Gesù Bambino di Praga aneb Pražské Jezulátko a bosí karmelitáni

Když se pražští němečtí luteráni rozhodli, že si postaví protestantský kostel sloužící měšťanům, říšským stavům, cestujícím kupcům i diplomatům, ještě k nám baroko nedorazilo. Pro kostel Nejsvětější Trojice bylo vybráno místo na úpatí petřínské stráně a stavba v pozdní renesanci vyrostla v letech 1611-1613. Nové svatyně si však luteráni příliš neužili. Bělohorská porážka v roce 1620 vyhnala všechny protestanty z katolické habsburské říše.

Původně luteránský kostel Nejsvětější Trojice byl předán katolíkům, v roce 1624 byl nově zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému a především Panně Marii Vítězné na počest habsburského vítězství podobně jako poutní kostel přímo na bělohorském bojišti, a byl předán řádu bosých karmelitánů. V letech 1636-1644 byl zásadně barokně přestavěn. Přitom bylo uspořádání orientovaného kostela s kněžištěm na východní straně a vchody na bocích obráceno, takže na místě původního presbytáře vzniklo monumentální barokní průčelí s hlavním vchodem a oltář byl přenesen na západ. V roce 1669 byla ještě přistavěna barokní věž. Rozlehlý klášter v sousedství byl dekretem císaře Josefa II. v roce 1784 zrušen a karmelitáni museli místo opustit. Zůstal po nich jen název Karmelitské ulice a v jejich někdejším klášteře nyní sídlí ministerstvo školství. Řádový kostel byl změněn na farní a jeho správou byl pověřen maltézský řád, jehož nedaleký kostel Panny Marie pod řetězem sloužil jako farní do té doby. Po změně poměrů se na výslovné přání tehdejšího pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka v roce 1993 karmelitáni vrátili.

Nyní je třeba si říct, kdo to vlastně karmelitáni jsou. Katolický řeholní řád bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel vznikl ve 12. století za prvních křížových výprav v Palestině z komunity poustevníků na hoře Karmel nedaleko Nazareta a byl inspirován úctou ke starozákonnímu proroku Eliášovi a Panně Marii, jíž jsou zasvěceny řádové svatyně. Řeholní zásady pro ně sepsal roku 1209 jeruzalémský patriarcha Albert a zahrnují zejména povinnost manuální práce a neustálých modliteb, život v oddělených celách se společným jídlem a naprostou absenci osobního majetku. Již ve 13. století však karmelitáni pod neustálými útoky muslimů museli opustit Palestinu a přesídlili do Evropy jako žebravý řád na způsob františkánů. Do Prahy je poprvé přivedl Karel IV. v roce 1347.

V 16. století byl staletími opotřebovaný řád reformován díky úsilí španělské řeholnice, mystičky a pozdější světice Terezie z Ávily (1515-1582), zvané též Terezie od Ježíše, a jejího mužského protějšku, rovněž Španěla sv. Jana od Kříže (1542-1591). Reformovaní karmelitáni se symbolicky nazývají bosí, členové původního řádu obutí. Brzy došlo k velkému rozmachu řádu, takže dnes ve světě existuje na 400 mužských karmelitánských klášterů, v nichž žijí asi 4 000 řeholníků, a 13 000 řeholnic obývá dalších asi 700 klášterů.

Karmelitánský klášterní kostel Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského získal proslulost po roce 1628, kdy dostal darem od ovdovělé šlechtičny Polyxeny z Lobkowicz dětskou sošku Ježíška. Ta historie však začala mnohem dřív a daleko odsud, ve Španělsku.

V roce 1555 přijela do Vídně manželka římského císaře Maxmiliána II. Habsburského Marie Španělská se svým dvorem. V jejím doprovodu byla též urozená dvorní dáma, 17letá španělská šlechtična Maria Manrique de Lara y Mendoza a ta se tu setkala s pohledným mladým kavalírem. Tím nebyl nikdo jiný než 25letý mocný český šlechtic, diplomat a nejvyšší kancléř českého království Vratislav II. z Pernštejna, nazývaný Nádherný (1530-1582). Nejspíš to byla láska na první pohled, protože už v září se ve Vídni konala slavná svatba. Manželství s krasavicí ze vzdálené země bylo šťastné, trvalo 27 let a skončilo náhlou smrtí 52letého Vratislava na lodi při plavbě po Dunaji u Lince. Z manželství vzešlo neuvěřitelných 21 dětí, z nichž se však dospělosti dočkali jen dva synové a osm dcer.

Maria Manrique de Lara y Mendoza (1538-1608) přežila svého manžela o 26 let. Její nejmilejší dcera Polyxena (1566-1642) se roku 1587 vdala jako 21letá za mocného, ale již obstarožního šlechtice Viléma z Rožmberka. Byla jeho čtvrtou manželkou a Vilém stále neměl dědice. Avšak i toto manželství zůstalo bezdětné a navíc již v roce 1592 Rožmberk v 57 letech zemřel. Soumrak jeho rodu se tak přiblížil, jeho rovněž bezdětný mladší bratr Petr Vok ho jako poslední z Rožmberků přežil o 19 let.

V roce 1603 se Polyxena z Rožmberka, rozená z Pernštejna, vdala podruhé. Bylo jí 37 let a tentokrát se jejím manželem stal nejvyšší kancléř českého království Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz. Z tohoto manželství se narodil roku 1609 jediný syn Václav Eusebius, jehož potomky jsou všichni v současnosti žijící příslušníci rodu Lobkowiczů.

Polyxena i její manžel byli zásadoví katolíci, stáli na habsburské straně a v roce 1618 dokonce ukrývali ve svém pražském bytě Slavatu a Martinice vyhozené při defenestraci z oken Pražského hradu. Polyxena podporovala několik řeholních řádů a když v roce 1628 podruhé ovdověla, věnovala bosým karmelitánům vzácnou sošku Jezulátka. Tu sošku zdědila po své španělské matce, která ji dostala od rodičů k svatbě jako vzpomínku na vzdálenou vlast. Tak se zrodilo Pražské Jezulátko nebo též das Prager Jesuskind, Jesulus Pragensis, Infant Jesus of Prague, el Niño Jesús de Praga či Gesù Bambino di Praga.

Soška vznikla ve Španělsku a podle pověsti ji zhotovil jakýsi mnich podle podoby, kterou uviděl ve snu. Další legenda vypráví, že ji potom vlastnila sv. Terezie z Ávily a darovala ji své přítelkyni, kterou byla právě matka Marie Manrique. Soška je 47 cm vysoká, vyřezaná ze dřeva a na povrchu vymodelovaná z barevného vosku. Představuje malé dítě v dlouhé košilce, z níž vyčnívají nožky. Z vosku je velmi jemně vymodelován ušlechtilý obličej stejně jako ruce. Choulostivý voskový povrch je pod šatem do pasu chráněn stříbrným pouzdrem. Malý Ježíšek pravou rukou žehná a v levé drží říšské jablko s křížem na znamení své vlády nad světem.

Začátek historie sošky u karmelitánů nebyl šťastný. Zuřila třicetiletá válka a v roce 1631 Prahu obsadili protestantští Sasové. Mniši museli uprchnout a kostel byl vyrabován. Teprve v roce 1637 našel karmelitán Cyril, původem z Lucemburska, sošku pohozenou kdesi v koutě, měla však ulomené obě ruce. Mnich obětoval svou jedinou zlatku na její opravu a od té doby se klášteru začalo dařit. Do kostela začaly proudit zástupy poutníků, kteří chtěli vidět podivuhodnou sošku a přednést jí své prosby nebo poděkování. V roce 1655 byla soška poprvé korunována pražským biskupem a od té doby byla umístěna v kapli sv. Kříže vlevo od vchodu do kostela. V roce 1776 pak byla přenesena na nově zřízený oltář uprostřed pravé strany chrámu a tam ji najdeme dosud.

Tradice korunování Jezulátka je dlouhodobě stále udržována. Současná korunka pochází z let 1810-1820, kromě toho je uchována i starší korunka z roku 1767. Obě jsou dílem pražských zlatníků. Korunka však pro nebezpečí poškození nemůže být vkládána přímo na hlavu sošky, je upevňována asi 2 cm nad ní. Papež Benedikt XVI. (1927-2022), občanským jménem Joseph Ratzinger), při své návštěvě Prahy věnoval 26. září 2009 Jezulátku třetí zlatou korunku.

Soška také disponuje bohatým výběrem šatiček, prakticky všechny představují dary z vděčnosti. Dnes jich je asi stovka, některé však neúplné nebo již neupotřebitelné. Soška je převlékána podle liturgického období do šatů příslušné barvy. Pro Vánoce a Velikonoce je určena barva bílá, pro svatodušní svátky červená, pro období postní a adventní fialová, pro obyčejné dny v mezidobí pak zelená. Při zvláštních příležitostech se používá i barva modrá, růžová nebo zlatá. Vpravo od hlavního oltáře se nachází vchod k točitému schodišti do patra. Tam je umístěno volně přístupné muzeum Pražského Jezulátka s množstvím kultovních předmětů, fotografií a ukázkami šatiček.

Renesanční španělská soška tak učinila z Prahy a karmelitánského kostela světově proslulé poutní místo. Kostel je otevřen denně a téměř stále jsou před ním skupiny návštěvníků, především cizinců, neboť tradice Pražského Jezulátka je v cizině známější než u nás. Také proto jsou každý týden v kostele slouženy mše nejen česky, ale i v angličtině, francouzštině, italštině a španělštině. Po celém světě také najdeme nejen kopie a obrazy Pražského Jezulátka, ale také kostely jemu zasvěcené. V Evropě především u karmelitánů v Portugalsku a Itálii, dále v Indii a zejména v zemích Jižní Ameriky.

 

 

 

 

 

Použité zdroje: