Malá procházka po místech, kde stojí v Praze rotundy
31. leden 2024 | Jiří Špaček 14.6 min | Historie
Jako rotundy jsou obecně označovány stavby na kruhovém půdorysu, v užším slova smyslu jsou takto nazývány církevní stavby, kaple nebo kostelíky, typické pro dobu románskou
Rotundy byly typické pro dobu románskou, tedy dobu, z níž se dochovaly naše nejstarší stavby. V názvu slohu se ozývá latinské jméno Říma – Roma, protože toto umění vzniklo v zemích, které patřily k zaniklému římskému impériu a měly staletou tradici stavitelství z kamene.
Rámcově se do tohoto období zahrnují i dva předrománské stavební slohy. Nejstarší je sloh karolínský pocházející ze západní Evropy a nazvaný po tvůrci velké říše, císaři Karlu Velikém (768-814), který získal římskou korunu v roce 800. U nás byla za stavbu v tomto slohu považována původní rotunda sv. Víta vybudovaná knížetem Václavem. V následujícím období vyplňujícím 10. století se uplatnil sloh otonský, dodatečně nazvaný podle císaře Oty Velikého, který rovněž usiloval o obnovu slávy římské říše. U nás ho představovala zejména původní bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, částečně však přestavěná po požáru v roce 1142. Vlastní románský sloh u nás zahrnuje období po roce 1100, které končí po smrti krále Přemysla Otakara I. roku 1230, kdy k nám zvolna začala pronikat gotika.
Původně se soudilo, že podobu rotundy jako křesťanského kostelíku k nám přinesli z Byzance věrozvěstové Cyril a Metoděj. Poslední archeologické nálezy z Velké Moravy však prokázaly existenci staveb tohoto typu již dříve, patrně pod vlivem křesťanství západního. Stavebním materiálem byl kámen, nejčastěji opuka, která se nejsnadněji opracovávala do podoby hrubě přitesaných kvádříků. Zdivo zůstávalo zevně holé, uvnitř se však omítalo a často zdobilo též malbami. V zájmu stability stavby jsou okenní i dveřní otvory malé, špalety oken se kvůli lepšímu osvětlení rozvírají podobně jako ústupkové portály vchodů. Typickým rysem románského slohu je obloučkový vlys pod hlavní římsou. V pozdější době byla uvnitř budována empora čili tribuna, z níž sledovalo bohoslužbu panstvo. Tribuna bývala přístupná buď schodištěm v síle zdi nebo často dřevěným mostem ze sousedního dvorce.
Románské stavby jsou na našem území nejstarší, které se dochovaly do dnešní doby. Rotundy z tohoto období proto patří k nejvzácnějším památkám. V původní podobě se jich zachovalo velmi málo, protože brzy prostorově nevyhovovaly a stávaly se jen součástí větších svatyní. Na ty, které se dochovaly na území dnešní Prahy, se nyní zajdeme podívat.
Patrně nejstarší rotunda na území historické Prahy byla postavena poblíž pravého vltavského břehu na Staré Městě na rohu dnešních ulic Konviktské a Karoliny Světlé. Její vznik je kladen na konec 11. století, jiní považují za pravděpodobnější, že to bylo až po velké povodni v roce 1118. Podle staré pověsti na tom místě býval rybník nebo tůň a jakási pohanská rodina prý tady vhodila do vody dívku přibitou na kříž za to, že přijala křest. V noci poté přišla velká bouře, během níž se kříž vztyčil nad hladinu, což bylo považováno za Boží znamení. Kříži byl proto zasvěcen později postavený kostelík a přídomkem byl odlišován od někdejšího kostela sv. Kříže Většího, který byl součástí kláštera cyriaků a stával až do asanace Starého a Židovského Města v místech nynější Právnické fakulty. Podivuhodné je, že prý při jedné opravě byl v základech rotundy skutečně objeven ztrouchnivělý dřevěný kříž.
Kostelík vznikl původně asi jako soukromá svatyně některého z přilehlých dvorců, v roce 1365 již byl farním kostelem pro část Starého Města, avšak fara zanikla během husitských válek. Kolem se rozprostíral hřbitov. V roce 1625 připadla rotunda dominikánům od sv. Jiljí, v roce 1784 byl však kostelík císařem Josefem II. zrušen, prodán soukromníkovi a využíván jako sklad uhlí.
V roce 1860 hrozilo památné stavbě zboření kvůli stavbě nového domu. Proti tomu se rozhodně postavili čeští umělci sdružení v Umělecké besedě. Prosadili odkoupení rotundy městskou radou a architekt Ignác Ullmann se zavázal zdarma její interiér obnovit. Na obnově se měl podílet také Josef Mánes, dokončení prací se však nedožil a tak byla podle jeho návrhu vyrobena jen novorománská litinová mříž s motivem šípkové růže, která odděluje stavbu od ulice. Uvnitř byly opraveny zbytky gotických nástěnných maleb ze 14. století, nový obraz Spasitele do apsidy vytvořil roku 1870 malíř Petr Maixner. Od doby další rekonstrukce v roce 1977 využívá rotundu, která je v majetku hlavního města Prahy, pro své bohoslužby starokatolická církev, jejíž hlavní kostel se nachází na vrcholu Petřína.
Tato rotunda je obecně považována za mladší než stavba předcházející, i když pověsti, které ji obklopují, by spíše svědčily o opaku. Je však z dochovaných pražských staveb tohoto druhu nejmenší. Legendy vyprávějí, že to byl původně kostelík staré osady připomínané již v roce 993 jako majetek břevnovského kláštera. Pravděpodobně ho skutečně postavili benediktini počátkem 12. století a nesl zasvěcení prvnímu křesťanskému mučedníku, tedy sv. Štěpánovi. V roce 1348 osada musela ustoupit Novému Městu založenému Karlem IV., který v sousedství rotundy nechal postavit také jeden z pěti mohutných novoměstských chrámů. Na nový kostel bylo přeneseno původní historické patrocinium rotundy a ta byla nově zasvěcena sv. Longinu, jehož ostatky přivezl císař z Říma.
U nás zcela neobvyklé zasvěcení patří málo známému, ale přitom jednomu z nejstarších a často zobrazovaných světců. Byl to totiž původně setník římské armády, původem z Kappadokie, který pomáhal při ukřižování Ježíše Krista. Právě on prý probodl Kristův bok před jeho snětím z kříže. Přitom ho potřísnila Ježíšova krev, on pochopil spáchané bezpráví a rozhodl se stát křesťanem. Uprchl od římského vojska a žil jako poustevník nedaleko rodné Cesareje, což je dnešní město Kayseri ve středním Turecku. Až po dlouhých 28 letech byl jako dezertér vypátrán a jako křesťan odsouzen a sťat.
Rotunda v ulici Na Rybníčku, která je majetkem Římskokatolické farnosti u kostela sv. Štěpána, slouží v současné době řeckokatolické církvi a také Vojenskému a špitálnímu řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Řeckokatolická církev vznikla roku 1596 odštěpením od pravoslaví v polskolitevské oblasti, uznává autoritu římskokatolického papeže, ale místo latinského ritu setrvává na byzantském. U nás byla v letech 1948-1968 zakázána, nyní se k ní hlásí asi sedm tisíc věřících, převážně původem ze Slovenska a východních částí Evropy.
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského je považován za nejstarší charitativní organizaci světa, která vznikla koncem 11. století za křížových výprav pro ochranu poutníků do Svaté země a péči o malomocné. V roce 1291 musel opustit Palestinu, ztratil vojenský charakter a zůstala mu péče o malomocné v Evropě. Do roku 1830 působil pod ochranou francouzských králů, od roku 1772 má čistě světský charakter a také se za sporů o velmistrovství rozštěpil. V Čechách řád působil do husitských válek a jeho činnost obnovil až v roce 1937 kníže Karel Schwarzenberg jako velkopřevor. Po roce 1948 musel působit v exilu, charitativní činnost na křesťanských ekumenických principech u nás řád obnovil roku 1991 a od roku 2004 stojí v čele české větve jako velkopřevor hrabě Jan Josef Dobrzenský z Dobrzenicz, který sídlí na zámku v Chotěboři.
Také dějiny rotundy sv. Martina na Vyšehradě začínají otazníkem. Původně se její založení připisovalo děkanu Martinovi, který v roce 1166 vedl poselstvo do Cařihradu. Charakter zdiva a stavební forma však nasvědčují většímu stáří, nejspíše období mezi lety 1070-1100. Také její původní účel není jasný. Stojí totiž na území někdejšího knížecího sídla, kde Vratislav II. založil při sporech se svým bratrem-biskupem nezávislou kapitulu a stály tu proto větší a významnější církevní stavby i kostely. Poslední výzkumy se přiklánějí k názoru, že mohlo jít o hřbitovní kapli.
Rotunda vlastně až do roku 1883 nestála na území Prahy, ale uvnitř barokní pevnosti. Prostá stavba neměla žádnou přepychovou výzdobu a proto přežila bez úhony i husitskou dobu. Zato v období třicetileté války se proměnila ve skladiště střelného prachu. Vojáci ji využívali až do začátku 18. století, kdy byla vrácena církevním účelům. Císař Josef II. ji zrušil a vojáci se vrátili, pak tu byly dokonce byty. Když se v roce 1841 stavěla nová táborská silnice procházející branami pevnosti, vyšehradská rotunda údajně překážela a měla být zbořena. Tomu zabránil přímým zásahem hrabě Karel Chotek jako místodržitel českého království. V roce 1873 kapli od státu koupila Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a dala ji opravit. Během rekonstrukce v letech 1878-1880 byl přeložen vchod ze západu na jižní stranu a opatřen novorománským portálem, nad nímž je zazděna dělová koule připomínající pruské obléhání Prahy v roce 1757. Interiér pak dostal novorománský oltář ze sliveneckého mramoru a nástěnné malby. V majetku vyšehradské kapituly je stavba i v současnosti a konají se v ní pravidelné bohoslužby.
Velmi cennou románskou rotundu získala Praha připojením okolních vsí roku 1974. Historie rotundy sv. Máří Magdalény začíná také tajemstvím. Obec Přední Kopanina je totiž prvně zmiňována až roku 1285, kdy rotunda již podle stavebně historických rozborů asi sto let stála. Byla postavena ze zlaté opuky, která se těžila v místních lomech, ale původního zdiva se příliš nedochovalo. Stavba má však zřejmě stále původní dispozici. K válcové lodi na kruhovém půdorysu přiléhá na východě nízká apsida a na západě vysoká hranolová věž. Sporné je stáří přístavku na jižní straně, původní byl zřejmě románského původu, nynější pochází z přestavby v 19. století.
Rotunda, jejíž založení pověst připisuje dokonce kněžně Ludmile, je zmiňována v polovině 14. století jako farní kostel, v jehož sousedství stálo zřejmě šlechtické sídlo v podobě tvrze. Po roce 1566 byl majitel zdejšího panství uvězněn pro zpronevěru a císař Maxmilián II. ves roku 1572 věnoval jezuitům z koleje v Klementinu. Jejich staleté panství dokládá dodnes barokní brána někdejšího dvora ze 17. století. Kostel, kolem kterého se rozkládal hřbitov s kaplí sv. Ludmily, byl počátkem 19. století ve velmi špatném stavu a v roce 1818 se dokonce zřítila klenba lodi. Po řadě článků upozorňujících na historickou cenu stavby byla v roce 1852 zahájena zásadní rekonstrukce, kterou vedl uznávaný profesor pražské německé polytechniky Karl Wiesenfeld. Byla sice zásadní, ale zdařilá. Další opravy zdiva byly provedeny v letech 1939-1940, 1984-1986 a také v 90. letech 20. století. Inventář kostela pochází převážně z doby přestavby v 19. století, nejstarší a nejcennější je raně gotická pískovcová křtitelnice. Bývalá barokní kaple sv. Ludmily byla roku 1867 změněna na márnici a nyní slouží jako kolumbárium.
Filiální kostel sv. Máří Magdalény v Přední Kopanině je v majetku Římskokatolické farnosti v Tuchoměřicích, avšak pravidelné bohoslužby se v něm nekonají.
Nakonec se zastavíme u rotundy, která vůbec není památkou románskou, nýbrž barokní. Její historie však za takovou zastávku stojí. Tato raně barokní kaple je rovněž zasvěcena sv. Máří Magdaléně a byla vybudována roku 1635 Janem Dominikem de Barifis z podnětu probošta kláštera cyriaků na Starém Městě. Kaple však stojí na opačném břehu Vltavy pod stráněmi Letné, kde měl klášter vinice. Nejdříve však několik slov o zakladatelích.
Řád křížovníků s červeným srdcem (Ordo crucigerorum cum rubeo Corde) vznikl za křížových výprav ve 12. století a jeho hlavní činností kromě duchovní správy byla péče o nemocné. Členům řádu se říká také bílí křížovníci nebo cyriaci, protože patronem řádu jako světec je sv. Cyriakus neboli Cyril. Cyriakus byl křesťanský jáhen žijící v Římě na samém počátku 4. století. Proslul tím, že ulehčoval život odsouzencům pracujícím na stavbě Diokleciánových lázní a několika slepcům dokonce vrátil zrak. Sám Dioklecián ho potom požádal, aby uzdravil jeho dcerku trpící jakousi posedlostí. Tohoto úkolu se Cyriakus zhostil s úspěchem a přestože byl křesťanem, byl v Římě tolerován. Za Diokleciánova nástupce Maximiána však jeho ochrana skončila, křesťan Cyriakus byl mučen a roku 309 sťat.
Řád cyriaků působil zejména v Polsku, kde se s ním seznámil za bojů proti Prusům český král Přemysl Otakar II. a v roce 1256 přivedl polské mnichy do Prahy. Ti se usadili na staroměstském břehu Vltavy, kde zbudovali též klášterní kostel sv. Kříže Většího. V roce 1340 dokonce do Prahy přesídlil generální převor řádu z Říma. Do většího historického povědomí cyriaci vstoupili roku 1393, kdy řeka u jejich kláštera vyplavila tělo umučeného Jana Nepomuckého a ti ho načas u sebe pohřbili. Působení řádu v Čechách skončilo husitskými válkami a bylo na původním místě obnoveno mnichy z Krakova až v roce 1628. Jejich klášter s kostelem stával na tehdejším Jánském náměstí v místech nynějšího náměstí Curieových s Právnickou fakultou a hotelem Intercontinental. V roce 1635 probošt kláštera Chrysostomus Trembský nechal na protějším břehu postavit okrouhlou kapli a na stavbu sám dohlížel. Kaple byla určena vinařům pracujícím na zdejších vinicích, ale především se tu zastavovali plavci, aby poděkovali za zdárné proplutí nebezpečnými úseky řeky.
Císař Josef II. v 80. letech 18. století pražský klášter cyriaků zrušil a tehdy byla odsvěcena také kaple. Její další osud nebyl radostný. Stála na pozemku budoucí Občanské plovárny a její ředitel roku 1883 způsobil pobouření, když se zjistilo, že si z ní udělal chlév. Zachráněná a opravená kaple byla roku 1908 vrácena církevním účelům a byla svěřena starokatolické církvi. Ještě větší nebezpečí pro ni vzniklo počátkem 50. let 20. století. Hrozilo jí zboření, protože překážela stavbě nové komunikace pod Letnou a úpravám předmostí Čechova mostu, hlavním důvodem však ve skutečnosti bylo, že ideově kazila umělecký dojem z pohledu na monumentální Stalinův pomník. Zachránila ji nevídaná akce. Poprvé v našich dějinách došlo k přesunu celého objektu. Ve dnech 3.-4. února 1956 byla kaple podle projektu Stanislava Bechyně posunuta o 30 metrů a 75 centimetrů na nynější místo a dočkala se i nové střechy a umělecké výzdoby interiéru. Stojí na nábřeží Edvarda Beneše v těsném sousedství Čechova mostu a je majetkem hl. m. Prahy. Nadále však slouží starokatolické církvi.
Nakonec ještě jedna zajímavost. Řád křížovníků s červeným srdcem byl v roce 1999 obnoven jihočeskými nadšenci jako charitativní organizace nikoli již přísně katolická, nýbrž ekumenická. České kancléřství řádu sídlí ve Starém Městě pod Landštejnem.
Použité zdroje:
- wikipedia.org a různé webové stránky
Galerie
