Malíř miniatur postavil model staré Prahy z papíru

Když se mlynáři z chýnovského Dolejšího mlýna na Táborsku narodil 6. června 1746 čtvrtý syn, byl zapsán do matriky neobvyklým českým jménem – Vít Dlouháchvíle. Vyučil se pivovarnictví a ve dvaceti se vydal do ciziny na zkušenou. Když se vrátil, nastoupil 27letý Vít jako mládek do chýnovského schwarzenberského pivovaru, ale už příští rok byl povýšen na stárka v pivovaru v Prachaticích. Od té doby začal používat výhradně německou podobu svého příjmení – Langweil. Po dvou letech byl přeložen do Českého Krumlova, kde se v lednu 1780 oženil s Annou Marií Turkowitzerovou, 24letou dcerou ze zámožné měšťanské rodiny, a už na podzim téhož roku se jim narodila dcera Tereza.

Následujícího roku se Vít s rodinou přestěhoval na Lounsko, kde získal místo sládka v pivovaru v Toužetíně. Každým rokem se rodina rozrůstala o jedno dítě. V Postoloprtech, tehdy zvaných německy Postelberg, se 13. června 1791 narodil syn Antonín jako již deváté, ale tři děti předtím zemřely v útlém věku. Na podzim téhož roku však na zápal plic zemřel tehdy 45letý otec. Díky jeho působení ve schwarzenberských službách zůstalo rodině slušné jmění v obligacích a vdově byl přiznán důchod v penězích i naturáliích. Ta se však příštího roku se šesti dětmi raději přestěhovala k příbuzným zpět do Českého Krumlova, kde zakrátko zemřela na záškrt nejstarší dcerka, tehdy 12letá Tereza.

Nejmladší syn Antonín, spíše však německy Anton, se stal žákem piaristického gymnázia v Českých Budějovicích, ale po dvou letech studia zanechal a přešel na tříletý Hospodářský ústav pro schwarzenberské úředníky. Absolvoval ho s výborným prospěchem v roce 1812, začátkem téhož roku mu však zemřela matka. Dědictví se ujal nejstarší syn Josef. Antonín byl ještě nezletilý, protože plnoletosti se tehdy nabývalo až ve 24 letech, a tak nastoupil jako kancelářský praktikant. V roce 1814 byl s devítiměsíčním předstihem předčasně zplnoletněn, získal svůj dědický podíl a především místo důchodního na krumlovském magistrátu. Byl tak hmotně zabezpečen a 10. dubna 1815 se mohl i oženit s dvacetiletou Žofií Miškovou.

Práce úředníka Antonína plně neuspokojovala, protože od dětství bylo jeho zálibou kreslení. V roce 1817 požádal o dovolenou a ve Vídni se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění, kde ho upoutala technika litografie. Ihned si podal žádost o zřízení tiskárny v Krumlově, byla však zamítnuta, protože podle přísných metternichovských cenzurních předpisů byla vyloučena činnost tiskárny v místech, kde nebyl policejní úřad. Langweil se nevzdal a podal si stejnou žádost v Praze, kam byl ochoten se přestěhovat.

Langweilova žádost byla v Praze vyřízena kladně s podmínkou, že se ve městě usadí. V létě 1819 si tedy pronajal byt s dílnou na Staroměstském náměstí, nastaly však komplikace. Za usazení v Praze bylo totiž považováno vlastnictví nějakého domu. Langweil sice dosáhl ročního odkladu, ale jeho litografické dílně se nedařilo. Vytištění zakázek bylo vázáno na souhlas cenzurních úřadů, který byl vyřizován velmi zdlouhavě, a konkurence mu také nepřála. Hned následujícího roku si navíc v Praze litografickou dílnu zřídil i známý tiskař a vydavatel novin Johann Ferdinand Schönfeld. Langweilova tiskařská kariéra skončila velmi rychle, Schönfeld jeho živnost i se zaměstnanci a zakázkami převzal a Langweilovi svěřil nepříliš dobře placenou funkci ředitele. Ten se proto přestěhoval do objektu Anenského kláštera na Starém Městě, kde tiskárna sídlila, ale už v listopadu 1821 Schönfeld zemřel a Langweilova jistota příjmu zase zanikla.

Langweil od dětství rád maloval a tak si nyní přivydělával malováním portrétních miniatur, které byly tehdy velmi oblíbené. Hned v únoru 1822 se navíc přihlásil do konkurzu na uvolněné místo sluhy v Univerzitní knihovně. Přes počáteční neúspěch nakonec na zásah gubernia místo dostal a v červnu se přestěhoval do Klementina.

Mezi povinnosti knihovního sluhy patřilo roznášení knih čtenářům, vyhledávání objednaných knih ve skladišti a jejich přenášení do čítárny a zpět, zapisování titulů do katalogů a další písařské práce. Vyžadovalo to dobrou fyzickou kondici, hezký rukopis a jazykové i literární znalosti. Klidné zaměstnání poskytovalo Langweilovi dostatek volného času k malování, takže se mohl účastnit i výstav pražské Akademie.

V březnu 1826 se konala v pražském Platýzu výstava, na níž byl předveden sádrový model Paříže, který vytvořil jakýsi Symphorien Caron během 16 let na ploše 6 m². Langweil na základě tohoto podnětu oprášil svůj starší nápad vytvořit model Prahy, opatřil si přesný plán města a zhotovil si maketu půdorysu. Přesně v den svých 35. narozenin, 13. června 1826, se pustil do práce, kterou začal svým působištěm, areálem Klementina se sousedním palácem Clam-Gallasů a přitom si ověřil správnost zvolených proporcí. V příštím roce tento dílčí model vystavil ve Vídni. Výstava byla úspěšná a hrabě Christian Clam-Gallas si po ní model svého paláce koupil.

Práce na modelu začínala pro povzbuzeného Langweila vždy až po pracovní době v terénu. Každou budovu totiž musel pečlivě proměřit pro technický nákres a podrobně zaznamenat všechny charakteristické prvky. Na místě se také rozhodoval, co bude zpodobeno plošně a co plasticky. Doma pak v jediné místnosti se ženou a rodinou, která se postupně rozrostla o pět dcer, tuší kreslil a barvami koloroval stěny, střechy, štíty s okny, vchody, portály, římsy a vikýře, detailně zhotovené kresby na tenkém papíře lepil na destičky z tuhého kartonu a z nich pak sestavoval jednotlivé objekty – domy, paláce, kostely, kláštery, ale také schody, kašny, sochy i stromy, vše v naprosto věrné podobě. Jen pod lupou lze spatřit třeba domovní znamení nade dveřmi nebo dokonce exotické ptáky ve voliéře Valdštejnské zahrady.

Práce byla po všech stránkách náročná. Langweil musel získat i policejní povolení k zakreslování domů a na materiál si dále vydělával malováním miniatur. Jen tři šlechtici projevili o jeho práci zájem a zadali mu objednávky na zhotovení modelů. Šlo o pražský Pachtův palác, letohrádek Kinských pod Petřínem a zámek Martiniců ve Smečně. Když roku 1829 dokončil severní část Starého Města o 600 objektech, snažil se Langweil získat nějaké prostředky výstavou, ale zájem byl mizivý a výtěžek sotva uhradil náklady. Větší úspěch měl o dva roky později, kdy už měl zhotoveno celé Staré i Židovské Město.

V roce 1831 zahájil Langweil práci na levém břehu Vltavy. Tam se však nacházelo množství vojenských budov a tak získal jen povolení zakreslovat vnější a nádvorní fasády, zahrady a dvory, nesměl však zaměřovat ani kreslit pražské hradby. Za podloží pro malostranské a hradčanské svahy musel použít tvarovaný plech se železnou výztuží, pro mariánské sloupy a sochy Karlova mostu zase slonovinu, věže, kopule a komíny vyřezával ze dřeva.

V roce 1833 byla u příležitosti pobytu císaře Františka I. v Praze uspořádána narychlo průmyslová výstava, v jejímž rámci byl na Pražském hradě vystaven i Langweilův model. Autor tehdy adresoval starému císaři poníženou žádost o finanční podporu, ta však skončila byrokratickým postupem u ministra Františka Antonína Kolowrata-Liebsteinského, který ji zamítl.

V roce 1835 Langweil zhotovil pro nového rakouského císaře Ferdinanda I. model Pražského hradu a dočkal se alespoň daru ve výši 150 zlatých. V té době se však již velmi vážně zhoršoval jeho zdravotní stav. Langweil byl astmatik, takže již v roce 1827 musel požádat, aby byl zbaven povinnosti oprašovat knihy. Na jaře 1837 byl již upoután na lůžko a tehdy požádal purkrabího Karla Chotka, zda by model, který již zahrnoval celé Staré Město, Malou Stranu a Hradčany, u nichž chyběl jen Pohořelec, nezakoupil alespoň za cenu materiálu, tedy 800 zlatých. Chotek jeho dopis postoupil Vlasteneckému muzeu, jehož jménem hrabě Kašpar Maria Šternberk žádost odmítl z finančních i prostorových důvodů.

Antonín Langweil 11. června 1837, dva dny před 46. narozeninami, zemřel na souchotiny. Byl pohřben nejprostším způsobem, jeho rodina však neměla ani na rakev a hrobníka, dluhy měla i u lékaře a lékárníka. Náklady nakonec uhradila státní účtárna. Vdova, která získala jen malou penzi, neměla na živobytí v Praze a roku 1838 se proto vrátila do Českého Krumlova, kde se jí ujal švagr Josef. Nejstarší z pěti Langweilových dcer bylo tehdy devatenáct, nejmladší teprve dva roky.

Model zatím zůstal laskavostí knihovny v bednách na půdě Klementina. V roce 1840 vdova požádala císaře Ferdinanda, aby ho odkoupil. Ten skutečně zaplatil 500 zlatých a model věnoval Muzeu království českého, jehož jménem ho převzal Václav Hanka. Ojedinělé umělecké dílo, které je světovým unikátem, však leželo dále ladem. Bylo vystaveno jen v letech 1862 a 1906 a pak rozebrané zapomenuto. Druhou světovou válku přečkalo devět beden ve sklepení trojského zámku.

Model však získával stále větší historickou hodnotu, protože téměř polovina zobrazených budov byla později zbořena nebo podstatně přestavěna. Langweilova práce byla precizní a zobrazení budov dokonale realisticky přesné. Ocenili to i architekti. Když bylo na počátku 50. let 20. století rozhodnuto o rekonstrukci Betlémské kaple, nespolehl se architekt Fragner na žádné staré obrazy nebo rytiny, ale přesně podle Langweilova modelu nalezl tři původní obvodové zdi i s dobovými nápisy na stěnách.

Model byl roku 1961 svěřen do péče Muzea hl. m. Prahy. Byl v havarijním stavu a téměř osm let na jeho restaurování pracoval akademický malíř Jiří Bouda s manželkou Janou. O náročnosti jejich práce svědčí i skutečnost, že třeba celý týden vyráběli jedno ztracené žebro ze svatovítské katedrály, na kterém musely být pod lupou spočitatelné všechny kvádry, z nichž bylo složeno. Pan Langweil totiž všechna ostatní žebra tak přesně zhotovena měl.

Práce byly ukončeny v roce 1970. Model zabírá plochu 20 m² a má 2 228 objektů. Teprve podrobným průzkumem byly zjištěny čtyři Langweilovy chyby, chybí totiž jeden dům v Úvoze, jeden na Jánském vršku a dva v Nerudově ulici, z nichž jeden byl již v 19. století zbořen. Je však jasné, že to nebyly Langweilovy omyly, nýbrž úmysl. Klempíř totiž nedodržel přesně požadované rozměry plechového podloží pro hradčanský svah a Langweil si takto nenápadně pomohl.

Unikátní dílo dostalo v roce 2007 novou speciální vitrínu, která zajišťuje bezprašnost prostředí, zamezuje výkyvům teploty a omezuje opotřebování světlem, a v poslední době také digitální podobu. Díky tomu si lze nejen zblízka prohlížet podrobnosti, ale v případě poškození existuje doklad o původní podobě jakékoli části modelu.

Během generální rekonstrukce Hlavní budovy Muzea města Prahy na Florenci, která byla zahájena v roce 2020, byl cenný exponát uložen do depozitáře. S jeho opětovným vystavením veřejnosti se původně počítalo na podzim roku 2024. Rekonstrukce se však protáhla a termín zpřístupnění byl odložen na jaro 2025.

Díváme-li se na Langweilův model, s úžasem pozorujeme, že třeba Staroměstské náměstí bylo mnohem menší. Samozřejmě nemohlo mít ještě ani tušení o Husově pomníku, před chrámem sv. Mikuláše stál šlechtický palác, který zakrýval vyústění dnešní Pařížské ulice, jinak vypadala radnice a střed náměstí zdobil pověstný mariánský sloup, který po zničení v roce 1918 byl obnoven až roku 2020, přičemž tři ze čtyř chybějících soch archandělů byly doplněny v roce 2023, poslední by měla být doplněna do konce roku 2024.

 

 

Použité zdroje: