Začátek anglonormanské invaze do Irska v letech 1169-1170

Irsko před anglonormanskou invazí v roce 1169

Irsko bylo odnepaměti rozděleno na více než sto malých království. Jednotliví králové byli v neustálém konfliktu. Hlavou Irska byl velekrál. Titul krále všech králů většinou nebyl dědičný a vždy bylo třeba o něj bojovat. Irové se od začátku 9. století setkávali a potýkali s Vikingy. Ti plundrovali celé pobřeží Irska a postupně se v některých pobřežních oblastech usadili. Jejich stálými centry se staly především Dublin, Waterford, Wexford a Limerick. Z těchto měst se staly významné mezinárodní přístavy. Při zakládání kolonií dávali Vikingové přednost mořským zálivům, do nichž ústily splavné řeky. Po nich mohli pronikat hlouběji do ostrova a pokračovat v plundrování, aniž by se vzdali bezpečí svých lodí. Vikingové se ale rychle integrovali do irské společnosti, od 11. století byli vazaly irského velekrále a přešli na křesťanskou víru.

Události, které vedly k anglonormanské invazi v roce 1169

Normané dobyli v roce 1066 Anglii a jižní část Walesu. Tím se zvýšila pravděpodobnost jejich útoku na Irsko. Anglický král Jindřich II. (1154-1189) zvažoval invazi do Irska již v roce 1155. Tehdy jej od toho odradila jeho matka, královna Matilda. Papež Hadrián IV. (1154-1159) mu k tomu ale dal svolení. Symbolem papežova souhlasu byl zlatý prsten se smaragdem, který papež poslal králi. Důvodem papežova souhlasu mohlo být to, že irská církev měla ve 12. století stále odlišnou liturgii a strukturu. Od začátku 12. století sice probíhala její reforma, papeži se ale rychlost změn nejspíše nelíbila. V roce 1111 bylo Irsko na synodu v Raith Bressail rozděleno do nových diecézí. Postupně se začaly objevovat klasické řádové kláštery, které konkurovaly starým keltským klášterům. Papež mohl doufat, že Anglonormané (Angličané) reformu urychlí.

I přesto, že anglický král dostal požehnání od papeže, několik let se ohledně invaze do Irska nic nedělo. Celou situaci změnil jeden irský král, který přišel o trůn a pozval Anglonormany, aby mu jej pomohli dobýt zpět. Tímto výtečníkem byl král Leinsteru Diarmait (Dermit) Mac Murchada. Diarmait měl vysoké ambice a ovládal velkou část Leinsteru. Jeho spojenci se proti němu ale v roce 1166 spikli. Dermuit nakonec svou hru o trůny prohrál a propadl se v hierarchii irských králů na nejnižší možnou pozici. To ale jeho nepřátelům nestačilo, dobyli jeho sídlo Ferns v dnešním hrabství Wexford. Diarmait musel utéct přes moře do Anglie, aby si zachránil život.

V Normandii se obrátil se žádostí o pomoc na anglického krále Jindřicha II. Nabídl mu své vazalství výměnou za vojenskou pomoc. Král sice souhlasil, pomoc mu ale nabídnout nemohl, byl totiž ve válce s francouzským králem. Tou dobou již ale celá Anglie věděla o nespokojeném irském králi, který chce vojsko na dobýváni Irska. A tak se Diarmait nakonec setkal s Richardem fitz Gilbertem de Clare, hrabětem z Pembroku, přezdívaným Strongbow (Silný luk).

Podobně jako Diarmait, i Strongbow byl vyvrhel. Během anglické občanské války (1138-1153) spolu se svým otcem podporoval krále Štěpána, čímž si vsadil na špatnou kartu. Válku totiž vyhrála královna Matilda a na trůn nastoupil její syn Jindřich II. Král pak Stronbowa všemožně ponižoval. Vůbec nezáleželo na tom, jak věrně mu sloužil, vděku se od krále nedočkal. V roce 1166 byl Strongbow ve věku 37 let starý mládenec. Vzít si nějakou bohatou nevěstu nemohl, protože by mu to král nedovolil. Velšané úspěšně zabírali anglonormanské majetky ve Walesu, čímž chudl i Strongbow. Dobýt své majetky zpět nemohl, protože by to vyžadovalo koordinovaný postup všech anglických šlechticů ve Walesu. To ale nebylo možné, protože by to král nedovolil. Jednotný postup proti Velšanům byl bez přítomnosti krále zakázán. Král nemohl být přítomen, poněvadž musel ve Francii bojovat o své državy s francouzským králem. Navíc chtěl mít své šlechtice chudé a hašteřivé, aby si moc nevyskakovali. Vidina království v Irsku mimo dosah anglického krále byla proto pro Strongbowa velmi lákavá. Diarmait mu totiž za navrácení svého ztraceného trůnu slíbil ruku své dcery Aoife a po Diarmaitově smrti celé jeho království Leinster. A tak se k Diarmaitově veliké radosti daly věci do pohybu. Dokonce i velšský princ Rhys up Gruffud mu k invazi požehnal. Byl totiž rád, že si Diarmait pozval Anglonormany do Irska. Logika byla jednoduchá, čím více jich bude mít Diarmait v Irsku, tím méně jich bude mít Rhys ve Walesu.

Začátek invaze

Diarmait se v srpnu 1167 vrátil do Irska, kde čekal na příjezd invazního vojska. Irský velekrál byl zaneprázdněn bojem na severu země, takže Diarmaitovi nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Se slibem brzkého příjezdu Anglonormanů získal dostatečnou podporu okolních králů k tomu, aby se v zemi udržel. Diarmait byl zpátky ve hře o trůny, musel ale složit poctu irskému velekráli. Dostal od něj zpátky své rodové sídlo Ferns v dnešním hrabství Wexford. 

Předvoj invazního vojska přistál na jižním pobřeží dnešního hrabství Wexford na začátku května 1169. Bylo to jako když vletí liška do kurníku, Irové a irští Vikingové neměli šanci. Anglonormané byli zdatní válečníci, jejich předností byla vynikající lukostřelba, jízda na koni, lepší zbraně, lepší ochrana těla v boji a celková disciplína. Irové neměli na otevřeném bojišti šanci ani při značné přesile. Jediné, co jim zbylo, byla dobře nacvičená partizánská válka.

Anglonormané po příjezdu nelenili a k vikingskému Wexfordu vyrazili. Vikingy tam porazili a město obsadili. Vikingové Diarmaitovi ruku políbili a věrnost mu přislíbili. Diarmait jmenoval všechny Iry, kteří jej dříve urazili nebo v boji porazili. Anglonormané nelenili a do boje vyrazili, řádně s provinilci zatočili, zemi jejich krví poskvrnili a majetky jim zabavili. Hrůzu a děs v zemi rozšířili. Diarmait se radoval, svou pomstu dobře vykonal, řádně si ji vychutnal. Své nepřátele potrestal, účty si s nimi vyrovnal. Snad se ze svých hříchů zpovídal, aby si jeho duši čert nevzal. Velmi brzy, již v květnu 1171, totiž skonal.

Hlavní invazní vojsko pod vedením Strongbowa přistálo na jižním pobřeží Irska teprve v srpnu 1170. Strongbow měl oprávněné obavy, že jej anglický král do Irska nepustí. Při porušení zákazu mu hrozilo, že z něj král udělá rebela. I přes hrozící nebezpečí se přes moře vypravil. Anglonormané, kteří již byli v Irsku, si vedli náramně dobře. Irové byli v boji proti nim velmi slabí, riziko vojenského neúspěchu bylo zcela minimální. V takovém případě by totiž Jindřich II. Strongbowa velice ponížil.

V srpnu 1170 dobyli Anglonormané pod vedením Strongbowa významné vikingské město Waterford. Více k tomuto dobýváni viz Reginaldova věž ve Waterfordu. Ruku královy dcery získal Strongbow právě ve Waterfordu po dobytí města. Příběh pokračuje dobytím Dublinu, viz katedrála Nejsvětější Trojice v Dublinu. Pokus dublinských Vikingů o dobytí jimi ztraceného města viz menhir The Steine v Dublinu. Pokus irského velekrále o vyhnání Anglonormanů z Dublinu viz historie hradu Caisleán Cnock. Anglonormanské obsazení irské provincie Ulster viz historie hradu Dundrum. Strongbow dobyl irskou provincii Leinster a po smrti Diarmaita Mac Murchady se stal pánem Leinsteru.

Po svém triumfálním vítězství se Strongbow vrátil k anglickému králi a složil mu k nohám vše, co v Irsku dobyl. Jindřich II. se nemohl hněvat, celá Anglie totiž oslavovala svého hrdinu. Odevzdáním svých nových majetků Strongbow anglického krále odzbrojil. Králi nezbylo nic jiného než potvrdit Strongbowa jako pána Leinsteru a jeho irské majetky mu vrátit. Nevrátil mu ale Dublin a Waterford, z nichž učinil královská města. Tím Strongbowovu moc v Irsku omezil. Poslední irský velekrál Rory OConnor (Ruaidri O Conchobhair) abdikoval v roce 1193. Od roku 1171 byl (spíše teoreticky) vládcem Irska anglický král. Irům začalo dlouhých 751 let boje o přežití. Anglonormanů (Angličanů) naštěstí nebylo mnoho a celé Irsko se jim ve středověku obsadit nepodařilo. Kromě Irska bojovali také ve Skotsku, Walesu a Francii. Anglonormané se navíc v Irsku velmi rychle poirštili. Irové dnes říkají, že v Irsku usazení cizinci jsou nakonec irštější než Irové („more Irish than the Irish”). To bylo pro přežití národa veliké štěstí, i tak ale šlo v novověku Irům do tuhého.

Použité zdroje:

Galerie