Jeden příběh české královny Elišky Přemyslovny

Už uplynulo více než 700 let od chvíle, kdy jí zabili jediného bratra. Ještě mu nebylo ani sedmnáct. Jí, Elišce, bylo o tři méně. Vraha krále Václava III. nikdy nevypátrali.

Ve starém královském rodu zůstaly jen mladé ženy. Situaci měla zachránit Eliščina starší sestra Anna, tehdy už provdaná za korutanského vévodu Jindřicha. Habsburk Albrecht jako římský císař se sice snažil do Čech prosadit bez ohledu na Zlatou bulu sicilskou svého syna Rudolfa, ale osud tohoto mladého krále, kterému říkali Kaše, brzy postihl smrtelnou úplavicí. A tak Jindřich Korutanský dostal příležitost ukázat na trůnu, co dovede. Velmi brzy dokázal, že skoro nic. Projevil se jako neschopný slaboch a zakrátko dokázal poštvat proti sobě většinu šlechty i národa. Do hry proto vstoupil opat Konrád z cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, kdysi přítel a rádce krále Václava II.

Když roku 1309 opat cestoval na každoroční setkání představených v mateřském klášteře cisterciáků ve francouzském Citeaux, navštívil nově zvoleného římského císaře Jindřicha VII. z rodu Lucemburků a nabídl mu český trůn pro jediného syna Jana sňatkem s přemyslovskou princeznou Eliškou. Jindřich váhal, ale nakonec se nechal přemluvit. A tak v létě příštího roku se české panstvo slavnostně zřeklo Jindřicha Korutanského jako krále a přivezlo Elišku, která s tím byla srozuměna, na císařský dvůr ve Špýru v německém Porýní. Bylo z toho pozdvižení. Eliška, ztepilá osmnáctiletá krasavice, působila jako zralá žena, zatímco o čtyři roky mladší Jan vedle ní vypadal jako hošík. Císař znovu začal váhat. Až dohoda, že Jana do Čech pro začátek doprovodí skupina rádců v čele s rodinným přítelem, mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, situaci vyjasnila. Ve Špýru se 1. září 1310 konala honosná svatba.

Uplynuly dva roky a mladý král se musel z Prahy vydat na první vojenskou výpravu, která by urovnala nepokoje na východní Moravě a uherských hranicích. Dvacetiletá královna, která očekávala první ze sedmi dětí, trvala na tom, že bude svého chotě doprovázet. Vydala se s ním tedy na cestu, ale když překročili hranice markrabství moravského, nebylo již zcela bezpečno. Královna s malou družinou se proto uchýlila do bezpečí hradeb nevelkého, ale dobře opevněného královského města Jemnice, které slavnostně slíbilo, že se o ni do návratu krále postará.

Měšťané projevovali své královně lásku a věrnost a pečlivě se o ni starali. Ona však byla stále duchem se svým mladičkým manželem a netrpělivě čekala na každou zprávu. Za nějaký čas konečně dorazil posel. Hlásil, že král je zdráv a tažení probíhá úspěšně. Potěšená královna se chtěla za zprávu odvděčit, ale vlastně neměla čím. Poloprázdná královská pokladna padla na vojenské tažení. Vzala tedy svůj ozdobný náprsník z hrubé bavlněné tkaniny a podala ho poslovi, který ho vděčně přijal.

Čas běží dál a královna vzpomíná. Přijíždí druhý posel se zprávou, že stanoviště nepřátel jsou úspěšně dobývána a králi se daří dobře. Šťastná královna podává poslovi svůj šátek a ten ho s radostí přijímá. Po nějakém čase přijíždí třetí posel a zvěstuje, že král na ni vzpomíná a že tažení se blíží ke konci. Chudá královna z vděčnosti za dobrou zprávu dává poslovi své jediné punčochy. Brzy potom přijíždí posel čtvrtý a oznamuje, že po konečném vítězství byl uzavřen mír a král se brzy vrátí. Královna na vrcholu štěstí neměla už vůbec nic, čím by posla tak radostné zprávy odměnila a tak ozdobila jeho hlavu věncem z květin, který právě uvila.

Král se skutečně brzy vrátil, poděkoval měšťanům za věrnost a péči o královnu a na Eliščinu přímluvu udělil městu četná privilegia. Příběh dobré mladé královny je zčásti asi jen pověst. Ale město na ni nikdy nezapomnělo. Od středověku až do dnešních dnů si každoročně její pobyt připomíná slavností, jejíž název „barchan“ pochází právě od staročeského pojmenování hrubé bavlněné tkaniny po jedné straně počesané, kterou jako dar obdržel od královny první z poslů.

Vždy uprostřed června začíná slavnost v pátek večer, kdy je vyvěšen zvlášť upravený prapor. Ten prapor je utvořen složením šesti metrů bílého plátna, uprostřed je na něm připevněn barevný šátek a přes něj křížem pár bílých silných punčoch, uprostřed šátku a v jeho rozích pak pět květinových věnců. Když se setmí, odbývá se slavnostní večerka. Ulicemi města procházejí trubači, bubeníci a rytíři, všichni oblečeni do historických krojů. V neděli pak brzy ráno zazní vytrubováním a bubnováním slavnostní budíček a opět procházejí městem trubači, bubeníci a středověcí rytíři ve slavnostních krojích. Konečně pak odpoledne vjíždí do města král Jan Lucemburský s královnou Eliškou Přemyslovnou v doprovodu početné družiny a projíždí ulicemi, zatímco čtyři běžci v historických krojích běží o závod v upomínku na někdejší královské posly. Podle pořadí v cíli dostanou jednotlivé části slavnostního praporu: první běžec obdrží plátno, druhý šátek, třetí punčochy a poslední květinové věnečky. To je neměnná a nedotknutelná tradice v celé historii.

Odkdy se ve městě tato slavnost koná, už nikdo neví. Nejstarší zachovaná městská kniha dokládá, že v roce 1713 to už byla vžitá tradice, a je jistě pěkné, že ji město stále uchovává jako vzpomínku na poslední přemyslovskou královnu, která po dvou dcerách porodila manželovi následníka a dodnes nejproslulejšího českého panovníka. Ale její vlastní osud nijak šťastný nebyl, brzy přišly neshody, odcizení a osamění, ale to patří už do jiného příběhu.

Dny strávené roku 1312 pod ochranou nevelkého královského města patřily v královnině životě k těm šťastným. Patrně je pamatují některé zachované části městských hradeb, ale těžko říct které. Možná je skutečně pamatuje prastará lípa ukrytá za kostelem sv. Víta nebo spíš to, co z ní dosud zbylo. Musel to být krásný a košatý strom. Dnes z jejího ztrouchnivělého kmene vyrůstají tři nepříliš silné větve, vykotlaný kmen je zakryt stříškou pobitou šindelem a dutina uvnitř vyzděna. Díky tomu se strom každým rokem ještě zazelená. Pověst vypráví, že ta lípa byla zasazena právě na paměť královny Elišky, ale dnes se jí spíš říká Kapistránská. Tohle pojmenování navazuje na další pověst, která říká, že pod ní kázal františkánský mnich Jan Kapistrán. Tento františkánský kazatel původem z italského Capestrana byl obdařen ohnivou výmluvností a neobyčejnou schopností přesvědčovat. V roce 1451 byl vyslán do našich zemí papežem Mikulášem V., aby pomohl potírat neustále se šířící myšlenky zaseté husity. Pravdou je, že v letech 1451-1455 byl v sousedství starého stromu zbudován františkánský klášter s kostelem sv. Víta a že se o jeho vznik nepochybně zasloužil právě tento mnich.

Těžko říct, jak to vlastně bylo, ale jeden zcela nepochybný svědek tu pořád je. Pod návrším, na němž se město ukrylo za hradbami, leží starobylá ves Podolí, která dnes už s městem dávno splynula. Už kolem roku 1100 tu byl při dřevěném knížecím dvorci postaven kostelík, románská rotunda. Zbytky panského sídla zůstaly ukryty v obvodových zdech dnešního kostela sv. Jakuba Většího, z rotundy zbyla do dnešních časů jen věž na hřbitově, dodatečně upravená a zvýšená na zvonici.

Ta románská věž na hřbitově je nejstarší stavbou široko daleko. Příběh královny Elišky, který prožila v Jemnici, určitě dobře zná, vždyť jí tehdy bylo už 200 let. Co si dosud pamatuje, jste si právě přečetli.

Použité zdroje: