Mistr baroka Matyáš Bernard Braun a jeho skalní Betlém

Za posledními domky obce Hřibojedy, která leží asi 4 km severně od známých lázní Velichovky, se nachází při okraji lesa rozlehlé parkoviště (50.3984733N, 15.8413322E). Z něj vychází červeně značená cesta, kterou zároveň doprovází naučná stezka s názvem Půjdem spolu do Betléma. Obě společně míří k pozoruhodné pamětihodnosti. Cesta vede po vrstevnici v severní stráni, nad níž se zdvíhají nevysoké pískovcové skalky. Asi po půl kilometru se u cesty objeví osamělá skála s vytesaným rámem. V něm prý býval obraz Petra Brandla znázorňující útěk Panny Marie a sv. Josefa s malým Ježíškem do Egypta před řáděním krále Heroda. U této skály začínal tzv. Nový les, který v roce 1717 koupil hrabě Špork od města Dvůr Králové nad Labem. Hraběcí území tu hraničilo s panstvím jezuitů sídlících v sousední Žirči.

Jen o několik kroků dále přijdeme k prvnímu výjevu vytesanému z rostlé skály. Znázorňuje španělského poustevníka Juana Garina. Garino, latinsky Garinus, prý kdysi připravil o život hraběcí dceru a za pokání i trest si určil, že se do konce života bude jen plazit po kolenou a nikdy nesmí pohlédnout k nebi. Výjev znázorňuje, jak po létech samoty v jeskyni zaslechl hlasy a štěkot psů a vylézá, aby se podíval, kdo ruší jeho klid.

Za postavou v nadživotní velikosti je umělá jeskyně, v níž je vytesáno kromě šporkovského znaku také Kristovo tělo na kříži, kamenné sedátko a otisk ruky, údajně patřící hraběti Šporkovi. A pak už následuje celá galerie sochařských děl, která na objednávku hraběte Františka Antonína Šporka vytvořil barokní mistr Matyáš Bernard Braun.

Nyní už je třeba si něco říct o těchto postavách, které významně zasáhly do dějin českého barokního umění, ačkoli žádný z nich nebyl původem Čech. Jméno hraběte Šporka dnes píšeme počeštěně, jako Němec se však psal Sporck. Jeho otec Johann Sporck se za třicetileté války projevil jako vynikající důstojník jízdy a ačkoli nebyl šlechtického původu, vypracoval se až do hodnosti generála. Za zásluhy ve službách habsburských císařů byl povýšen na hraběte a obdarován velkými majetky v Čechách. Jeho syn Franz Anton se narodil roku 1662 již na některém českém panství, patrně v Lysé nad Labem nebo spíše v Heřmanově Městci, kde začal chodit do školy. Pak studoval u jezuitů v Kutné Hoře a nakonec filozofii a práva na pražské univerzitě. Když roku 1679 jeho otec zemřel, nebyl ještě plnoletý. Vydal se tedy na cesty po Evropě, jak bylo tehdy zvykem, a teprve v roce 1684 převzal jako dědictví kromě paláce v Praze velká panství Choustníkovo Hradiště a Lysá a menší panství Malešov a Konojedy. Za hlavní sídlo si zvolil Choustníkovo Hradiště, kde po potvrzení léčivosti pramenů v údolí Labe roku 1694 začal realizovat svůj největší projekt, lázně Kuks. Na levém břehu vznikaly lázeňské budovy a zámek, na protějším pak špitál s kostelem Nejsvětější Trojice.

V roce 1712 přichází do Kuksu Matyáš Bernard Braun, kterému byla svěřena bohatá sochařská výzdoba nově budovaného sídla. Kde se hrabě Sporck poprvé s Braunem setkal, není zcela jasné. Braun byl původem Tyrolan. Narodil se 25. února 1684 v malé vsi Sautens na panství cisterciáckého kláštera ve Stamsu nedaleko Innsbrucku. Tehdy právě probíhala barokní přestavba starobylého kláštera a výtvarně nadaný hoch byl vybrán do učení na řezbáře. V 15 letech se vydal na tovaryšskou cestu do Itálie a když se po 5 letech vrátil, zjistil, že pro hospodářské těžkosti přestavba kláštera ve Stamsu nepokračuje. Počátkem 18. století, patrně roku 1708, se proto objevil v Praze, kde se roku 1710 proslavil hned prvním dílem, bylo to sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. Sousoší představuje vidění slepé vlámské řeholnice a dodnes je považováno za nejkvalitnější dílo na mostě. Dnes se však jeho originál nachází v lapidáriu a na mostě je umístěna jeho replika z roku 1995. Je to čtvrté sousoší od malostranského břehu na protivodní straně mostu.

V Praze se tedy Braun usadil na tehdejším Dobytčím trhu (nyní Karlovo náměstí) a otevřel si dílnu se šesti i více tovaryši, kteří pracovali na dílech podle jeho dřevěných nebo hliněných modelů. Byl velice plodný, kromě množství prací pro šporkovský Kuks a Lysou zhotovil desítky dřevěných i kamenných soch pro další zadavatele.

Pro Kuks již v roce 1713 vytvořil 40 sošek trpaslíků, poté několik alegorických soch a v letech 1718-1719 slavné soubory Ctností a Nectností nebo též Neřestí. V letech 1722-1732 pak postupně vznikal soubor soch a reliéfů tesaných přímo do rostlých skal v tzv. Novém lese, dnes známý podle ústředního reliéfu jako Betlém. Do současné doby se však dochovalo jen torzo tohoto souboru, dílo bylo značně poničeno časem i lidmi, některé sochy byly přemístěny nebo zničeny při lámání kamene.

Matyáš Bernard Braun v posledních letech života trpěl plicní chorobou jako většina kameníků. Zemřel v Praze 15. února 1738 pouhých deset dní před 54. narozeninami a byl pohřben v novoměstském kostele sv. Štěpána. Jeho dům na rohu dnešního Karlova náměstí a Řeznické ulice je opatřen pamětní deskou. O šest týdnů později zemřel v Lysé jeho šlechtický chlebodárce, o 22 let starší hrabě Franz Anton Sporck.

Při procházce Betlémem po poustevníku Garinovi narazíme na silně poničenou sochu sv. Jana Křtitele. Jan Křtitel je považován za proroka a předchůdce Ježíše Krista. Narodil se postarším rodičům, Zachariáši a Alžbětě. Toto narození zvěstoval archanděl Gabriel Zachariášovi, který mu nevěřil a proto oněměl až do provedení obřízky Jana Křtitele. Jako mladý odešel Jan Křtitel do pouště, aby se připravil na své budoucí povolání. V poušti se živil medem divokých včel, plody rohovníku (svatojánským chlebem) a kořínky rostlin. Ve věku 30 let se stal kazatelem, aby připravoval lidi na příchod Vykupitele. Svým příkladným a asketickým životem se stal velmi populární, proto za ním přicházelo mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu; takto pokřtil i Ježíše Krista. Braun ho zobrazil, jak leží na poušti oděn do velbloudí kůže.

Když mineme Jana Křtitele, přijdeme k dalšímu dílu v areálu, které představuje výjev silně podobný tomu, který jsme už viděli na počátku cesty. Poustevník Onufrius byl synem egyptského knížete a strávil 60 let v úplném osamění na poušti. Svatý Onufrius Veliký (v Egyptě zvaný Noferi) byl křesťanský poustevník, který žil v egyptské poušti ve 4. století n. l. Je uctíván všemi křesťanskými církvemi, které uctívají svaté; jeho památka se připomíná 12. června. Braun ho zobrazil v okamžiku, kdy po dlouhých letech samoty opět spatřil člověka.

Také následující socha zpracovává téma poustevnictví. Silně poškozené dílo znázorňuje jako poustevnici spící Maří Magdalénu. Marie Magdalena (v českém ekumenickém překladu Marie Magdalská; v kralickém překladu Maria Magdaléna; lidově také Máří Magdaléna) byla podle Nového zákona jedna z žen, které doprovázely Ježíše z Nazareta, zejména v závěru jeho života. Kromě Nového zákona vystupuje i v některých apokryfech a v řadě křesťanských církví je uctívána jako svatá. Některými badateli je považována dokonce za Ježíšovu manželku.

Po sérii poustevnických výjevů přicházíme ke kolmé skalní stěně, na níž jsou vytesány nejznámější Braunovy reliéfy, které areálu daly i dnešní pojmenování. Bohužel jsou také nezvratně poznamenány zubem času. Tady je vlastní Braunův Betlém.

Jako první uvidíme výjev Vidění sv. Huberta. Jak známo, hrabě Sporck byl velkým příznivcem tzv. parforsních honů a v roce 1696 dokonce založil Řád sv. Huberta. Proto tento motiv nemohl ve výzdobě chybět.

Hned v sousedství na téže stěně vlevo od vstupu do jeskyně nacházíme nejrozsáhlejší skupinu Narození Krista, Klanění pastýřů a Příchod Tří králů. Naproti stěně tu nacházíme malou nízkou skalku, nazývanou Braunovo sedátko. Na tomto úzkém, značně nepohodlném sedátku údajně Braun během práce odpočíval.

Za Braunovým sedátkem cesta vede na paseku, kde nás poněkud o samotě čeká poslední dochované dílo areálu, Kristus a Samaritánka u studny Jákobovy. Je to impozantní zastavení, přestože bylo hrubě poškozeno při lámání kamene v sousedství a sochy jsou bez hlav. Dynamická skupina se do dnešních dnů alespoň zachovala. Takové štěstí neměla řada dalších součástí výzdoby. Byly tady poustevny, kaple sv. Kříže, ukřižovaný Kristus malovaný na dřevě a dokonce tzv. alej sedmi studánek s fontánami z růžového mramoru. Několik soch bylo později přeneseno do Kuksu, řada dalších se však bohužel nenávratně ztratila. Místo přesto dodnes působí fantastickým dojmem a to si ani nedovedeme představit jeho původní podobu, kdy byly sochy provedeny v barvách. Již 300 let Braunovo dílo odolává dešti, sněhu a mrazu a stále udivuje návštěvníky.

Pokud bychom od Betléma pokračovali dál po naučné stezce a červené, později žluté značce, došli bychom po 3 km k hospitalu v Kuksu, kde je možno obdivovat další Braunova díla, zejména dvě proslulé řady soch Ctností a Neřestí, které stojí před hospitalem.

Dílo dvou spřízněných duší nemělo dlouhého trvání. Hraběte Sporcka v závěru života vyčerpával dlouhý soudní spor se sousedními jezuity a po jeho smrti neměl nikdo zájem v díle pokračovat. Navíc jen o dva roky později, v roce 1740, zničila v Kuksu vybudované lázně světové úrovně pustošivá povodeň na Labi …

 

 

 

Použité zdroje: