problémy. Na svém zasedání kurfiřti konstatovali, že král Václav je doslova „neužitečný, líný a pro římskou říši úplně nevhodný“ a pro nesnesitelné zlořády ho sesadili z trůnu. Druhého dne pak zvolili nového římského krále Ruprechta Falckého. Václav jejich právně sporný čin sice neuznal a dál používal titul římského krále, ale nikdo to už nebral vážně. Takový byl král, který měl na svědomí život nevinného úředníka Johánka z Pomuku, kterého dnes známe jako svatého Jana Nepomuckého.

Když pan Něpr na svém hradě zemřel, bylo jeho panství rozděleno mezi několik dědiců. Hrad Roupov však v rodovém majetku zůstal po řadu generací, v nichž se vystřídali vysocí královští úředníci i loupeživí rytíři.

Nová sláva ho čekala až na konci 16. století. Roku 1574 ho zdědili společně čtyři bratři, ale jeden z nich jménem Jan podíly svých sourozenců vykoupil, aby mohl hrad s neobvyklou nádherou přestavět. Dnes se takovým plánům říká megalomanské a obvykle neskončí dobře. Jan je uskutečnil v letech 1595-1598. Vzhled jeho hradu se dodnes zachoval na jedné kresbě. Je na ní vidět velkou stavbu s řadou věží a bašt, palácem a mohutným opevněním. Hrad skrýval rozsáhlou kuchyni, kde se na ohništi mohl opékat celý vůl. V hlavním sále prý bylo vymalováno na 300 erbů předků rodu. Jan však na své plány přece jen doplatil. Zadlužil se tak, že si svého pohádkového hradu užil jen devět let. V roce 1607 muselo být celé panství pro dluhy prodáno. Noví majitelé hrad sice udrželi ještě sto let, po dalším prodeji už však zůstal neobydlen. Největší ránu dostal v roce 1817, kdy vyhořelo nedaleké městečko a vrchnost povolila, aby poddaní použili materiál z hradu na stavbu nových domů a blízké sýpky.

Hrad pana Něpra se stal zříceninou, která má velmi ojedinělou dominantu. Všechny věže dávno zmizely, ale nad nevelkými ruinami ční dodnes vysoký bělavý komín. Komín, který se zvedá nad osmibokým zaklenutím veliké kuchyně, tak veliké, že se tu mohl opékat celý vůl. Řemeslníci z konce 16. století odvedli skutečně vynikající práci.

 

Použité zdroje: