Barrandovské terasy – místo, kde se zastavil čas

V naší zemi máme mnoho nádherných míst, některá jsou známá, jiná neznámá, ale máme i taková, která sice ve své době známá byla, ale jak čas plynul, upadla v zapomnění. A právě k takovým patří i kdysi velice slavné pražské Barrandovské terasy. Pamětníci by jistě potvrdili, že tehdy to tady prostě „žilo“.

Zrodil se nápad

Píše se rok 1924 a z návštěvy USA se zpět do Prahy vrací stavební podnikatel, Václav Maria Havel. Nevrací se ovšem sám. Jede domů s nápadem, jenž se později ukázal být téměř geniálním. Stavebního inženýra totiž v Americe doslova uchvátila vyhlídková restaurace s názvem Cliff House, vystavěná vysoko na skále nad Tichým oceánem.

Je-li vám jméno tohoto podnikatele povědomé, tak tušíte správně, jednalo se o otce budoucího prvního prezidenta České republiky, Václava Havla. Vracel se z pracovní cesty s myšlenkou vybudovat v Česku něco ve stylu „Cliff House – útesový dům“. Svůj nápad předložil architektu Maxu Urbanovi ke zpracování. Vzhledem k tomu, že u nás moře není, rozhodl se Havel pro stavbu svého projektu na skalnatém vrchu na pražském Barrandově. Výběr tohoto území byl přímo skvělý, zejména pro svou nepřehlédnutelnost, ale také pro strategické umístění „v Praze a přece mimo ni“.

Od nápadu k realizaci někdy stačí málo

Od položení základního stavebního kamene ke slavnostnímu otevření uplynulo pouhopouhých 6 měsíců. 4. říjen 1929 se stal dnem, kdy se dveře této monumentální stavby poprvé otevřely pro návštěvníky. Hned první den jich přišlo přes 50 tisíc. Zářivě bílá budova tyčící se nad Vltavou se téměř přes noc stala vyhledávaným místem jak pražské smetánky, tak obyčejných lidí. Barrandovské terasy často doslova „praskaly ve švech“. V hlavní sezónu vařívala restaurace denně až 3000 obědů, na tanečním parketu vyhrával tehdy snad nejslavnější pražský orchestr R. A. Dvorského, tančil se tu charleston a swing, tance, které tou dobou vládly světu.

Vyhledávané místo odpočinku, zábavy a skvělé kuchyně

Rok po otevření nechal Havel vybudovat v údolí pod Barrandovskou skálou nejmodernější bazén celé Evropy. Měřil 50 metrů a vévodila mu skokanská věž s můstky ve výšce 5 a 10 metrů. Kapacita a vybavení byly na tehdejší poměry přímo nadstandardní, tribuny a bazén pojmuly až 4000 návštěvníků. Jídlo a pití se tu dováželo seshora z restaurace na Barrandovských terasách a k tomuto účelu sloužila speciální lanovka. Ve snaze zajistit lidem opravdu kompletní služby, zřídil inženýr Havel speciální tramvajovou a autobusovou linku, jež bezplatně vozila návštěvníky z centra Prahy na Barrandovské terasy a taky zpět.

Filmové ateliéry Barrandov

O rok později, v roce 1931, se do celého projektu vložil bratr Václava Havla staršího, Miloš, s nápadem vystavět tady filmové ateliéry. Jeho návrh byl přijat s nadšením a ještě v listopadu téhož roku se začalo se stavbou. Přesně o 14 měsíců později se v nově postavených a nadstandardně vybavených ateliérech, začal točit první film. Tím snímkem byla slavná česká detektivka, Vražda v Ostrovní ulici, v hlavní roli s Jindřichem Plachtou.

 

Zábava v prvorepublikovém rytmu

Jak strmě vzrůstala obliba Barrandovských teras, tak rychle docházelo i k jejímu „vylepšování“. Během krátké doby zde přibylo 10 tenisových kurtů, několik hřišť, písečná pláž nebo třeba loděnice. K dokonalosti už chyběl snad jen romantický noční bar, který  v roce 1937 obohatil celý komplex. Dostal název „Trilobit bar“ a zanedlouho se stal oblíbeným místem zábavy i odpočinku zejména hvězd stříbrného plátna. Potkat zde Vlastu Buriana, Oldřicha Nového, Adinu Mandlovou či třeba charismatického Svatopluka Beneše nebylo věcí náhody. K pravidelným návštěvníkům vyhlídkové restaurace patřil i náš prezident Osvoboditel, Tomáš G. Masaryk. Barrandovské terasy zažívaly svá nejlepší léta a těžko by někoho napadlo, že je může něco narušit. A přece…..

Konec zlaté éry

Začala druhá světová válka, a i když restaurace zůstala stále v provozu, něco se změnilo. Původní slavnou VIP klientelu vystřídali nacisté, kteří si zde dokonce zřídili sídlo protiletadlové obrany. Ani po skončení války se terasy lepších časů nedočkaly. Naopak. Druhá světová válka byla začátkem konce jejich slávy, a to i přesto, že po osvobození Československa byla ještě snaha oživit zašlou slávu podniku. Osud tomu ale nepřál. V roce 1948 došlo k jeho znárodnění a postupnému chátrání celého objektu. Kdysi proslulá plovárna skončila pod zřícenou skálou, původně vzorně udržovaná zeleň místních zahrad se změnila v zanedbaná strniště. Trilobit bar sice přežil až do roku 1982, ale nakonec byl stejně uzavřen.

V roce 1988 se terasy staly kulturní památkou, ale to už bylo na jejich záchranu pozdě. Za rok přišla sametová revoluce a za další tři roky byl celý objekt vrácen synům inženýra Havla, tedy Ivanu a Václavu Havlovým, kteří čerstvě nabyté podíly věnovaly svým manželkám, čímž byla zkáza slavného podniku dokonána. Nejdéle „přežila“ vyhlídková restaurace, ale časem došlo i na ni. Své poslední menu uvařila v roce 1994 a poté se její dveře uzavřely natrvalo. Definitivní konec celého areálu se datuje k červenci 1997.

Možná se blýská na lepší zítřky

V roce 2000 odkoupila druhá žena Václava Havla, Dagmar Veškrnová - Havlová, podíl na terasách od své švagrové a na chvíli se stala majitelkou celého komplexu. O tři roky později se však rozhodla pro jeho prodej. Plány nového majitele byly velkolepé. Objekt měl být zrekonstruován a rozšířen. Od té doby uplynulo 17 let a zatím zeje prázdnotou. Možná se ale na lepší zítřky opravdu blýská. V plánu je kopie původního hadovitého hotelu pro 200 lidí, restaurace, bistro, podzemní parkoviště….. Uvidíme.

Tip na výlet tam, kde se čas zastavil

Přes pohnutý osud, stojí Barrandovské terasy za návštěvu. Pokud dojde k jejich rekonstrukci, je to dost možná jedna z posledních možností podívat se na místo, kde se psala prvorepubliková historie. Teď už o ní víte vše. Vnese do vaší duše klid, protože tady se prostě zastavil čas. Na chvíli budete vráceni do první poloviny minulého století tam, kde se chodili bavit i odpočívat naši předkové, herecké hvězdy i páni prezidenti. A o tom starý dobrý Barrandov byl.